Toskánský příběh Sabiny a Pietra

                                                        1.kapitola

 

Bouře se rychle přihnala do ztichlé noci.Blesky křižovaly oblohu a  silné hromobití  opakovaně dunělo.Vichr odnášel úlomky větví,které s hlukem dopadaly na střechu a mé okno do podkroví.Choulila jsem se pod přikrývkou ,nechtělo se mi vylézt a dovřít vysunuté okno,kterým dovnitř vlála záclona.Náhle jsem zaslechla křik a volání:,,Sabino!Sabino!"

Poznala jsem hlas svého táty.To mě přinutilo vstát a opatrně vyhlédnout ven.Je to jistě něco důležitého,napadlo mě.Déšť mi smáčel obličej a já stěží rozeznávala jeho postavu stojící pod okny.,,Přijď rychle do stájí!" halekal,když mě uviděl,,už je to tady"  mávnul rukou a odběhl.Hurá!zajásala jsem se v duchu a spěšně na sebe soukala přes pyžamo oblečení.U dveří rychle popadla plášť a vyběhla ven.

Bouře nepolevovala,déšť a vítr mě cestou bičovaly do tváří.Ale touhu vidět své hříbátko jak přichází na svět,nemohlo nic zastavit.Otec mi kladl na srdce,jak je důležité  sžívat se s koněm od úplného zrození a já se nemohla dočkat až ta chvíle nastane.A dnes v noci to přišlo.Proto jsem spěchala nedbajíc na okolní svět a do stájí přispěchala úplně zmáčená.Muži se ohlédli,když mě uviděli přicházet.,,Honem Sabino pojď"pokynul mi otec,,a dej pozor na kobylu"upozornil mě.Na slámě jsem uviděla klečící již narozené hříbě jak se pokouší postavit na všechny čtyři.,,Škoda,že jsem nestihla přijít dřív tati"zalitovala jsem.,,Nevadí" odpověděl ,,důležité je,že jsi tady teď".Rozbušilo se mi srdce při pohledu na křehké mládě a jeho roztřesené nožičky.Pomalu se snažilo o první krůčky.,,Je tak nádherný" řekla jsem.,,Bude to silný a zdravý hřebec.Hezky o něj pečuj." pověděl otec a usmál se.

Dostal jméno Franko.Denně jsem docházela do stáje a pozorovala jeho pokroky.Otec mi nechal na starost veškerou péči o něj,hřebelcování,doplňování sena a udržování stáje v čistotě.Vyváděla jsem ho i sama na pastvu.V mých jedenácti letech to byla velká zodpovědnost a já se jí plně chopila.Navíc mě můj  kůň brzy přerostl a já byla vděčná,že mi pomáhal i náš stájník,otcův pomocník Dominik.

Můj otec Georg Fletcher byl koňař,měl své vlastní koně na prodej,ale také ustajoval bohatým klientům ty jejich.Koňská dražba,na které se snažil s  obchodovat probíhala dvakrát do roka.Měl výbornou intuici,kdy často poznal u levného hřebce nebo klisny velký potenciál a později se mu povedlo je se ziskem zpeněžit.

Byl to muž tvrdých rysů,ošlehaný větrem s hlubokými vrásky v obličeji.Se strništem na tváři budil respekt,ale  hodné hnědé oči při úsměvu jeho výraz zjemnili.Krátce střižené rovné kaštanové vlasy skrýval pod kloboukem,který málokdy sundaval.

Vlastnili jsme usedlost na jihu Toskánska.Byla to netypická stavba pro tento kraj. Dvoupatrový dům byl obložený bílemodrými dřevěnými plaňkami,se šikmou střechou a výsuvnými okny.Otec i maminka žili do své dospělosti v Jižní Karolině na jihu Spojených států.Jeho otec,můj děd vlastnil plantáže s bavlnou a tabákem a jeho žena,moje babička měla italské předky,původem z Toskánska.

V  devíti letech mi rodiče prozradili rodinné tajemství.Mnohdy jsem dotírala s dotazy,proč maminka neumí italsky nebo proč se nemohu vídat s babičkou a dědou jako jiné děti. Jednoho dne si mě posadili u kuchyňského stolu naproti sobě a otec začal:,,Stále máš spoustu otázek,tak ti s maminkou něco vysvětlíme.Ale jen pro tebe Sabino a ne,aby jsi se někomu svěřovala."pověděl a přísně se na mě změřil pohledeml.Kývala jsem na souhlas a čekala co přijde.Maminka se na mě mile usmála.,,Tvá matka byla hospodyní u nás v domě v Americe,kde jsem vyrůstal"začal s vyprávěním.,,zamilovali jsme se do sebe,ale můj otec s tím nesouhlasil.Chtěl,abych mu pomáhal na plantážích a v budoucnu si vzal jinou ženu.Ale já o jinou nestál,ani o plantáže a chtěl mít  svůj ranč s koňmi.S tvým dědou jsme se nepohodli.Rozhodli jsme se odejít,odplout do Evropy do rodného kraje tvé babičky a začít zde nový život.Moje matka mi dala na cestu peníze"ukončil.Poslouchala jsem  mlčky celé jeho vyprávění a přišlo mi to ohromně zajímavé.,,Tak teď už chápu,proč nemohu navštívit babičku a dědu."řekla jsem.Otec se jen smutně usmál a vyšel ven.Podívala jsem se na svojí maminku.Byla to velmi hezká žena snědé pleti,černých hustých kadeří a hlubokých tmavých očí,povahou hodná a skromná.Mluvily jsme spolu pouze anglicky a ona sama se naučila jen několik italských slov.

Zůstala jsem jedináček, i když si rodiče  přáli více dětí.Z matčiny strany se mi dostávala výchova jemná a něžná.Zato otec, který  velmi toužil mít i chlapce,ke mě mnohdy tak přistupoval. Neměla jsem rysy ani  jednoho z rodičů,ale údajně své babičky z Ameriky.Jen po mé mamince jsem zdědila plné rty a snědší pleť.Mé husté vlnité a dlouhé vlasy připomínali barvu podzimního listí,něco mezi světle hnědou a rezavou.I veliké oči s dlouhými řasami  jsem měla poněkud vícebarevné,zelenohnědé se skvrnkami žluté.

Od útlého dětsví mě otec učil jezdit na koni.Jako již velmi malou mě brával s sebou do stájí a  posazoval do sedla před sebe na vyjížďky.Vnímala jsem intuitivně každý pohyb svalu koně pod sebou i při velké rychosti a užívala si to.Když mi bylo sedm let dovolil poprvé,abych vyjela sama na velikém koni.Osedlal mi Afroditu,naší  mladou kobylu,která byla velice klidná a mírná.S ní jsem zažila první dobrodružství,když mě na ní vyhoupl a poté jí za uzdu vodil před stájemi.Vzpomínám jak jsem mu spontánně v radosti navrhla:,,Ráda bych se s ní tati projela".Když viděl  mé držení těla,soustředěnost a lehkost posedu,řekl ať chvíli počkám,že si dojde pro svého koně.Maminka nás zahlédla cválat,,Georgi co blázníte?"udiveně za námi volala.Já se ohlédla a vesele jí zamávala.,,Pevně se drž"upozornil mě otec a vyrazili jsme.Cválala jsem sama ve svých sedmi letech,vlasy mi vlály ve  větru a já zažívala nádherné splynutí s koněm pode mnou.Dojeli jsme až k borovicovému lesu,kde otec zastavil,seskočil z koně a začal se smát.Poplácal mojí kobylu.,,Hodná hodná"hladil jí,,Mám velkou radost jak jsi to zvládla"chválil mě.,,A teď  pojedeš přede mnou.A udávej si rychlost podle potřeby"radil mi.Já na něj s vděčností hleděla,cítila k němu velkou lásku a důvěru.Nazpátek jsem jela ještě více uvolněná,později ve stáji hladila Afroditu a děkovala jí za pěknou projížďku.

,,Mami mami"přiběhla jsem do domu celá nadšená,,musíš jet příště se mnou."Maminka se na mě usmála,,Ale vždyť víš Sabinko,že na koni nejezdím." odpověděla,,Tatínek tě to naučí,není to tak těžké" povídala jsem udýchaně.,,Tvůj otec mě brával na koně před sebe tak jako tebe.Ale přiznám se,že jsem jela jen kvůli němu,ale velkou radost mi to nedělalo." vysvětlovala.Tázavě jsem na ní hleděla.,,Víš měla jsem vždy velký strach a proto mě tvůj otec nikdy neučil.Říkal,že strach zabraňuje přirozenému kontaktu a důvěře s koněm.",,To je moc velká škoda mami" zalitovala jsem upřímně.,,Ale to nevadí dceruško,je mi dobře s váma i když na koni nejezdím."dodala a pohladila mě.,,A teď si umyj ruce,pomůžeš mi prostřít stůl a pak doběhneš pro otce do stájí."požádala mě.,,A vyřiď ať přijde na večeři i Dominik,je srdečně zván."

Večeře byla výborná jako vždy.Maminka vařila moc dobře.Měli jsme velké zelené fazolové lusky z naší zahrady,brambory s pečínkou a salát.Muži si podávali mísu zeleniny přes stůl a Dominik řekl:,,Klobouk dolů Sabinko, co jsi dnes na koni dokázala.O tom se před synem radši nezmíním,je o dva roky starší a sám si ještě na vyjížďku netroufl "pověděl.,,Má výchova se vyplatila" rozesmál se nahlas otec,,jako kdybych měl syna."Měla jsem radost,že mě chválí a usmívala se na ně.Maminka se na nás občas tázavě dívala,protože Dominik anglicky neuměl a u stolu hovor plynul v italštině.Často jsem jí překládala do angličtiny,protože otec mamince vyčítal,že se více nesnaží učit a sám jí nepřekládal.Ale mě nechával a já  vycítila,když něco maminku zajímalo, jinak ona sama mě nenutila a nevadilo jí,když něčemu nerozuměla.Byla velmi pokorná ,moudrá a neprosazovala se příliš se svými názory.Vyzařoval z ní klid a spokojenost za její život.Vždy jsem u ní našla otevřenou náruč a lásku.Ohnivá povaha mého otce mi dodávala živelnost a odvahu nebát se života.

Mé rodiče pojila vzájemná náklonost,ale  otec dával najevo nevoli,že jeho žena nesplnila očekávání,které měl.Představoval si,že se rychleji adaptuje v nové zemi, bude mít podobný vztah ke koním jako on a budou mít více společného.Jenže ona se svojí jemnou povahou se nezměnila k obrazu jeho.Vnímala podrážděnost svého muže a do stájí přestala chodit úplně.Proto se tím vzdalovali sami sobě a otec se více přátelil se sklenkou brandy,nebo s lidmi,kteří měli podobné zájmy jako on.Milovala jsem je oba a nikomu nestranila.

Bydleli jsme  těsně pod okrajem města .Historické městečko jehož vznik sahal až do středověku se klenulo v kopcích nad námi.Denně jsem docházela z farmy pěšky do školy,městem po kamenném dláždění až do samotného  centra,kde se nacházela také radnice a kostel.Na malém náměstí se nacházelo i řeznictví,cukrárna a kavárna.Z centra byl krásný výhled do dalekého okolí kopcovité krajiny, ve které se dali zahlédnout přilehlé obce,lány vinné révy a ostrůvky borovicových lesíků.A mezi tím vším cesty, klikatící se jako hadi a ztrácející se v dáli,lemované cypřišovými háji.

Přicházela jsem k náměstí ,z domku na rohu ulice vyběhl můj kamarád  a vrazil do mě.Začal se smát.,,Promiň já  tě neviděl"omlouval se.,,Pietro!Pietro" počkej přece na svojí sestru!" volala na něj jeho maminka a gestikulovala při tom divoce rukama.,,Pojď rychle!" řekl a chytil mě za ruku.Utíkali jsme rychle do školy a chechtali se.

Sblížili jsme se zakrátko, hned jak jsme zasedli do školních lavic.Pietro byl jen o rok starší než já a my,jako dva neposední kluci stále vymýšleli všelijaké lumpárny.Často jsem k nim chodila na návštěvu a on k nám.Moc se mi u nich líbilo.Měli kamenný domek se třemi místnostmi.V kuchyni veliký dřevěný stůl u kterého sedávala celá rodina.Pietro nejstarší dvanáctiletý,měl sestru Sáru o dva roky mladší a ještě dva malé sourozence.Paní Bernadetová,jeho maminka postavou velmi korpulentní,byla  žena srdečná ,ale také velmi rázná a respektovaná.Nejenom doma,ale i občany v městečku,protože zastávala práci na radnici a s tím i určité pravomoce.S jejím mužem tvořili zajímavý pár.Paulo Bernadeto byl hubený a tichý živnostník,který spravoval ve své komůrce v přízemí domku lidem boty.Otec Paula,Pietrův děd byl naopak muž statný,řemeslem kovář  a velmi šikovný.Kromě podkov vyráběl i na zakázku umělecké předměty,zdobné kliky nebo i celé kovové brány a ploty.

 Často jsem se u nich hodně nasmála,protože na každé návštěvě u mého kamaráda jsem byla svědkem spousty emocí.Pietrovo maminka byla také velmi pohostinná,vždy mě ráda viděla a zvala ke stolu.

,,Pietro!Pietro jsi doma?" volala jsem na něj pod okny ,jedno sobotní odpoledne.Chtěla jsem ho pozvat k nám domů,abych mu konečně mohla ukázat svého koně Franka.Po chvíli vykoukla jeho maminka.,,Teď nikam nepůjde Sabino až po jídle,pojď všichni jsou na dvoře"zvala mě dál,,ale zajdi nejdřív nahoru,trochu mi pomůžeš."

 Vešla jsem do kuchyně a pozdravila i Pietrovo sestru Sáru,mou kamarádku.Paní domu mě hned objala a dala mi do ruky talíře.,,Já už jsem jedla" řekla jsem,ona mě pohladila prsty po tváři a usmála se.,,Ale určitě si s námi dáš"pověděla a s plnýma rukama odcházela.Následovaly jsme jí do zahrady za domem,kde jejich rodina často stolovala.Měli ze dvora nádherný výhled do širokého okolí. Paní Bernadetová napekla velký pekáč voňavých lasagní a postavila ho doprostřed stolu.I přesto,že jsem obědvala,jsem si nechala od ní nandat pěknou porci.Vždy  si u nich moc pochutnala na typickém italském jídle,které se u nás doma nevařilo.

,,Tak jsme slyšeli,že máš nového koně"zajímal se  Pietrův otec.,,Ano" odpověděla jsem,,je to krásný plnokrevný hřebec.A jmenuje se Franko .Chtěla bych dnes požádat otce,aby se mohl Pietro povozit na koni."dodala jsem po chvíli.,,Jé já bych chtěla jet taky"ozvala se Sára nadšeně.,,Tak pojď s námi" nabídla jsem jí.,,Snad na nás bude mít tvůj táta náladu"poznamenal Pietro.Usmála jsem se na něj a pokrčila rameny.,,Půjdu vás s dětmi doprovodit,trochu se projdeme,mám dnes volno .Podíváme se taky na vaše koně"rozhodla jeho maminka.,,Mamá!to ne" rozčiloval se můj kamarád a hned mu přilítl pohlavek.Po jídle tleskla dlaněmi a nakázala:,,A teď všichni uklízet ze stolu, ať můžeme jít!"Poslechli jsme a vše poodnášeli do domu.,,A co ty Paulo půjdeš s námi?"ptala se svého muže.On se jen usmál a zavrtěl hlavou.,,Ne ne, mě je tady dobře,jen běžte."

Na Sáru a jeho maminku jsme nepočkali a běželi  s Pietrem napřed.,,To jsou nápady,brát ty prcky ke koním"zlobil se cestou na svojí mamá,že se rozhodla jít i s tříletým Sebastianem a o rok starší Klárou.Vešli jsme do stájí a uslyšeli otce  dohadovat se s obchodníkem,který k nám často přijížděl.Šla jsem Pietrovi ukázat mého hřebce.,,Ten je krásný" řekl užasle.Franko byl sametový tmavě hnědý kůň s bílou lysinou na hlavě.,,Ještě jsem na něm sama nejela"pověděla  a hladila ho po hřívě.,,je trochu prudký,ale má mě moc rád"smála jsem se.,,Pojď zeptáme se táty,jestli by pro tebe osedlal  Afroditu."Chystali jsme se zrovna otce oslovit a ve vratech se objevila paní Bernadetová s malými dětmi a Sárou.Otec když je uviděl hovor přerušil.,,Co to má znamenat?"řekl nepříjemným hlasem,,tady není žádný cirkus.",,My půjdeme všichni za maminkou"řekla jsem pohotově a pozvala návštěvu k nám do domu.

,,To si zase přihnul kořaly?" neudržela se cestou  k domu paní Bernadetová a nesouhlasně kroutila hlavou.Maminka seděla na verandě a šla nás uvítat.,,Mami to je Pietrova maminka a jeho sourozenci"představila jsem je.Ženy si podali ruce.,,Těší mě,já jsem Ghena"představila se moje mamka a  srdečně se objaly.Pozvala Pietrovu rodinu na jablečný koláč a poprosila mě ať udělám citronádu.Chvíli jsme poté seděli a pozorovali nedaleko se pasoucí malé stádo koní.,,Ty nejsou naše."ozvala jsem se.,,máme je zde ustájené a táta se o ně stará"vysvětlovala jsem.Pomohla jsem mamce s překladem do angličtiny v rozhovoru s Pietrovo maminkou.Byla zvědavá odkud vlastně pochází,již dříve si jí ve městě všimla.,,Narodila jsem se v Jižní Karolině a žila tam do svých osmnácti let.Mí předci pocházejí z Johannesburgu v Jižní Africe.A tady jsme již necelý patnáctý rok."odpovídala moje mamka a usmívala se na paní Bernadetovou.,,To je zajímavé"poznamenala,,škoda,že neumím anglicky ,aby jsme si mohli více popovídat"zalitovala.,,To spíš já bych se měla více snažit s italštinou"řekla na oplátku mile moje mamka.

Zeptali jsme se s Pietrem a Sárou,jestli se můžeme jít vykoupat.,,Běžte děti"dovolila nám paní Bernadetová,,my už půjdeme.A dávejte pozor,v řece je letos hodně vody"upozornila nás a zvedla se k odchodu.

Vyběhli jsme ve třech k vodě,k nedaleké řece.Sára se k nám často připojila , jemná a  hodná dívka vyvažovala náš ohnivý temperament.Nikdy se neurážela,když jsme ji utekli a nebo si jí občas nevšímali.Ale až na naše malé výstřelky jsme si společně moc rozuměli.

Mezi dvěma svahy a obrovskými sluncem vybělenými balvany  protékala rychlým spádem průzračná řeka .Často jsme na kamenech polehávali nebo po nich  přeskakovali na druhý břeh.Dováděli jsme a dávali pozor na silný proud vody,který podlamoval kolena.,,Podívejte se tady je velká ryba" ukazovala nám nadšeně Sára.,,Kdybych měl  rybářskou síť tak jí po ní hodím"kasal se Pietro.Odpoledne nám rychle u vody uběhlo a my jsme se museli rozloučit.

 

Když jsme se Sárou přišli domů,zaslechl jsem otce v jeho dílně a šel za ním.,,Zdravím tě Pietro" řekl,,jak jsi se měl u koní?"otázal se.,,Vyjížďka nám nevyšla,ale byli jsme se koupat"pověděl mu.Postával jsem a rozhlížel se.,,Jezdil si někdy na koni tati?"zeptal jsem se.Seděl na stoličce,zvedl hlavu a usmál se.,,Měl jsem možnost to ano,často k nám do kovárny s koňmi přijížděli,ale nevyužil jí "řekl.,,A proč jsi to nezkusil?"zajímalo mě.,,Je pravda,že mě to trochu lákalo,ale koně jsou na mě moc velký"pověděl s úsměvem.

Měl jsem otce moc rád,byl to hodný člověk.Ale mrzelo mě,že ho můj děda  často srážel a on se tomu ani nebránil.Byl neprůbojný a i když ho maminka také často peskovala,měl u ní zastání.Mnohdy si ho muži ve městě dobírali a než stačil cokoliv odpovědět,ona jim pohotově řekla své.Chránila ho i před jeho vlastním otcem,který se nedokázal smířit se skutečností,že se jeho jedinný syn nestal silným mužem  řemesla kovářského.Rodiče se spolu seznámili  v kovárně,když tam přišla se svojí rodinou.Maminka nám často vyprávěla,že se zamilovala do jeho nevinných očí a musela si ho hned vzít.,,Vždyť se podívejte"říkávala,,má oči jako věrný pejsek" a podrbala ho vždy ve vlasech.

Naše mamka v mládí bydlela v centru města nedaleko radnice.Její otec zastával nějaký čas funkci starosty města.Byla to vážená měšťanská rodina s jedinou dcerou,kterou si přáli dobře provdat.Již od dětsví  díky velkému apetitu Franceska přibírala na váze,také měla prořízlou pusu a tím své nápadníky odrazovala.,, Já ani žádného frajera nechci"říkávala otci,,vezmu si hodného muže."A to se stalo.Našla si Paula Bernadeta z kovárny a jiného nechtěla.Její otec  nakonec ke sňatku svolil a své dceři koupil věnem starší domek v ulici pod kostelem.Po svatbě si můj otec zřídil v našem domku svojí malou živnost.Rodiče se měli rádi,maminka otce často brala do náruče a zvedala do výšky.Působilo to velmi komicky,protože on byl postavou menší a vždy když se mu zabořila hlava do jejího bujného poprsí říkával:,,To je moje krásné údolí."Moc se tomu oba smáli a on pokaždé celý zčervenal.

Atmosféra u nás v rodině byla mnohdy veselá,ale i velmi bouřlivá.Mamá pohlavky nešetřila,často mě za mé lumpárny dokázala vytáhnout za ruku,že jsem skoro visel ve vzduchu a pleskala mě při tom po zadnici.Ale po  výprasku přicházelo i rychlé  objetí a usmíření.Měl jsem štěstí,že jsem se ve škole dobře učil, aniž bych se připravoval,své mamce tím dělal radost a částečně tak své průšvihy vyvážil.S mojí kamarádkou Sabinou jsme měli nejlepší prospěch ve třídě.

Se Sárou jsme obývali společnou místnost a již brzy se k nám měli přidat i menší sourozenci Sebastian s Klárou,kteří zatím spali v ložnici s rodiči.Má sestra byla velmi hezká, usměvavá a milá.Měla rovné lesklé černé vlasy a líbezný obličej.Ve svých deseti letech již měla ctitele,ale ona před ním utíkala.Lukas byl můj spolužák a často se mě na ní vyptával,až mi tím byl protivný.Klepal  u našich dveří,jestli s ním Sára půjde ven,ale ona se zapírala a maminka ho posílala s úsměvem,ale  svižně pryč.

Já jsem se podobal svému dědovi z kovárny.Na svých dvanáct let jsem byl vysoký a mnohé vrstevníky přesahoval o půl hlavy i více.Kromě matky a jejích hnědých a  vlnitých vlasů ,jsme měli u nás všichni vlasy rovné a černé.

Když mamá zavelela, šlo se na návštěvu k rodičům mého otce a nebo k prarodičům na náměstí.,,Paulo"oslovila tátu ,,dlouho jsme nebyli v kovárně.Půjdeme, dětem se tam líbí"rozhodla. Tátovi se moc nechtělo,ale svou ženu poslechl.Rodiče mého otce bydleli na kraji města,kousek pod kopcem.Já se k dědovi vždy těšil,měl jsme ho rád.I svou babičku,která nás srdečně vítala a objímala.Vzala malé děti a točila se s nimi dokola po zahradě.Na svůj věk byli oba velmi vitální.Nebál jsem se ohně a když mi děda předváděl jeho kovářské umění,přidržoval jsem kleštěmi kov,kterému dával formu.Bavilo mě vytahovat  ho rožhavený z ohně a přendavat na kovadlinu.Plácal mě po zádech a chválil,že v sálajícím ohni  statečně držím kleště.,,Můžu si taky bouchnout do železa?"ptala se přihlížející Sára.,,Vždyť ani kladivo neuneseš" smál se děda,,to není práce pro dívky"dodal.Babička vždy měla něco chutného navařeno a hezky nás pohostila.Sebastian s Klárou se na ní věšeli a posedávali jí na klíně,ale jako malí se báli svého umouněného dědy kováře.On se tomu smál a se škodolibou radostí je špinil sazemi po tváři.

Méně často nás vypravovala ke svým rodičům,ale i u nich dodržovala pravidelné návštěvy.Když jsme šli do kovárny oblékali jsme si starší oblečení,protože jsme se vraceli umazaní.K rodičům mé mamky jsme se oblékali svátečně.A tam se zase pro změnu nechtělo nikomu z nás.Děda se svojí dcerou  vedli hovor o chodu města a my děti jsme jim vůbec nerozuměly.Ale vždy se těšili na zmrzlinu,kterou nám babička bohatě nandavala.

V našem dětsví a  pozdější pubertě jsme čas nejvíce trávili venku.Se Sabinou nás pojilo pevné přátelství,které se věkem utužovalo.V městečku se vytvářeli mezi dětmi party a různé skupinky.V naší třídě jsme také měli dvě takové skupiny a k tomu dva lídry.Jeden jsem byl já a té druhé velel Lukas.V naší partě byli čtyři chlapci a dvě dívky, Sabina a Sára.Navzájem jsme se hecovali a přetahovali členy.Nejčastěji Lukas přemlouval Sáru,aby k nim přešla.Občas docházelo ke společným šarvátkám a potyčkám.Běhávali jsme dolů k řece nebo kradli na vinicích hrozny.Stávalo se,že nás poté vinař s holí naháněl.Jednou mě dokonce jeden chytil a dovlekl na radnici.Stěžoval si hned mé mamce,ona vyběhla od stolu,pleskla mě a pak se osopila i na vinaře,že má důležitější práci než řešit pár hroznů.

Později,když mé sestře bylo třináct let se odklonila do party k patnáctiletému Lukasovi.Začali spolu chodi,drželi se za ruce a on se  naparoval jako kohout.Doma jsem to komentoval,proč chodí s takovým domýšlivcem  a on si na mě jednou se svými kamarády počkal.Šli jsme společně se Sabinou malým parkem k našemu domku a chlapci nás překvapili,schovaní za velkou borovicí.Obklíčili nás a  Lukas se na mě vyzývavě podíval:,,Prý jsem domýšlivec" řekl,,tak pojď ty srágoro,uvidíme kdo se naparuje"řekl a vrhnul se na mě.Po chvíli,jsem ho skolil na záda,seděl na něm a pevně ho držel.A v tom přiskočil jeho kamarád Fernando  a začal mě zezadu  škrtit.Sabina sebrala ze  země pevný klacek,praštila Fernanda přes rameno a zařvala:,,Vy zbabělci!"Mezitím jsem se mu vyvlíknul.,,Zdrháme Pietro! "zavelela a oba jsme se dali na útěk.Ostatní jen mlčky přihlíželi a Fernando si bolestivě držel za rameno.Později si jeho otec ve škole stěžoval a následně i zašel za otcem Sabiny.Fernando měl zhmožděné rameno a šrám na ruce.Pan Fletscher jim ale vynadal,že zbabělec je jeho syn a nemá se s nimi o čem bavit.Moje kamarádka dostala pokárání od ředitele školy a pohrozil jí,že by se kvůli této události nemusela dostat na gymnázium.

 

                                                        

                                                        2.kapitola

 

I přes varování pana ředitele jsem byla na gymnázium v našem městě přijata a můj kamarád Pietro také.Ke studiu sem přijížděli mladí lidé ze širokého okolí,z menších měst a obcí.Studovali jsme již druhým rokem a naše cesty ve volném čase se rozdělili.Stále jsme zůstávali přáteli a pomáhali si,ale naše zájmy se rozcházeli.Pietro si našel dívku,jmenovala Frederika,bydlela šest kilometrů od nás ve větší obci a docházela do stejné třídy jako my.Trávili spolu veškeré volné chvíle a já jsem mu to velmi přála.Jeho přítelkyně byla velmi milá,drobná,světlovlasá dívka s modrýma očima.

Já jsem zůstávala stále se svými koňmi.Z Franka vyrostl nádherný hřebec,byl to nejrychlejší kůň ze stáje.I otcův oblíbený hřebec Trevor do té doby favorit, při společných projížďkách za námi pár metrů zaostával.Jednu chvíli otce napadlo,že bychom Franka díky jeho přednostem mohli dobře prodat.Navíc otci vadilo,že jako jediného koně za svůj život, toho mého nezkrotil.,,Je to můj kůň"řekla jsem mu pevně a nesmlouvavě.,,nikdy ho nemůžeš prodat.Daroval jsi mi ho."Na to se odmlčel a již vícekrát se o prodeji nezmínil.

Svého nespoutaného koně jsem milovala.Na začátku nám sice chvíli trvalo než jsme se spřátelili a on mě několikrát ze svých zad při nasedání shodil.Ale má láska,trpělivost a péče o něj přinesli své ovoce.Sžili jsme se spolu tělem i duší.Cítil,když jsem se blížila ke kóji a řechtal vesele na uvítanou.Pohazoval hlavou a podupával v předtuše vyjížďky,která většinou následovala.Objala jsme ho a přátelsky plácala po hřbetě.Často jsem jezdila  bez sedla,kdy jsem vnímala každý jeho sval a tehdy jsme byli spolu nejvíce srostlí.Pádili jsme dolů k řece nebo do kopců mezi vinicemi a já ho pobízela ke stále větší rychlosti.Smála jsem se, hlasitě na něj naléhala a on mi rozuměl.Díky častým jízdám a práci ve stájích byla má ženská postava v šestnácti letech hezky pevná a svalnatá.

Jedno odpoledne  jsme se vraceli celí zpocení a uřícení zpět domů.Z dálky jsem slyšela otcův řev a běsnění.Popohnala jsem Franka a před stájemi seskočila dolů.Vběhla jsem dovnitř a uviděla ležet na zemi zakrváceného Dominika.Otec ho švihal jezdeckým bičem jako smyslů zbavený a on s dlaněmi před obličejem se jen stěží bránil.,,Ty zmetku,ty prase zničil si život  koni!" nadával a bičoval.,,Proboha nech ho být!!" zařvala jsem na něj.Podíval se na mne udiveným výrazem.,,Nepleť se do toho!" osopil se na mě,strčil mě,já zavrávorala a upadla.Zvedla se ve mě vlna hněvu a adrenalinu.Ze  silou jsem se rozeběhla a s výkřikem ,,Ty zvíře!" vrazila do mého otce.Výpad nečekal a mě se podařilo ho odmrštit velký kus od  našeho pomocníka.Sehla jsem se k němu.,,Jsi v pořádku?"ptala se a prohlížela mu rány způsobené bičem.Jen sténal a naříkal.,,Ty nevíš co ten zmetek způsobil!" pokračoval otec ve svých nadávkách.Nevšímala jsem si ho a pomohla Dominikovi vstát.Dal mi ruku kolem ramen a odcházeli jsme.

,,Doprovodím tě domů."navrhla jsem mu venku a stále ho podpírala.,,Jsi hodná Sabino"řekl.,,Měl jsem být víc opatrný" začal po cestě,,kvůli mě si zlomil Nino nohu,věděl jsem,že na  cizím koni nemám jezdit.Ale bylo mi ho líto,že se majitel k němu dlouho nemá.Chtěl jsem ho jen projet."vysvětloval mi lítostivě,,přehlídl jsem silný kmen v lese a nepobídl jsem ho ke skoku,spadli jsme oba.."vzlykal.,,To mě mrzí Dominiku co se stalo,ale co udělal otec tobě je neodpustitelné."odpověděla jsem.,,Takhle se lidi k sobě nechovají.Je mi za něj stydno a moc se ti omlouvám.",,Ale děvče"řekl,,ty se nemáš za co omlouvat."

Došli jsme k jejich domku,bydleli nedaleko.Sillvaniovi vlastnili menší kamenné stavení a malé hospodářství.Sergio,který nás zahlédl mě pozdravil a hned se s obavou ptal co se otci stalo.Pomohl mi s ním do ložnice,kde jsme ho uložili.Dominikova žena Patricie spráskla rukama,když svého muže uviděla.Uklidňoval je,že bude v pořádku a stále opakoval,že si za to může sám.Ale já jsem jim pověděla pravdu,že sice Dominik udělal chybu,ale s chováním mého otce ani trochu nesouhlasím.Pozvali mě na večeři,neměla jsem   hlad,ale byla šťastná,že u nich mohu chvíli zůstat.Měla jsem je všechny moc ráda a v klidu si chvíli tříbila myšlenky před cestou domů.Sergio se nabídl,že mě doprovodí nazpět.

Dominik u nás pracoval od mého dětství.S otcem nebylo jednoduché vždy vyjít,ale takový konflikt spolu měli poprvé.Jeho osmnáctiletý syn Sergio k nám na farmu docházel a příležitostně také vypomohl.Občas jsme si spolu vyjeli,když otec dovolil a půjčil mu Afroditu.Jeho starší bratr se již oženil a odešel z domu.On zůstával s rodiči,staral se o hospodářství a pracoval v sezóně na vinicích.Byl to moc hezký a pracovitý mladý muž.Povahou klidný a trpělivý.Měl tmavě plavé vlasy a usměvavé hnědé oči.Nedošel se mnou až k farmě,ale jen na dohled.Bylo mu líto co se stalo a obával se,aby nemuseli uhradit škodu na koni,která tímto vznikla.Na to jsem nedokázala nic odpovědět a poděkovala mu za jeho doprovod.Smutně se usmál a obrátil se na cestu zpět.

 

Ani já jsem nevěděla co mě doma čeká.Otec seděl na verandě a před sebou láhev brandy.Jak typické,pomyslela jsem si.Mlčky jsem kolem něj prošla a pozdravila se s mamkou,,Půjdu spát"řekla jsem.Kývla na souhlas.,,Přijdu za tebou" pověděla.

Natáhla  jsem se oblečená do postele a rozbrečela se.Nerozuměla jsem chování mého otce a že vůbec mohl ublížit tolik jinému člověku.Že měl výbušnou povahu a své nálady na to jsem si přivykla,patřilo to k němu.Ale nikdy jsem nebyla svědkem,aby vztáhl ruku na koně a už vůbec ne na člověka.Ozvalo se zaťukání na dveře.Vešla maminka a sedla si na postel.,,Nechci o tom mluvit mami" vzlykala jsem.Hladila mě a pobrukovala písničku.Sklidňovala mě svojí přítomností.Po chvíli jsem se na posteli posadila.,,Proč je takový mami?Mám ho ráda a nechápu to.Co v něm je,proč je takový? Někdy zlý až nenávistný?"vychrlila jsem na ní.,,Co se stalo broučku?"zeptala se.Když mě vyslechla,sklopila zrak a na chvíli se odmlčela.

,,Myslím Sabinko,že je nejvyšší čas,aby jsi se dozvěděla celou pravdu."začala,,I můj vztah s otcem je více napjatý a nervózní.Neseme si v sobě svojí minulost,která na nás tím více doléhá, čím více na ní chceme zapomenout.Nevyslovené a nepochopené křivdy jsou příčinou pozdějších smutků a útrap v našich životech."pokračovala.Podívala jsem se na ní tázavě a nechala jí mluvit dále.

,,Narodila jsem se, jak jsme ti již dříve svěřili na usedlosti tvého děda v Jižní Karolíně.Jsem dcerou otroků,které on vlastnil a zneužíval na svých plantážích s bavlnou a tabákem.Měli jsme chatrnné dřevěné obydlí,kde se nás tísnilo kolem dvaceti.Už jako dítě jsem dřela na polích a dostávali jsme jen dvakrát denně najíst.Tvůj otec byl nucený otroky hlídat a trestat za určitá provinění.Já jsem ve svých šestnácti letech měla to štěstí,že si mě paní domu vybrala jako pomocnici a hospodyni v domě.Tam se měly otrokyně pod jejím dohledem mnohem lépe, tvůj děd byl totiž známý svojí nenávistí a tvrdostí k černým lidem.Ona v domě nesnesla agresivní výpady jeho nálad,proto je často ventiloval venku,kde nás nenazýval jinak než línýma negrama.Jeho žena požadovala mít vše ve své domácnosti nažehlené a vyleštěné a velmi jí záleželo na tom,aby i my hospodyně jsme chodily čisté a upravené.Nosily jsme krásné nařasené šaty,zástěry a čepce na hlavách.Tvého otce vychovala černá chůva,moje maminka.On jí velmi miloval,byla s ním v dětství mnohem více spjatá než jeho vlastní matka.Paradoxně se musela moje matka více věnovat jemu než mě,ale přesto jsme si i s tvým otcem občas spolu jako děti pohráli."

Poslouchala jsem nevěřícně jako by to ani nemohl být příběh mých vlastních rodičů.O otrocích v jižních státech Ameriky jsem ze školy zběžně věděla,ale nikdy mě nenapadla tak úzká souvislost s naší rodinou.Pobídla jsem jí k dalšímu vyprávění.

,,Tím,že jsem na sobě měla krásné šaty jsem upoutala pozornost tvého otce.Zamiloval se do mě.I mě se líbil a city jsem mu opětovala.Situace se pro nás stávala den za dnem složitější,kdy jsme museli svojí náklonnost skrývat a tajit.Vyhrocené to začalo být v momentě,kdy mě začal obtěžovat pán domu,který byl zvyklý na to,že černé ženy jsou jeho majetkem.Jednou,když jsem se s ním potkala na chodbě,kde nikdo jiný nebyl, mě zastavil,silně stiskl jednou rukou za předloktí a druhou osahával.,,S tebou si brzy pohraju."pohrozil mi.Když jsem se později svěřila s obavami tvému otci,velice se rozhněval.Plakala jsem zoufalstvím,on mě uklidňoval a sliboval,že tady dlouho nezůstaneme.Po dvou dnech po té události přišel v noci k nám do chatrče,vzbudil mě a naléhal,že se mnou musí venku mluvit.Bez rozloučení jsem ještě tu noc s ním utekla.Další den jsme odpluli do Evropy.Svěřil se mi,že ukradl peníze svému otci,nikomu nic neřekl a odešel.Poháněla ho radost z nabyté svobody a touha splnit si svůj sen.A zbytek už víš moje milá dcero"dokončila a usmála se na mě.

,,To je mi moc líto"vydechla jsem nahlas.,,Říkám ti to hlavně proto dítě,aby jsi pochopila určité souvislosti" dodala.,,Myslím,že už chápu"řekla jsem a přemýšlela o všem co se dozvěděla.,,Muselo to být pro vás velmi těžké mami"pověděla jsem a obě plačíc jsme se objali.

Na druhý den jsem venku potkala svého otce.Seděl na Trevorovi a chystal se odjet.,,Chtěla bych s tebou mluvit tati" požádala ho.,,Nemám o čem mluvit"řekl,,jedu k majiteli Nina říct mu,že jeho koně musím nechat utratit."Obrátil koně a odcválal.

Vrátil se v povznesené náladě,seděli jsme s mamkou venku a loupaly brambory.,,Máme štěstí v neštěstí" hulákal.Zvedli jsme naše pohledy.,,Představte si,že starý majitel Nina zemřel.Proto se u nás tak dlouho neukázal.A jeho žena řekla,že s Ninem je to smůla a nic po nás nepožaduje."vysvětloval vesele.

Když jsem ho slyšela a uvědomila si tu nesmyslnost zmláceného člověka,obrovský příval vzteku nad jeho počínáním mě ochromil.Vstala jsem ze židle.,,Tak proto si Dominika včera zmlátil jako otroka?!" vyčetla mu a podívala se na něj zpříma.Šokem se mu vytratil úsměv z tváře.Zesinal a sykl:,,Ničemu nerozumíš a nemel."Otočil se a odcházel.

,,Počkej!Znám celou pravdu!"volala jsem a šla za ním.Přidal do kroku.,,Proč si o tom nechceš promluvit?"naléhala jsem na něj.Sehnul se,sebral ze země do dlaně štěrk a mrštil ho po mě.,,Vypadni a nech mě být!"křikl a vběhl do stájí.Následovala jsem ho a on vzápětí vyjel na svém koni.Na nic jsem nečekala a naskočila na Franka.

Pobízel neúnavně Trevora ve snaze se ode mě dostat co nejdále.Jeli jsme v obrovské rychlosti a adrenalinu na pokraji sil svých vlastních i koní.Po nějaké době jsem otce doháněla.Když mě uviděl blížit se, počal zpomalovat.,,Co po mě vlastně chceš?"ptal se mě s nešťastným výrazem.,,Zastav tati a pojď si se mnou promluvit prosím" žádala ho udýchaně.,,Před  sebou neutečeš"řekla mu.Skoro jsme zastavili,ale zůstávali v sedle.,,Tomu nemůžeš porozumět"řekl,,Tati já tě mám ráda a vím čím jste si s maminkou prošli.Rozumím ti."ujistila ho.Seskočil dolů a sedl si na pařez.Svůj pohled schovával pod okrajem klobouku.Sedla jsem si k němu a vzala ho kolem ramen.

,,Byla to těžká doba Sabino"promluvil po chvíli a měl v očích slzy.,,Nikdy jsem se nesmířil s tím,že mám trestat a mlátit otroky, tak jak otec vyžadoval.Když na ně budeš měkký,obrátí se to proti tobě,říkával.Byl jsem svědkem toho,kdy někoho zmrskal do bezvědomí.Aby si udržel svojí autoritu,tak dokonce jednoho otroka před mýma očima zastřelil svým revolverem."vyprávěl,v obličeji se mu zračilo nepochopení a s úzkostí v hlase pokračoval:,, Bylo mi pouhých dvanáct,když to udělal.Tehdy jsem probrečel celou noc.Měl jsem o sebe strach a i o ně.Do svých osmi let jsem vyrůstal s černou chůvou a měl jí moc rád.Proto jsem nakonec utekl a chtěl zde začít úplně od začatku.Každý den se snažím o to,abych na minulost zapomněl."Krátce se odmlčel.,,To co se stalo včera bylo mé zatmění a nejsem na to hrdý.Pojedu za Dominikem a omluvím se mu" dodal a zvedl se.Zadržela jsem ho a pevně objala.,,Mám tě moc ráda tati"řekla,,a bude zase dobře uvidíš" dodala jsem a usmála se na něj.Vyloudil úsměv a zjemnil tím svůj výraz.,,Moc jsi mi pomohla"pověděl ještě,naskočil na Trevora,nohama ho pobídl a odjel.

Dominik se na farmu vrátil po deseti dnech, až když se zotavil.Otec za ním zajel, jak slíbil a omluvil se mu.Na ranč docházel vypomáhat Sergio,aby zastal alespoň nějakou práci za svého otce,ale  zkušenosti a denodenní píle Dominika nám přesto  ve stájích chyběla.

Klima na farmě se díky otcovo vřelejšímu přístupu zlepšilo.Po našem vzájemném  usmíření se i do vztahu rodičů přidalo více smíchu a harmonie.

Bylo horké toskánské léto,kvetly vlčí máky a ve vysokých traviskách koncertovali cikády .Často jsme se Sergiem vodili brodit koně do řeky a poté se projížděli  příjemným večerem,kdy stále sálalo teplo ze sluncem vyhřáté země.Mohl teď více jezdit na Afroditě a využíval toho.

Na sklonku léta jsme si znovu navečer vyjeli.Dojeli jsme k lesíku u malému vršku,kde Sergio přitáhl koni uzdu a zeptal se:,,Nechtěla by jsi se projít?Podívej,bude nádherný západ slunce.",,Ano ráda." souhlasila jsem.Uvázali jsme koně u borovice a našli si vyvýšené místečko,kde jsme mlčky pozorovali pestrobarevnost oblohy.Tmavě červený kotouč  slunce se spoustou doprovodných červánků,které hrály duhovými barvami.Západy slunce mě zde nepřestávaly udivovat..,,Škoda,že mi práce u vás pomalu končí"zalitoval  Sergio.,,tvůj otec mě už nebude potřebovat.A brzy mě čekají vinice.",,To je mi líto"řekla jsem upřímně.Otočila se k němu a pohladila ho po rameni.,,Měli jsme krásné léto."dodala a usmála se na něj.Zadíval se mi dlouze do očí a nesměle poznamenal:,,Moc se mi líbíš Sabino."A jemně mi sáhl do vlasů.Mile mě překvapil a jeho dotek mi byl příjemný.Hezky jsem se na něj usmála a on se ke mě pozvolna naklonil a políbil mě.Sergio se mi líbil.Opřela jsem se o něj a cítila se hezky.Pohrával si s mými vlasy  a řekl.,,Mám tě rád.",,I já jsem s tebou ráda."odvětila jsem.Po chvíli jsme se ruku v ruce vrátili ke koním. 

Cestu k Sergiovi a našemu vztahu jsem stále v sobě hledala.Měl v zimě více starostí,aby sehnal práci,já se snažila vše s ním sdílet a dodávat mu optimismus.Vzájemné chvíle byli příjemné a milé,i když společných témat jsme měli velmi málo a hovor často uvíznul v tichu.Byl moc hodný,stále mi pomáhal ve stáji,aniž  by byl najmutý na práci.Otec naše chození toleroval,maminka podporovala a občas i Sergia pozvala na večeři.Měla ho vždy v oblibě a snažila se s ním více mluvit italsky a on zase na oplátku zkoušel angličtinu.Vždy se tomu nahlas smáli.Na návštěvě se často trochu zdržel a my se uchýlili do soukromí mého pokoje v podkroví.Zůstávala jsem s ním ráda o samotě,kdy jsme se  líbali a hladili.Touha mého mladého těla se ozývala.Jedno odpoledne jsem zaslechla bouchnutí dveří v domě,vyhlédla z okna a uviděla mamku odcházet s košíkem v ruce.U okna jsem se s úsměvem k němu otočila a sundala si košili.Stála jsem před ním do půl pasu nahá.Usmál se na mě a řekl.,,Jsi krásná Sabino" a natáhl ke mě ruku.Zůstali jsme dlouze v objetí .,,Jsi tak hezký"řekla jsem a zadívala se mu do jeho toužebných očí.Mé první milování bylo jemné a něžné,Sergio byl velmi opatrný a ohleduplný. Při usínání jsem na něj myslela a noc mi poté přinesla vášnivé snění.

Nazítří ve škole jsem zvesela oslovila Pietra a Frederiku:,,Jak se vám vede přátelé?",,Nám se vede dobře"odpověděl a usmál se.,,Chtěl jsem se tě zeptat Sabino,zda by jsme mohli někdy protáhnout vaše koně?" ,,Tak jo,klidně kovboji"souhlasila jsem.,,Já toho moc neprotáhnu"ozvala se Frederika,,na koni jsem ještě neseděla.Možná se na vás budu jen dívat"dodala.Usmála jsem se na ně a domluvili jsme se na dnešní odpoledne u nás na farmě.

,,Sergio!Sergio!" volala jsem na něj před domem,,to mám radost,že tě vidím.Přijdou mi dnes přátelé ze třídy a chtějí se projet.Tak mě napadlo,že by jsi mi pomohl.Moc na koni neumějí."Došel ke mě a políbili jsme se.,,Přišel jsem tě pozdravit,ale můžu se zdržet"řekl.,,Prosím osedláš Afroditu?Půjdu se podívat na Franka a radši se domluvím z otcem."pověděla jsem a odeběhla.

Když jsme kobylu vyváděli ze stáje, šli nám Pietro s Frederikou naproti.Navzájem jsme se představili.,,To je můj přítel Sergio" řekla jsem jim.,,Já jsem Pietro a  moje dívka Frederika."podával mu ruku můj kamarád z dětství.,,Tak kdo by chtěl jet první?"zeptal se Sergio,držel za uzdu Afroditu a hladil jí.,,Jen to zkus"pobízel Frederiku Pietro.Sergio jí pomohl do sedla a pomalu vodil koně před stájemi.Na chvíli jsme osaměli.,,Jak se daří tvému koni?"zeptal se mě Pietro,,a proč ho tady nemáš?"zajímalo ho.,,Daří se nám spolu skvěle"smála jsem se,,jestli ho chceš vidět,mohu pro něj dojít"nabídla jsem.

Vyšla jsem s Frankem ven.,,Je krásný viď?"konstatovala a podívala se na svého kamaráda.,,To ano"řekl a vytáhl z kapsy u kalhot nakrájená jablíčka na čtvrtky.Hladil Franka na lysině a s úplnou samozřejmostí ho krmil.Kůň pokrm s klidem přijímal a souhlasně odfrkoval.Pozorovala jsem je udiveně a Pietro řekl:,,Mohl bych se na něm projet?"Tím mě úplně zaskočil.,,Ale to nejde"řekla jsem,,on by tě shodil,ani otec na něm nejezdí.",,To nevadí,tak ať mě shodí.Ale rád bych to zkusil."nedal se odbýt.Dívala jsem se na něj nechápavě.,,No tak Sabino,proč bych to nezkusil?" přemlouval a usmál se na mě.Vlastně proč ne,napadlo mě.,,Jezdil jsi vůbec?"zeptala jsem se ho.,,Ano jezdil."odpověděl a bral si z mé ruky uzdu.Poodešla jsem dál a sledovala je.Plácal ho a hladil po hřbetě.,,No tak kamaráde,teď se trochu projedeme"chlácholil ho.Naskočil na něj ,měl  jen jednu nohu v třmenu,druhou ještě  nestačil zasunout  a Frank se vzepjal na zadní.Pietro se ho silně chytil a když kůň dopadl na všechny čtyři,zůstal na něm chvíli ležet.Zvedal se do sedu a Franko popošel několik kroků, s velkých řechtáním se vzepjal znovu a seslal mého kamaráda k zemi.Běžela jsem k nim a Pietro se s úsměvem rychle ze země zvedal.Společně jsme Franka chytili.,,Pomalu tššš..dobrý..dobrý."sklidňovala jsem koně.,,Nech mě ještě prosím."žádal Pietro a chytal se znovu uzdy.Následně ho uklidnil a znovu vyskočil do sedla.Podařilo se mu dát obě nohy do třmenů a když se opět Franko postavil na zadní,stál pevně s narovnanými nohami a silně držel uzdu v rukách.Když kůň dopadl na všechny nohy, zůstal rovně sedět v sedle,pobídl ho k jízdě a za mého velkého úžasu odcválali .Dívala jsem se za nimi,  projeli nedalekou pastvinu a v poklidu se vraceli zpátky.Došel až ke mě a seskočil dolů.,,To je tak krásný kůň a divoch!"chválil ho nadšeně.Tleskla jsem rukama,úplně radostná.,,To snad není možné Pietro!" udivovala se stále a vesele ho objala.On byl tím zážitkem zcela unešen.,,Sabino to byla nádhera" řekl vášnivě a zadíval se mi do očí.Smáli jsme se propojeni tímto zážitkem a znovuoživením hlubokého přátelství mezi námi.

Skoro jsme  si nevšimli Sergia a Frederiky,kteří se k nám mezitím vrátili.,,Tak co jak to šlo?"zeptal se nadšeně Pietro,když je uviděl.,,Mě dobře"smála se Frederika,,ale ty jsi spadl.",,To nevadí,i tak to bylo prima."odpověděl jí trochu zaraženě.,,A už půjdeme,aby jsi nepřišla pozdě"dodal.Poděkovali nám a rozloučili se.

,,Jsi nějaká rozzářená Sabino" poznamenal  Sergio,když odešli.,,Máš pravdu,udělalo mi  radost,že Pietro dokázal zkrotit Franka.Byl to zážitek."řekla jsem.,,No ale neměl to jednoduchý,jak jsem viděl" pověděl.,,Neměl,ale nevzdal to"odvětila jsem.Podíval se na mě smutně a malinko nechápavě.Chtěla jsem se k němu přiblížit,ale vycítila jsem že tomu není přístupný.,,No nic já se jdu ještě projet" řekla jsem mu a naskočila na koně.Nic neodpověděl a já odjela.Při jízdě jsem si třídila myšlenky.Včerejší krásné tělesné spojení a dnešní odtažitost způsobila rozpor v mých citech.Přemýšlela jsem o vztahu který máme.Imponovala mi jeho mírná povaha,ale vnímala jsem u něj i jakousi oddělenost ,respekt ke mě a mé rodině.Snažila se mu rozumět a dávala najevo,že není třeba aby se takto cítil.Ale nejspíš jsem ho svou ohnivou povahou trochu děsila,napadalo mě.Ale určitě se to ještě spraví,ujisťovala se.

 

S Pietrem jsme od té chvíle stále někde do sebe ve škole vráželi,až jsme se tomu museli smát.Naladili jsme se opět na strunu z našeho dětství.,,A kde jsi ty kovboji vlastně na koni jezdil, za tu dobu co jsme se nevídali?"ptala jsem se ho ve třídě.,,Můj děda má na druhém konci města známého,jmenuje se Rosi a vlastní dva koně"vysvětloval,,chodívali jsme tam i ze Sárou a on nás naučil jezdit.I má sestra dobře jezdí."dodal.,,Můžeš kdykoliv přijít"navrhla jsem mu,,projet se na Frankovi."Usmál se a oči mu zářili.,,Kam může přijít?"zeptala se Frederika,která k nám přistoupila.,,Ty přijď  taky ,když budeš chtít"odvětila jsem pohotově a odešla.

Dny běžely a já jsem čekala,že se Sergio ukáže a popovídáme si o nás dvou.Mé vnitřní pocity byli každým dnem více rozporuplné,když stále nešel.Snad si on nemyslí,abych za ním šla já,napadlo mě.Po týdnu se objevil ve stájích.Stála jsem v kóji u Franka a hřebelcovala ho.,,Ahoj Sabino"řekl,,chystáš se na vyjížďku?"ptal se.,,Ne zrovna jsem se vrátila"odpověděla jsem.Odmlčel se a po chvíli se ozval:,,Jdu za tátou,potřebuju se ho na něco zeptat."A chystal se odejít.To už jsem se neudržela a zavolala na něj:,,Počkej musíme si promluvit."Otočil se a sklopil oči.Podívala jsem se na něj.,,Co se stalo Sergio?",,Nic se nestalo"odvětil.,,Chováš se jako bych ti něco provedla"řekla jsem.,,Skoro to vypadá,jako bych se ti měla omluvit,ale já absolutně nevím za co.Co je s tebou?"naléhala jsem.,,Já nevím" rozhodil bezradně rukama.,,Sergio já jsem do našeho vztahu vložila vše,víc dělat nemohu",,To já taky"odpověděl mi.,,Ráda bych se s tebou dál přátelila,ale myslím,že každý z nás půjde vlastní cestou."pověděla jsem a čekala.Mlčky jsme stáli,já se po chvíli obrátila a šla nazpět ke svému koni.Slyšela jsem jak Sergio odchází.Česala jsem Franka a slzy mi tekly po tvářích.Setřela jsem je rukávem a nadechla se.Můj krátký vztah skončil,ale život na mě čekal,uvědomila jsem si s pocitem odhodlání.

                                                     3.kapitola

 

Doprovázel jsem Frederiku domů a přemýšlel,jak bych rád zase zašel na farmu a projel se na Frankovi.Vzpoměl si ,jaké to bylo, když jsem ho krotil,jak ve mě pulzovala energie plná života a dravosti.Mlčky jsem kráčel a odkopával kamínky po cestě.,,Na co myslíš?"zeptala se Frederika náhle.,,Mrzí mě,že se ti už nechce jít k Sabině na koně."přiznal jsem.,,Nezlob se Pietro opravdu ne,ale můžeme třeba zajít za panem Rosim a vzít s sebou i Sáru"napadlo jí.Přemýšlel jsem nad tím co navrhla.,,Možná,uvidíme"odvětil jsem.Objala mě a řekla:,,To bych se těšila,půjdeme bude to fajn.Domluv se se Sárou a vyrazíme"plánovala nadšeně,,vždycky si o panu Rosim a jeho koních hezky mluvil."Napadlo mě,že jí nebylo třeba příjemné trávit chvíle se Sergiem a souhlasil jsem s jejím návrhem.

Cesta k ní trvala hodinu a půl z našeho města a stávalo se často,že jsem po celou dobu vyprávěl a ona naslouchala.Mé úvahy a názory na život,na lidi kolem a naší budoucnost.,,Tvoje matka si přeje,aby jsi byl doktor že ano?"zeptala se mě jednou.,,Když s tím začne tak jí odpovím,že chci kandidovat na starostu a budu jí pak dělat šéfa." odpověděl jsem a smál se.,,A co ona na to?"zajímalo jí.,,Nic ,přilítne mi od ní pohlavek a pak se začne smát."řekl jsem.,,Moc na to nevypadám,ale rád bych se stal učitelem.Ale to jsem jí ještě neřekl."svěřil jsem se své dívce.S láskou si mě prohlížela a chytila za ruku.,,A čím by jsi ráda byla ty Frederiko?"zeptal se jí.Smutně se pousmála a řekla:,,Na univerzitu nemáme peníze,takže studiem na gymnáziu skončím.Mé přání je být lékařkou,ale to se mi nesplní.Ráda bych šla k řádovým sestrám do nemocnice, pomáhat potřebným."Její volba budoucnosti mě zaskočila.,,To by náš vztah tím skončil?"zeptal jsem se.,,To já nevím,takhle jsem o tom nepřemýšlela"odvětila.Na chvíli jsme se odmlčeli.,,Ale čeká nás ještě rok a půl školy Pietro a může se spoustu věcí změnit."snažila se mě rozveselit.

Chodil jsem jí doprovodit dvakrát až třikrát v týdnu a rád u nich i trávil volný čas.Bydleli v malém domku nedaleko kostela pod hradbami.Její rodiče v přízemí provozovali malé holičství a vždy si rádi s lidmi povídali.Žili velice skromně,jejich živnost nebyla obvyklá a tyto služby lidé využívali jen při zvláštních událostech, na svatby nebo jiné slavnosti.Nosil jsem delší vlasy skoro po ramena a její otec mě s nůžkami v ruce zlobil:,,Pietro pojď,pojď trochu ti to setříhám."Měl jsem ho rád,byl podobný mému tátovi a stejně tak srdečný.Měla dva mladší sourozence a stejně jako u nás v domku bylo i u nich velmi málo soukromí.Proto jsme si vyhledávali v přírodě různá místečka,kde jsme si četli a povídali.Po dvou letech chození jsem se stával více naléhavější se svými touhami.Frederika byla moc hezká,štíhlá se světlou pletí po své matce,díky předkům kteří pocházeli ze Severní Itálie,hojně osídlené i lidmi  z Germánie.

Jedno letní odpoledne jsme odpočívali na dece na slunné mýtině u lesa.Frederika si četla,já jí pozoroval a začal hladit.Ona mi něžnosti opětovala a po chvíli jsem se jí snažil rozepnout knoflíčky u haleny.Líbal jí na krku a mé mužství pulzovalo.,,Prosím"naléhal jsem šeptem,,budu opatrný",,Nejde to Pietro"řekla,,vždyť víš,že mohu až po svatbě.",,Ale já to nikomu nepovím,neboj.Bude to naše tajemství."přemlouval jsem jí v objetí s přívalem vášně.,,Tohle bude naše tajemství"řekla a začala mě hladit v rozkroku.,,Madona mia"zaúpěl jsem,,ty jsi na mě hodná.Později jsem si uvědomil,že  se rozhodla udržet si  čistotu až do své svatby v silné víře a v upřímnosti sama k sobě.Omlouval jsem se jí za svou neomalenost,ale ona mě pohladila a řekla:,,Miluji tě Pietro."

Vztah s Frederikou byl velmi milý a klidný.Naplňovaly mě společné chvíle s ní a i když jsem byl ten více upovídaný,ona ve své vnímavosti a empatii mi rozuměla.Měl jsem jí velice  rád.

Po naší návštěvě na farmě u Sabiny se v mém nitru cosi událo.Nerozuměl jsem tomu a snažil se vyznat sám v sobě.S Frederikou se navenek nic nezměnilo,stále jsme spolu chodili a věnovali se sobě.Jen v mé hlavě bylo od té doby více Sabiny.Snil jsem o ní ve dne i v noci,přemýšlel o ní a ve třídě jí nenápadně pozoroval.Vzpomínal na naše přátelství a mrzelo mě,že kvůli tomu,že jsme na její pozvání přijít znovu na farmu nereagovali,se ona od nás vzdalovala.Nedokázal jsem tohle vakuum mezi námi změnit a byl z toho zmatený.

Po půl roce jsem to již déle nevydržel a s Frederikou si promluvil.Seděli jsme v parku u školy na lavici pod borovicemi.Vzal jsem její dlaň do své.,,Víš jak tě mám hodně rád"začal,,ale myslím,že je nutné se ti svěřit." ,,Co se stalo Pietro?"podívala se na mě s obavou v očích.Zhluboka jsme se nadechl.,,Nejspíš budu muset být nějaký čas sám" řekl,,jsem s tebou a při tom myslím někdy i na jinou ženu"přiznal jsem.,,A na jakou?"zeptala se slabým hlasem.,,No ona to ani neví,že na ní myslím"odpovídal jsem.,,Je to Sabina,že ano" řekla a rozplakala se.Kývnul jsem.Ona se zvedla a začala utíkat.,,Počkej!Doprovodím tě!" volal jsem za ní.Neotočila se a běžela dál.Zase jsem si sednul a svěsil hlavu.Projel mnou velký smutek a já se rozbrečel.Jsem blázen,myslel si.Ztratil jsem jí,ani nevím jestli by mě vůbec  Sabina chtěla a navíc má svého Sergia.Zmatený vír myšlenek mě zcela zahltil.Bylo mi na nic a bloumal jsem městem duchem nepřítomný.

V tomto stavu jsem přišel domů k večeři.,,Pietro Pietro je doma!"věšeli se na mě moji mladší sourozenci v kuchyni.Trochu nepříjemně jsem na ně zavrčel.Má veselá matka mě přivítala lehkým plesknutím po obouch tvářích a řekla:,,Co je to s tebou!?",,Ale nic mamá" řekl a chtěl kolem ní projít,,nemám hlad,jdu rovnou do pokoje.,,Tam nechoď!"zastavila mě,,Je tam Lukas se Sárou a chtějí si o něčem promluvit.Prosili mě,ať je chvíli necháme.",,Pojď synu"řekl papá,který seděl u stolu,,svěř se mi,co tě trápí."Sedl jsem si k němu,s tím,že se přece jen najím.A v ten moment se ke mě přilepila mamka.,,Tak to ne!"zvolal jsem,,nic vám říkat nebudu"vstal a odešel na dvůr.Zůstal jsem tam sám,naštvaný že nemám trochu klidu.Přemítal,zda nebylo ode mě pošetilé rozejít se s tak hodnou dívkou po tříletém vztahu.

Na druhý den si mě ve třídě nevšímala a já na ní po vyučování čekal.,,Frederiko mohu jít s tebou?"ptal se jí,když vyšla ze dveří.,,Není třeba Pietro"odpověděla,, i já potřebuji být teď sama."Snažil jsem se jí chytit za ruku.,,Počkej já bych ti to chtěl vysvětlit.",,Nech mě prosím!"zvýšila hlas.,,opravdu chci být sama."Obrátila se a spěšně odcházela náměstím.Zoufalství a smutek,který jsem pociťoval byl neúnosný.Proč jsem to všechno pokazil?,běželo mi hlavou a vztekle při tom kopal do kamenné zídky.

Mé trápení trvalo měsíc.Postupně ale odeznívalo,já se toulal ve volnu se svými kamarády a občas s nimi ochutnával  víno.Pomohla mi také brigáda sklizně hroznů na vinici,při práci jsem dokázal na svůj bol více zapomenout.Doma jsem se svěřil,ani nebylo možné náš rozchod zatajit.Stále jsem se denně s Frederikou vídal ve škole,ale již jsem respektoval její soukromí.Náš vztah se po nějakém čase vyvinul ve vzájemnou úctu jeden k druhému.Sabina byla stále odtažitá a na jiskru zažehnutou při našem zážitku jsme již nedokázali  navázat.Soustředil jsem se teď více na studium posledního ročníku gymnázia  a  přípravám na univerzitu.Velmi mě potěšilo souhlasné přijetí od rodičů, po oznámení volby mého povolání.Maminka mě objala.,,Mám z tebe radost hochu.Máš pravdu,být učitelem je pro tebe lepší "řekla a ukápla jí  dojetím slza.Papá radostně přikyvoval a plácal mě po zádech.

Díval jsem do přihlášky a spěchal po chodbě do učebny.Nesoustředěn na prostor před sebou jsem se střetl se Sabinou.,,Hej co děláš Pietro"napomenula mě a rozesmáli jsme se,protože nám popadali všechny věci co jsme nesli v rukách.Její učebnice,mé knihy a papíry se váleli na zemi a my je v kleče sbírali.,,Jak jsi na tom?"ptala se,,kam  vlastně půjdeš dál studovat?",,Zrovna jsem se díval do přihlášky..."řekl jsem,,Ukaž"zajímalo jí,,Do Sieny jako já"konstatovala vesele,když nahlédla do lejstra.,,A co z tebe bude fešáku?" vtipkovala rozverně.Začal jsem se smát.,,Když to dobře dopadne, tak učitel "pověděl jsem.,,Hmmmm.."zamyslela se,,to je hezké"dodala.,,A ty?"ptal  se na oplátku.,,Já půjdu na medicínu"svěřila se,,s tím,že poslední roky si k tomu přidám ještě semestry ohledně zvířat.Ráda bych je pak také léčila.",,Dobrá volba"pověděl jsem,,máš k tomu blízko"Stáli jsme u okna,ona se na mě dlouze a zkoumavě zadívala.Prohrábla si jednou rukou vlasy a řekla:,,Tak se měj"mile se usmála a odešla do učebny.Chvilku jsem tam stál a vnímal své srdce.Měl jsem radost z tohoto sblížení a uvědomil si, jak se mi líbí.Zrzavohnědé vlnité vlasy a oblý obličej s velkými rty.Nádherné zlatavé oči a její krásná vzpřímená postava s plnými ňadry.Zamiloval jsi se Pietro,napadlo mě a vnitřně se tomu usmál.,,Co tady tak postáváš?"vyrušil mě z mého snění hlas  za zády.Otočil se a hleděl na svoji sestru Sáru.,,Už zvonilo běž do třídy" řekl jsem jí.,,A ty nemusiš?"smála se.,,Já jdu k řediteli sestřičko" pověděl jsem,usmál se a vykročil směrem k ředitelně.

Když jsem po vyučování vyšel z budovy, doběhl  Sabinu,která šla přede mnou.,,Platí ještě ta nabídka projet se na Frankovi?"zeptal se jí.Pohodila hlavou a s úsměvem mi odpověděla:,,Platí,přijď třeba dnes.",,Tak jo"souhlasil jsem.

Doma jsem se převléknul a ješte si vzpoměl,že by se hodilo mít s sebou jablko.Šel do kuchyně a hledal nějaké ovoce.,,Kam tak spěcháš?"ptala se mě mamka.,,Jdu jezdit na koni" odpověděl jsem.,,Jé my půjdeme s tebou"volaly děti.,,No v žádném případě!" odmítl je ,,ale snad někdy jindy vás vezmu"dodal vesele a vyběhl ven.

Vešel jsem do stájí,hledal Sabinu a potkal jejího otce George.,,Zdravím tě kovboji"řekl,,dlouho jsi tu nebyl.Jak se vede?"zeptal se přátelsky.Podrbal jsem se trochu nervózně na hlavě.,,Já čekám na Sabinu..ale vede se mi dobře,děkuju."odvětil jsem.,,Počkej tady,já pro ní dojdu"nabídl mi.Šel jsem do kóje k Frankovi a vzal si do ruky seno.Přes ohradník jsem ho krmil a hladil.,,Co ty krasavče?Zase mě dnes shodíš?"povídal si s ním.

,,Už jsi mu dal něco k snědku?Použil jsi svůj trik?"uslyšel jsem za sebou Sabiny rozverný hlas.,,Snad to zvládnu i bez triku"usmál jsem se na ní.,,Tak fajn,dojdu pro Trevova a můžeme vyjet" řekla,,sejdeme se venku"dodala.Plácl jsem Franka po hřbetě,,Dobře že jsi už osedlaný.. a teď půjdeme spolu."promlouval s ním.Otevřel mu a vzal uzdu do ruky.Byl jsem trochu nejistý,on vycítil mé zaváhání,zařechtal a trhnul hlavou vzhůru.,,Brzdi,brzdi...dobrý,pojď.. pojď " klidnil ho a snažil  s ním držet krok.,,Všechno v pořádku?"ptala se před stájemi Sabina.

,,No teda,Trevor je ale nádherný kůň."chválil jsem,,To je tátova chlouba a je hodný,že mi ho půjčuje."řekla a poplácala černého lesklého mustanga po hřbetě.,,Ale jezdím na něm vyjímečně"dodala,,to aby jsi mi neujel"smála se.Dala Frankovi pusu na lysinu a poznamenala:,,Buď hodný."Vyšvihla se na Trevora a zavelela:,,Tak pojedeme kluci"a vyrazila cvalem aniž se otočila.Její důvěra mi dodala odvahu a Frankovi klid.Nasedl jsem bez potíží a po jeho krátkém zafrkání jsem jí následoval.Cválali jsme kolem  domu a míjeli jejího otce opřeného o verandu.Pozoroval nás se spokojeným výrazem a s úsměvem  zamával kloboukem.Zvedl jsem na oplátku ruku na pozdrav.

,,Ty jsi se mu nějak trefil do noty."komentovala jeho přístup Sabina později,když jsem jeli v poklidu vedle sebe.,,On mi je taky sympatický,je to vzájemné"řekl jsem.Usmála se na mě šibalsky a řekla:,,Teď tě trochu potrápím" Mlaskla,pobídla silně patami Trevora do slabin a zvolala:,,Vyjé!" a tryskem vyrazila.Franko vycítil adrenalin a příležitost ke zrychlení.Pobídl jsem ho,on se rozeběhl jak byl zvyklý a s výzvou dohnat koně před sebou.Držel jsem se pevně v sedle,v přítomnosti vnímal a snažil se sladit své tělo s obrovskou rychlostí koně,kterou jsem doposud nepoznal.V plné soustředěnosti a pokoře jsem tryskem pádil za Sabinou přes pastvinu a kolem vinic.Cesta před námi se rozdvojila,ona odbočila do vrchu a po chvíli zvolnila tempo.Zavískla,ještě spomalila a já jí dojížděl.S údivem jsem se díval na její uvolněnou a prozářenou tvář z divoké jízdy.Vlasy jí vlály na všechny strany a ona se nahlas smála,když viděla,že jsem jí statečně následoval.,,Tak to byla jízda"řekl jsem a rozesmál se.Seskočila z koně,šla pohladit Franka a  zkoumavě si mě prohlížela.

,,A co ty Sabino?Jsi ještě ze Sergiem?"napadlo mě pojednou.Zaklonila se smíchem hlavu.,,A co ty myslíš?" odpověděla záhadně.Seskočil jsem  dolů a přišel k ní blíž.Zadíval se jí do očí a řekl:,,Myslím,že ne."Přejel jí po rukou u pasu,chytil za dlaně a ústy se k ní přiblížil.Pustila mé ruce,objala mě kolem ramen a začali jsme se vášnivě líbat.

Franko řechtáním přerušil naší chvilku.,,Co ty žárlivče" ozvala se Sabina,,musíme je připevnit,nebo je budeme nahánět.",,To by bylo po sympatiích,kdybychom se vrátili bez koní" vtipkoval jsem.Koně jsme uvázali a sedli si na zem.Mlčky jsme se vzájemně s úsměvem  prohlíželi.,,Mamka vaří dnes dobrou večeři,jsi zvaný jestli máš chuť." řekla po chvíli.,,Rád se nechám pohostit"souhlasil jsem,,když jsem k vám dnes šel,vzpomínal na tebe,jak jsi k nám chodívala a kolik jsme toho spolu prožili."Vzpomínkami jsem jí rozesmál.,,To by mě nikdy nenapadlo,že si s tebou někdy začnu"pověděla,,měla jsem tě vždy jako svého nejlepšího kamaráda."Přikyvoval jsem na souhlas.,,Já to měl stejný,sice jsi byla holka,ale i já tě bral za nejlepšího přítele. A nikdy bych si na tebe netroufl,při vzpomínce na Fernanda a jeho zhmožděné rameno"chechtal se a žmoulal stéblo trávy.

Ohlédla se po koních a já jí hladil na zádech.Když se otočila  rukou jsem jí vjel do vlasů a palcem třel spánek.Zakláněla hlavu a přivírala oči.Já si klekl,vzal jí obličej do dlaní a  přiblížil  k sobě.Znovu se naše ústa spojila ve vášni a my v objetí ulehli do trávy.Dlouze jsme se líbali a já jí převrátil na sebe.Byla něžně dravá a přirozená.Hladila mě po hrudi a má touha narůstala.Dotkl jsem se jemně jejího prsa a prstem si pohrával s vystouplou bradavkou, pod slabou košilí.Pozvolna jí začal rozepínat a košili svlékl.Při pohledu na  obnažená plná ňadra jsem jí znovu převrátil pod sebe,všude líbal,laskal a nemohl se jí nabažit.Strhával jsem ze sebe oblečení až se mi košile zamotala u hlavy.Sabina se rozesmála.,,Počkej já ti pomůžu"řekla.Malý zádrhel se v mžiku rozplynul ve víru milostného tance.Spalovala nás touha po vzájemném splynutí,kterému nešlo odolat.Propletená těla se sladila v takové přirozenosti, jako by se znala odjakživa.Sabina hlasitě sténala a při jejím vrcholném výkřiku jsem v extázi stačil své přirození položit na její podbřišek.Oddychovala a řekla:,,Škoda že si ve mě nemohl zůstat,bylo to tak krásné...ale jsi hodný, je to tak dobře"dodala a usmála se.,,Přece tě hned neuvážu k plotně"smál jsem se a oblékal.

Postávali jsme a líbali se.,,To bylo nádherný" řekla zasněně Sabina a tahala mě laškovně za košili.,,Jsi tak krásná" šeptal jsem,,nejradši bych se k tomu vrátil"přiznal  jí.Došli jsme ke koním a odvázali je.Vzal jsem Franka za uzdu a on nespokojeně zařechtal.,,No tak no tak" chlácholil jsem ho.Sabina nasedla na Trevora a popošla.Vsunul jsme nohu do třmenu a naskočil do sedla.V ten moment Franko udělal dva rychlé kroky dopředu,cuknul a vzepjal se na zadní.Nečekal jsem to, udržel se,ale hned vzápětí vyhodil prudce zadní nohy a já obloukem letěl dopředu.Dopadl jsem silně na rameno,zkroutil si ruku pod sebou a zařval  bolestí.Těsně u hlavy jsem měl jeho zadní kopyta,on přese mne přeskočil a zmateně pobíhal.Měl jsem velké štěstí,že mě nepodupal.Sabina seskočila a klekla si u mě,,Hned jsem zpátky,vydrž"řekla,,jen ho chytím a uvážu"Uklidňovala svého koně,aby ho mohla chytit,poté ho rázně odvedla a pevně uvázala u stromu.Otřesen jsem se pomalu zvedal a bolest v ruce mi vystřelovala do ramene.Pomáhala mi  postavit se a starostlivě si mne prohlížela,,Jsi v pořádku?"ptala se.,,Nevím jak pojedu"odvětil jsem,,je mi to líto,vůbec jsem to nečekal",,Za nic se neomlouvej,sedneš si na Trevora,já ho povedu a pro Franka se vrátím"rozhodla.

,,Stalo se něco?"ptal se Sabiny otec ,když nás uviděl.,,Pietro se zranil,tati"vysvětlovala mu jeho dcera,,když na zpáteční cestě chtěl naskočit na Franka",,Ale budu v pořádku pane Fletcher"hned jsem dodával,,myslím,že mám jen zhmožděné rameno"seskočil jsem z koně.,,To bude zase dobrý kovboji"řekl,,zajdi za Ghenou, podívá se na to."Domlouvali se se Sabinou jak se pro jejího koně vrátí a nakonec jí posadil před sebe na Trevora,ona se na mě usmála a odjeli.

Šel jsem pomalým krokem k jejich domu.,,Dobrý den Pietro"řekla italsky,když mě uviděla,,pojďte dál"zvala mě.Pozdravil jsem jí a chvíli jsme mlčeli.,,Bolí?"zeptala se.,,Ano trochu ano"odpověděl jsem.,,Ty umíš anglicky?"ptala se potěšeně.,,Umím,ale ne tak dobře jako Sabina"smál jsem se,,vaše dcera umí mluvit plynuleji než náš učitel"Usmála se a řekla:,,Počkej tady,dojdu pro šátek a ulevíš své ruce,aby tě tolik nebolela."Upevnila mi paži v šátku a zavázala ho kolem krku.,,Když by tě to nepřestávalo bolet,zajdi si k doktorovi.Mohl by jsi mít zlomeninu,to já nepoznám"radila mi.,,Přesto,že máš úraz bych tě ráda pozvala na večeři,máme dnes kachnu s bramborem"řekla později mile.,,No nevím,jestli se najím"zahýbal jsem trochu pravou rukou uvězněnou v šátku,,možná bych měl radši jít domů"Zasmála se,,To mě nenapadlo,ale myslím,že to zvládneš "dodávala mi optimismus.

Když se otec a dcera vraceli,seděl jsem na verandě a jedl levou rukou polévku.Sabina přicházela rozčílená.,,Představ si,že ten pacholek to zkoušel i na mě a chtěl mě shodit.To už několik let neudělal!"stěžovala si.Za ní šel pan Fletcher,,Možná by se měl přece jen prodat"řekl.,,To určitě ne!"odpověděla mu pohotově,,jen kvůli tomu ho prodávat nebudeme.Mám ho ráda a on se zase srovná.",,Já myslím,že to zvládne."vložil jsem se do hovoru  a usmál se na ně.Procházela kolem mě a já jí chytil za ruku.,,Sabino tvoje mamka mě pozvala na jídlo..."řekl jsem,,No to je jasný" hned odvětila, poplácala mě po zdravém rameni a prošla do domu.Přemýšlel jsem,jak se svým hendicapem první pozvání v její rodině na večeři pořídím.Za chvíli se vrátila a smála se.,,Neboj já ti pomůžu a všechno ti nakrájím,aby jsi se najedl"řekla a políbila mě na tvář.

Večeře probíhala na přání Sabiny v anglické konverzaci.,,Aspoň se procvicíš"konstatovala s úsměvem.Počáteční obavy vystřídala uvolněná a přátelská atmosféra jejích rodičů.Sabiny otec mi nalil víno a podal mi ruku s nabídkou,abych ho oslovoval jménem.K němu se přidala i jeho žena.Po večeři jsme s Georgem šli na verandu,kde si zapálil svojí dýmku a přiťukli jsme si sklenkou brandy.Venku jsme se vrátili k italštině,kdy jsem mu líčil jak mě Franko potrápil a přiznal se mu,že  odvahu zkoušet  znovu na něm jezdit už nemám.Když se ukázala Sabina,pomalu jsem se loučil.Její maminka vyšla ven,jemně mě pohladila po tváři a usmála se.Sabina šla malý kus cesty se mnou a já jí škádlivě popichoval.,,Ty jsi se své mamce svěřila?"otázal se jí s úsměvem,,nějak si mě prohlížela"řekl .Lehce zrozpačitěla a zrůžověla.,,Řekla jsem jí to,ty koumáku"odvětila,,jak to víš?ptala se.,,Prostě vím."odpověděl,obrátil jí k sobě a začal líbat.

Zhmožděné rameno se mi hojilo dva týdny,ale jinak můj pád zůstal bez následků.Na univerzitu jsme se se dostali oba s výborným prospěchem a těšili se spolu na léto.Než jsme ukončili studium na gymnáziu zachovávali jsme mezi sebou ve škole neutralitu,cítili jsme to oba stejně s ohledem na Frederiku.Osud tomu chtěl ale jinak a když jsme se jedno učební dopoledne chytli spontánně  na chodbě krátce za ruce,Frederika vyšla přímo proti nám zpoza rohu.Střetli jsme se pohledem,ona sklopila hlavu a chtěla nás minout.,,Frederiko"oslovil jsem jí.Zastavila se a hleděla na nás.,,Kam se chystáš po škole?"zeptal se jí přátelsky.,,Bude ze mě řádová sestra"odpověděla upřímně.Mlčky jsme postávali.,,A vám to moc přeju" dodala ještě,usmála se a odcházela.,,Je moc fajn a má můj obdiv"poznamenala Sabina.Krátce jsem se nad tím zamyslel a přál jí,že se nakonec vydala cestou o kterou stála.

,,Moje milá,mám pro tebe překvapení"řekl jsem Sabině po škole,,včera jsem se doma zmínil,že jsme spolu a mamka je z toho u vytržení.Zve tě dnes na večeři."dodal jsem.Rozesmála se.,,To mi chybělo Pietro" řekla radostně,,dlouho jsem u vás nebyla a těším se."

Později,když k nám Sabina dorazila jsem jí šel otevřít.Vcházela přede mnou do kuchyně a mamá začala pět:,,Moje milá dcera je tady!" svižným krokem k ní přistoupila a v objetí jí zvedla do náruče.Smál jsem se,když jsem viděl její nohy ve vzduchu a poté jak celá zčervenalá dostávala spoustu polibků od mé matky.,,Všechno nám musíte říct"řekla mamá,,povíte nám jak k tomu vlastně došlo,že jste spolu."zajímalo jí.Sabina se smála a podívala se na mě.Kroutil jsem nesouhlasně hlavou.,,Nebojte my vám taky povíme jak jsme se seznámili"pokračovala mamá a vzala kolem pasu otce,který se na souhlas usmál a odhalil nám svůj již místy prořídlý chrup.Rodina byla celá pohromadě a Sabina se přivítala i se Sárou a s mladšími dětmi.,,To už jsme slyšeli mamá!" ozvali se Pietro se Sárou najednou.Mamka se zvedla,pohladila Sabinu a řekla:,,No nic jdu chystat večeři a ty mi to stejně holka povíš,až přijde ten správný čas"zakončila.Sabinu jsme u nás vítali,jako by se vrátila domů.Mamá navařila dva chody,nalévala stolní červené víno a později mi Sabina se zářivým úsměvem svěřila,jak je ráda,že se u nás nic nezměnilo.Sára hrála na flétnu,mladší děti vyťukávali rytmus do dřívek a všichni jsme se přidávali se zpěvem.Moje milá odcházela úplně nadšená a se všemi se objímala.Když jsem jí chtěl doprovodit,Sebastian a Klárka žadonili,že chtějí s námi.,,Vždyť můžou"souhlasila Sabina.Cestou jsme je za ruce zhoupávali a já byl rád,že nejdu nazpátek sám.Když jsem se vrátil mamá mě uvítala slovy:,,Frederiku jsem měla ráda,ale ty potřebuješ jinou dívku Pietro,krev a mlíko a to Sabina je" dodala a pocuchala mi vlasy.

V létě mi nabídl můj děd práci v kovárně.Docházel jsem k němu čtyři dny v týdnu,měl zrovna v tomto období více zákazníků.Ve volnu jsem chodíval za Sabinou na farmu, pomáhal jí ve stájích a těšil se na vyjížďky s ní.Cválal jsem s větší pokorou na Afroditě a užíval si její mírnou povahu.Franka jsem vždy rád pozdravil,ale touha na něm jezdit mě zcela přešla.S oblibou jsem se díval na svojí dívku a její elegantní jízdu.Neměl jsem potřebu jí dohánět a jezdil  jen tak rychle jak nám to s Afroditou vzájemně vyhovovalo.I Georg již věděl,že spolu chodíme a já se s ním  postupně spřátelil.Věděl jsem od Sabiny o jeho prudší povaze,ale dařilo se nám vzájemně se respektovat a vycházet spolu.

Prázdniny před univerzitou jsme si užívali ve svém mládí a volnu naplno. Koupali se v řece na místech známých nebo hledali místa nová,skrytá a tam odpočívali nazí.Lehli jsme si do proudu,drželi se za ruce a nechali se vodou omývat.Často jsme se milovali,bez zábran a  v rozkoši se oddávali jeden druhému.Mnohdy v přírodě a jindy v podkrovním pokoji,když se rodiče Sabiny z domu vzdálili.Poznávali jsme svá těla a sbližovali se svojí přirozeností.Společný humor nás často doprovázel,ale o názory jsme se uměli bouřlivě přít.Bavilo nás to vzájemné přetahování a pošťuchování o naše pravdy.

Vraceli jsme se po koupání  od řeky a procházeli skrze vysoké trávy a křoví.Zaslechli jsme vzrušené hlasy a křik.Poznal jsem svojí sestru Sáru a došlo mi,že se hádá s Lukasem.,,Nech mě být!"křičela zoufale.Zrychlili jsme krok,vyšli na cestu a uviděli ho zrovna když Sáru uhodil do tváře.Vyběhl jsem nepříčetně a řval:,,Co děláš ty srabe!"strčil jsem do něj a jednu mu vrazil.Sehnul se a v ten moment jsem uslyšel Sabiny křik:,,Nééé!" Vzápětí jsem ucítil silnou ránu nad okem a bolestí se mi zatmělo před očima.

Probral jsem se v náruči Sabiny a hleděl do tváře i Sáře.,,Díky bohu"řekla moje sestra.Otírali mi čelo namočeným ručníkem.,,Co se stalo?"ptal jsem se omámeně a viděl svou krev.,,Lukas tě praštil kamenem"řekla Sabina.,,máš ránu na čele,musíme tě  dopravit k nám domů,to je nejblíž."Pomalu jsem vstával,zavrávoral a zatočila se mi hlava.,,Musím si sednout"řekl jsem.Obě mě podpírali,abych mohl znovu vstát.Udělal jsem pár kroků a začal zvracet.Rána nad obočím mi stále krvácela a bolestivě tepala.,,Potřebuji si oddychnout"pověděl jim.Opřel jsem se o Sabinu a na chvíli usnul.Vzbudila mě malým proplesknutím.,,Musíme jít Pietro" naléhala starostlivě,,nemůžeš teď spát."Pomalým krokem jsme se došli na farmu.Ghena nás zahlédla a hned nám vyšla naproti.,,Bože můj ty vypadáš"řekla a zavolala George,,Zajeď hned pro doktora!"oznámila mu.Když mě uviděl,nasedl na koně a odjel.Položili mě na pohovku,já několikrát ještě zvracel a po chvíli jsem opět omdlel.Vzbudil jsem se,když mě doktor poplácal po tvářích.,,Má silný otřes mozku"řekl,,musím ho stabilizovat.Hlavu ovážu a doporučuji aspoň týden klidu na lůžku."Dal mi injekci a dodal,že po ní budu spát nejméně dvacet hodin.

Procitl jsem po injekci až následující den na večer.Byl jsem velmi slabý,malátný a zaslechl zvuk z vedlejší místnosti.,,Mohu požádat o trochu vody?"zeptal se šeptem.Rozhlížel jsem se po pokoji a přemýšlel kde vlastně jsem.Vešla Ghena a pohladila mě po vlasech.,,Hned ti jí donesu"řekla,, a jak se cítíš?Měli jsme  o tebe chlapče velkou starost"dodala.,,Moc dobře mi není"odpověděl jsem.Mezitím zavolala Sabinu.,,Pietro jak ti je?"ptala se a podávala mi sklenku vody,,dáš si trochu polévky?"nabízela mi.Slabě jsem kývnul na souhlas a ona mi pomohla se posadit.Hladila mě,utěšovala a v tichosti mi pomohla sníst pár lžic polévky.,,Budu ještě spát"řekl jsem vyčerpaně a znovu si lehl.Spal jsem až do oběda příštího dne,poté pomalu vstal a vyšel na čerstvý vzduch.Na verandě seděl Georg.,,Znovu jsi se narodil chlape"řekl,když jsem si k němu sedl.Díval jsem se na něj s pocitem prázdnoty a tupou bolestí hlavy.Nadechoval jsem se,on mi nabídl pití a řekl,že za chvíli přinese jeho žena něco k jídlu.,,Děkuji"odvětil jsem.Když se vrátil vyprávěl mi jak se o mě báli a že jel naštvaný s nabitou brokovnicí k Lukasovi domů.,,Tam jsem na něj řval na dvoře a dvakrát vystřelil do vzduchu.A ten parchant utekl z domu a ani se nedokázal omluvit."povídal rozhořčeně.Poslouchal jsem ho a bylo mi to jedno.Neměl jsem v sobě ani trochu zloby,jediné na čem mi záleželo bylo,aby se mi udělalo lépe.

Později mě uložili k Sabině do pokoje,který byl v celém domě neklidnější.Zotavoval jsem se u nich celý týden,než jsem nabral sílu a mohl dojít domů.Sabina mi první dny nosila jídlo nahoru a já stále hodně pospával a vstával jen na toaletu.Po několika dnech se mi konečně trochu ulevilo,přestala se mi motat  hlava a rád s nimi zasedl u jídla.Hezky o mě pečovali a já byl moc vděčný.Postupně jsem se dovídal střípky událostí kolem mého zranění a k tomu mě navštěvovala celá moje rodina.To už bylo na Georga moc a často se slovy,,Já radši půjdu"odcházel.Sára moc plakala a omlouvala se mi za Lukase.Chytil jsem jí za ruce a řekl:,,Já se na tebe sestřičko nezlobím,ale ty mi slib,že se k němu nikdy nevrátíš.Jsi krásná holka a určitě si někoho najdeš."Podívala se na mě se slzami v očích a kývala na souhlas:,,Už jsem se několikrát snažila s ním rozejít,protože mě bral jako svůj majetek a byl hrubý.Nikdy se mi to nepodařilo,byl neoblomný a naléhavý.Ale teď vím,že už bych ho nikdy nevzala zpátky"odvětila.Usmál jsem se na ní a objali jsme se.

,,Tolik jsem se o tebe  bála"svěřila se mi Sabina,když mě osaměli v jejím pokoji.Hladila mě po tváři a vyprávěla jak se chtěla vrhnout na Lukase,když viděla,že bere kámen do ruky.,,Byl tak rychlý,že jsem mu v tom nestihla zabránit.Řvala jsem pak na něj, běžela proti němu a on přede mnou utekl,srab jeden."rozčilovala se.,,Ty jsi moje lvice"řekl a lehce jí k sobě přivinul.,,Přiznám se,že si nic nepamatuji,ani nevím proč jsem se ráně nevyhnul.",,To ani nebylo možné"odpověděla,,bylo to od něj zákeřný"dodala.Začal jsem jí hladit jemně na prsou.,,Tobě nějak otrnulo"zlobila se na oko,,musíš zůstat v klidu" dodala a usmála se.,,Nechám tě odpočinout,mám stejně práci"vstala chystajíc se k odchodu.,,Za chvíli za tebou přijdu,potřebuji se projít na vzduchu"řekl jsem.,,Ok"souhlasila.

Při mém loučení jsem rodině Sabiny moc děkoval za zázemí a péči,kterou mi poskytli,objal  její matku Ghenu a ptal se jich co jsem dlužný.,,O tom se nebudeme bavit,ty nám taky často pomáháš Pietro a nic za to nechceš."řekl Georg a přátelsky se usmál.

Po dramatickém zážitku na sklonku prázdnin, se blížila chvíle našeho odjezdu na univerzitu do Sieny.V městečku se rozkřikla zpráva o mém napadení a později jsme se doslechli,že se Lukas po svém útěku znovu vrátil domů.Jeho otec ho vyhodil,se slovy že ho živit nebude a ve městě ho nikdo nezaměstná.O Lukasovi jsme pak již neslyšeli a to mě kvůli mé sestře uklidnilo,protože jsem měl odjet na celých 11 měsíců do příštích prázdnin.

,,Odepsal mi můj strýc ze Sieny" oslovila mě doma matka vesele.,,A co píše?"zajímalo mě.,,Souhlasil,že ti po dobu studia přenechá jednu místnost k užívání a nebude chtít nájemné."odpověděla,,je to od něj velkorysé,ale nepřeje si ve svém domě žádné návštěvy a nebude tě v žádném případě živit.Najdeš si práci Pietro"řekla mamá,,dostaneš peníze na studia a na měsíc dopředu, než si něco seženeš.Víc bohužel nemáme"zakončila.,,Jsi moc hodná mamá"poděkoval  a dal jí pusu.Byl jsem moc vděčný,že to takhle dopadlo a bratr jejího otce mě ubytuje.Má univerzita ubytování pro studenty neposkytovala,ale Sabina tu možnost měla.Medicína,kde bude studovat je spojena s nemocnicí a klášterem,ve kterém bydleli i studenti.Součástí studia byla i povinná praxe v nemocnici,za nízkou mzdu.

,,Dostal jsem nápad Sabino" řekl jsem pojednou.Seděli jsme u ní v podkroví ,já jí povídal o dopise od matky strýce a jak pro nás bude nejspíš složité scházet se v soukromí,,Co kdybychom si udělali na rozloučenou před odjezdem piknik a přenocovali venku?"navrhnul jí nadšeně.,,A kde?"ptala se.,,Třeba u řeky"napadlo mě.,,Tam ne,to by nás uštípali komáři"odvětila se smíchem,,ale moc se mi ten nápad líbí"dodala.,,Třeba bychom mohli jít na místo,kde jsme se poprvé pomilovali.Vezmeme si deky,něco dobrého k jídlu a víno.Budeme koukat na západ slunce,rozděláme oheň a já tě budu objímat..."snil jsem romanticky.Obouma rukama mě  plácla do stehna.,,To je ono!"souhlasila,,to uděláme,už se těším.A kdy vlastně?Máme už jen dvě noci"zamyslela se.,,Tak hned dnes"rozhodl jsem,,doběhnu domů,vezmu víno a deky na nocleh.Sejdeme se na místě,já tam nasbírám dřevo na oheň"plánoval.,,Ok"souhlasila,,já vezmu zbytek,nech se překvapit"smála se a políbila mě.

Na domluvené místo jsem dorazil  první a nanosil mezitím spoustu dříví.Byl odsud z vršku krásný výhled do zvlněné krajiny.Kamenné městečko v jehož středu se tyčila zvonice  usazené na vrchu a pod ním kotlina se vzdálenou farmou.Slunce se přehouplo v pozdní odpoledne a zalévalo tento kraj nádherně sytě žlutou barvou,která se ve třpytcích odrážela na blankytně modré řece pod námi.

Uviděl jsem přicházet Sabinu,obtěžkanou věcmi.Nesla dvě přikrývky a prohýbala se pod košem jídla.,,Co blázníš?"ptal se jí s úsměvem,,Kolik jsi toho přinesla?",,Všechno potřebujem Pietro"řekla,,Ale vždyť jsem říkal,že vezmu deky"nechápal jsem.,,Ale na ty tvoje si lehneme a těmi mými se přikryjeme"pověděla.,,Ale v tom vedru?" kýval jsem nechápavě hlavou.Sabina už to nekomentovala a nadšeně vyndavala z koše sýr,zeleninu,uzenou šunku a chléb.,,Podívej kolik jsem toho donesla" radovala se.Objal jsem jí a začal se s ní pohybovat do stran.,,Máme hojnost i na snídani miláčku"šeptal jí do ucha,,jen hudba nám schází.Ani láhev vína nechybí"ukázal jsem.,,Ale schází nám sklenice"rozesmála se.,,Naštěstí jsem odrazil útok Sabino"vyprávěl jí ve smíchu,když jsme usedli .,,Mohli jsme tu být celá parta.Jak jsem se doma jen zmínil,že se chystám s tebou na oheň,děti se úplně pobláznily a mamá se už oblékala,že jde taky."

Rozdělal jsem oheň a připravili jsme si pohoštění. U západu slunce jsme pojedli,povídali si o budoucnosti,která je před námi a popíjeli víno.Oheň vesele plápolal,přidával jsem polínka a suché větvě.Při stmívání nás silný plamen hřál a ozařoval naše tváře.Při jedné chvíli Sabina vstala, našla velký klacek,který koncem položila do ohně a mlčky mě pozorovala.,,A jak ty to vlastně budeš dělat s dětmi až tě budou zlobit?Jako učitel?"ptala se škádlivě.,,Mám v sobě přirozenou autoritu"chlubil jsem se a usmíval.,,Aha"řekla,vyndala klacek s hořícím koncem a začala s ním před mým obličejem šermovat.Nahlas se smála a provolávala:,,Přijde moment a začnou řádit...a zlobit...."předváděla se a šermovala,,jako jsme zlobili my a nakonec se ti budou smát.."pokračovala,,Zůstanu v klidu"řekl jsem a polehával.,,Tak ty budeš v klidu?!"začala se komediálně čertit,oběhla ohniště,nahřála si znovu klacek,poté ke mně přiskočila a hořící sukovicí mi píchla do zadku,,Teď se braňte pane učiteli!" zavískla a začala utíkat.Tím mě vyprovokovala a já vyskočil na nohy.,,Počkej ty divoženko!"pořvával jsem a hledal čím bych se bránil.Naháněl jsem jí, za hlasitého hlaholu přeskočil oheň,abych jí dostihl a šermovali jsme se.,,To si s tebou vyřídím a až tě přemůžu půjdeš rovnou do ředitelny!"vyhrožoval jí.Smála se, až se zajíkala.Vyhodila klacek do trávy a ze slovy ,,Nikam nepůjdu!" mi chtěla utéct.Chytil jsem jí a povalil na zem.Udýchaná a vysmátá mi hleděla do tváře.,,Budeš dobrý učitel Pietro"řekla a políbila mě.,,Myslím,že takového lumpa jako jsi ty,ve třídě nebudu mít" řekl jsem něžně.Chvíli jsme se líbali,já jí vzal za ruku a odvedl k ohni na deku.Dívali jsme se do plamenů a hladili se.,,Co já budu dělat" stěžoval jsem si,,nejspíš přepadnu nějakého opata,převléknu se a proklouznu za tebou do kláštera.A najdu si tam tvojí komůrku"dramaticky jsem plánoval.,,Vy by jste zneuctil klášterní prostory,pane učiteli?"vtipkovala.,,Jen kvůli lásce milovaná"řekl a začal jí líbat.Její tělo pode mnou zvláčnělo, já jí pozvolna vysvlékal a ona mi vypomáhala ze šatů.Líbal jí vášnivě  v klíně,vnímal její vzdychání a poslouchal praskání ohně.Naše těla splynula a pohybovala se v jemném rytmu.,,Miluji tě Pietro"vyznala mi Sabina.,,A já tebe,lásko moje" řekl jí.

                                                         4.kapitola

 

Naše rodiny se domluvili a zaplatili panu Garciovi za odvoz mě a Pietra do Sieny.Byl to dobrý známý mého otce,který vlastnil povoz a měl nás opět za necelý rok ve městě vyzvednout.Ale to bylo ještě daleko před námi a  rodiče mi teď pomáhali v brzkém ránu nakládat zavazadla na vůz.,,Opatruj se moje milá"objímala mě plačící mamka.Než jsem nasedla objal mě i otec a přál šťastnou cestu.,,Prosím starej se mi o Franka"žádala jsem ho a slzy se mi draly do očí,,nevím jak to bez něj vydržím".,,Postarám děvče,buď bez obav"kýval,, jsem na tebe hrdý Sabino"dodal ještě .Odjíždějící povoz rachotil na odjezdové cestě,mávající rodiče a moje milovaná farma  se mi pozvolna  vzdalovala.

Před domem u Pietra bylo hotové pozdvižení.Celá rodina pobíhala a vypravovala svého nejstaršího syna na dalekou cestu.,,Už jedou!"volaly Sebastian s Klárkou,když mě uviděli a vesele u toho poskakovaly.,,Pojďte sem děti moje "vzala nás do objetí Pietrova mamá,,já vás nikám nepustím"nahlas bědovala.,,Vždyť vám budu psát"řekl Pietro.Sára smutně postávala opodál a já jsem jí šla obejmout.,,Měj se tady hezky Sáro"řekla jsem.,,Vy taky"vzlykala,,budete mi chybět."Papá Paulo nám s úsměvem poklepal na rameno a na rozloučenou podal ruku.Malé děti si k nám vylezly na vůz a přemluvily mamku,že se s námi  kousek svezou.Konečně jsme byli připraveni a mohli vyjet vstříc naší budoucnosti.

Rýsoval se před námi krásný den a čekalo nás i společné přenocování v hostinci na cestě.,,Moc se na to těším"přiznal se Pietro,nedlouho poté co jsme vyjeli z města.Seděli jsme na pohodlné lavici s opěradly a před námi kočíroval svůj povoz pan Garcia.Byl to milý asi šedesátiletý ,tichý muž,který si pokuřoval dýmku,nebo stále  lovil něco k snědku ve svém malém tlumoku.Vůz táhl starší hnědák,který udával poklidné tempo.,,Cestu znám"řekl nám náš společník,,před patnácti lety jsem byl v Sieně s rodinou,manželka tam má bratrance.Přijedeme odpoledne druhého dne"informoval nás.Pozorovali jsme mlčky a v objetí měnící se krajinu.V odpoledních hodinách,jsme dorazili k zájezdnímu hostinci.,,Tak tady jsem přespal s rodinou"ozval se kočí,,a byli jsme spokojení"dodal,,Povídal jste,že je ještě jeden hostinec při cestě pane Garcia"zajímal se  Pietro.,,To ano,tam ještě před setměním stihneme dojet",,Já nevím,já bych ještě pokračoval" navrhnul můj milý a podíval se na mě.Kývla jsem na souhlas a jeli jsme dál.

Pomalu se již stmívalo a začalo slabě poprchávat.,,Přikryjte si vaše věci plachtou"otočil se na nás pan Garcia,,za chvíli jsme tam."Zastavili jsme před spoře osvětlenou kamennou stavbou s  malbou a názvem na dřevěné ceduli:, Hostinec u Krocana'.,,Dneska budeme mít hody"smál se Pietro.Vešli jsme vrzajícími dveřmi do místnosti,kde u stolů každý zvlášť seděli dva postarší hosté,uprostřed plápolal otevřený oheň a nad ním se hřál jeden hrnec.Pozdravili jsme a Pietro vesele oslovil hostinského:,,Máme pořádný hlad a potřebujeme ubytování.",,Posaďte se"odpověděl mu odměřeně a utěrkou smetl dropky ze stolu.Přistoupil k nám a řekl:,,Volné pokoje nemám.A k jídlu už jen kapustovou polévku."Zaraženě jsme se na něj dívali.,,No ale my potřebujeme nocleh,jedeme až do Sieny..Kde budeme spát?"vyhrkla jsem na něj.Pietro mě jemně chytil za paži.,,Počkej.."řekl.,,Snad se jeden pokoj najde"ozval se pan Garcia.,,Nenajde"odvětil otylý hostinský s prořídlými vlasy,,dáte si tu polívku?"zeptal se.Přežvykoval tabák a upřeně na nás hleděl.,,Dobře vám zaplatíme"nabídl mu Pietro,,venku prší a nemáme kde spát."Chvíli mlčel a pak řekl:,,V hospodě vás nenechám,mohli by jste mi něco ukrást.Můžete spát ve stodole na seně.To je jedinná možnost" odešel a přestal si nás všímat.,,Nedá se nic jiného dělat,teď večer už nikam nedojedeme"řekl pan Garcia,když uviděl jak se na sebe s Pietrem nazlobeně díváme.Klepl do stolu a optimisticky dodal:,,Jdu objednat polévku a džbánek vína."

Později jsme se odebrali k noclehu do stodoly,kde byla navršená kupa sena skoro až do stropu, volně pobíhala spousta slepic a  v předtuše nezvaných návštěvníků nespokojeně mečela uvázaná koza.Pietro mě objal,rukou přejel po zádech a laškovně nabídl:,,Co kdyby  si zalezli někam dozadu?",,Ne necháme to na jindy"odmítla jsem ho,,za chvíli přijde pan Garcia a už jsem vážně dnes unavená"neubránila jsem se svému pocitu zklamání.Jen pokrčil rameny a hledal nám místo k ulehnutí.Noc byla neklidná,seno štípalo do zad a stále jsem se probouzela za hlasitého chrapotu našeho společníka.Svítání nového dne jsem přivítala s povděkem a těšila se na cestu.Pietro požádal pana Garciu,zda bychom si trochu nezajeli do nedalekého městečka,abychom si koupili něco k snědku.Věděli jsme,že zde se zdržovat již déle nechceme.

Zbytek putování probíhal poklidně a k večeru jsme již zahlédli obrysy velkého města před námi.Netrvalo dlouho a vjížděli jsme do ulic.,,Nejdřív vysadíme tebe"řekl Pietro,, a potom pojedeme na náměstí,kde bydlí můj strýc"rozhodl.,,Tak už nám to začína"vydechla jsem smutně a bylo mi do pláče.,,Prosím přijď za mnou hned zítra" žádala jsem ho,,nevím zda tě pustí dovnitř,ale nech mi aspoň vzkaz".Políbil mě a objal,,Neboj všechno zvládneme"dodával nám odvahu.Zeptali jsme se na cestu ke katolickému klášteru,kde jsme zastavili u vysokých dřevěných vrat.,,Přijdeš hned zítra,že ano ?" znovu jsem Pietra prosila a hladila ho po tváři.Usmál se a vyznal mi lásku.Vyložili jsme má zavazadla a použili železné klepátko na dveřích.Otevřel mladý muž v řeholnickém obleku.,,Dobrý večer"řekl ,,jak vám mohu být nápomocen?"ptal se.Ukázala jsem mu připravený dopis s přijetím ke studiu.Pietro se nabídl,že pomůže s věcmi,ale on ho odmítl.Kývla jsem jim na pozdrav,vešla dovnitř a dveře kláštera se za mnou zabouchli.

Vedl mě labyrintem chodeb a při chůzi mi vysvětloval kudy jdeme.,,Zde je část vyhrazena pro řádové sestry,vaše ubytování je v zadní části přilehlé budovy.V patře se nacházejí pouze dívky,muži zde nemají přístup.",,Ano a mohu se zeptat,zda je možné mít návštevu?"zajímalo mě.,,Vše se dočtete v klášterním řádu a bude vám vysvětleno na místě.Návštěvy zde v prostorách kláštera nejsou povoleny.Vím jen to,že studenti mají volné vycházky pouze v sobotu nebo v neděli"odpověděl.Poděkovala jsem mu za ochotu a už se více nevyptávala.Doprovodil mě ke konci chodby.,,Vyjděte ty schody a tam se vás ujme ctihodná sestra"řekl a rozloučil se.

V patře mi šla v ústrety jeptiška s přísným výrazem.,,Bůh s vámi milovaná sestro"pozdravila a zeptala se mě na jméno.,,Sabina Fletschrová"odpověděla jsem a podala jí doporučení.,,Hned vás upozorním,že je potřeba,aby jste si svázala vlasy"řekla stroze,,ne jenom dnes,ale po celou dobu co zde budete"pokračovala,,A teď pojďte se mnou,ukážu vám kde se ubytujete.Každý den se vstává v půl šesté a poté se chodí v šest hodin společně do kaple k ranní modlitbě"vysvětlovala.,,Pak následuje snídaně a odchod do učeben"doplnila.Zastavili jsme u jedněch dveří z mnoha,které  jsme při chůzi míjeli.,,Zde je váš pokoj,klášterní řád si důkladně pročtětě a ostatní vám sdělí spolubydlící,které přijeli před vámi.Noční klid začíná v devět hodin,uvidíme se ráno v kapli.Bůh s vámi"řekla a odkráčela chodbou.

Vstřebávala jsem vše co mi řekla a měla smíšené pocity.Vešla jsem do místnosti,rozhlédla se a setkala se s pohledem několika dívek.,,Ahoj holky"pozdravila jsem.Odpověď nepřišla,jen pokývnutí hlavou.Pokoj byl nevelký se šesti dřevenými lůžkami a u každého malá skříňka.Na protější stěně visel kříž, pod ním u zdi stůl se třemi židlemi,na stole stála plechová konev a lavor.V prostřed místnosti pod oknem byli menší kamna.Přistoupila jsem k jednomu ze dvou oken a naskytl se mi výhled do klášterní zahrady.,,Tahle bude asi moje?"zeptala jsem se dívky a ukázala na jediné neobsazené lůžko, vedle ní.Usmála se a kývla na souhlas.Na vzorně ustlané bíle povlečené posteli,byly složené čisté šaty šedivé barvy.Posadila jsem se,ukázala na šaty a zeptala se:,,Čí jsou?Ty jsou pro mne?",,Ano"odpověděla má sousedka,,to je tvůj řeholní oděv,který je zde povinný.Osobní šaty,pokud jsi studentka medicíny a ne řádová sestra jako já,můžeš nosit pouze zde v pokoji,nebo na vycházce.Vyjímka pro vás je,že nemusíte nosit pokrývku hlavy,jen svázané vlasy"vysvětlovala mi,,vše jsem se dočetla,tady"usmála se a ukázala na stěnu nad stolem,kde byl připevněn podle všeho již zmiňovaný klášterní řád.,,Děkuji,já jsem Sabina"představila jsem se a podala jí ruku.,,Laura,těší mě"odvětila a jemně mi jí stiskla.Rozložila jsem připravený oděv a udiveně pravila:,,Ty jsou malé,to si nemohu obléct.Půjdu se zeptat na jiné"a zvedla jsem se.,,Počkej prosím"zadržela mě Laura,,nemůžeš zde takhle běhat po chodbě.Já ti to vyřídím."nabídla se mile.Vzala šaty a odešla.

V duchu jsem přemítala kolik těch nařízení na mě ještě čeká a jak to všechno zvládnu.Zhluboka jsem vydechla a rozhlédla se kolem.Jediná v civilních šatech kromě mne, byla světlovlasá dívka na proti.Studentka medicíny jako já,napadlo mě.Otevřela jsem svůj kufr a vybalila si pár drobností do malé skříňky.A poté ho zasunula pod postel.Opřela si polštář o zeď,natáhla se a dívala se do stropu.Kde jsi můj Pietro?běželo mi hlavou,už teď mi chybíš a jsem tu sotva chvilinku můj milý.Ach ne,zítra tě sem nepustí.Ale pak jsem si uvědomila,že ti jistě poví o volné sobotě a představa našeho setkání mě uklidnila.Než se vrátila Laura,uběhla poměrně dlouhá doba.,,Zkus si je"řekla,když přišla a podávala mi šaty.,,Ne děkuji,myslím,že jsou ok"řekla jsem.

Klášterní ticho po ulehnutí bylo všeprostupující a já se neklidně převalovala na svém lůžku.Měsíční svit skrze okno osvětloval dřevěný kříž na stěně a já na něj hleděla s bázní a obavou.Můj vnitřní rozpor mi nedopřál dlouho usnout.Touha  jít vysněnou cestou mě přivedla až sem.Už jako malá jsem toužila léčit zvířata,když jsem viděla při práci našeho místního veterináře,který byl nevrlý a necitlivý k těm němým a bezbranným tvorům.Myslela jsem i na Pietra a krásné léto,které jsme spolu prožili a modlila se k Bohu a panence Marii,abych zvládla vše co mě zde čeká.

Usnula jsem tvrdým spánkem až nad ránem a když se mnou Laura zatřásla,vzbudila jsem se úplně dezorientovaná.,,Promiň"omlouvala se mi,,nemohla jsem tě vzbudit.Za chvíli začíná ranní bohoslužba,musíš se přichystat"řekla.Chvíli jsem nechápala co tím myslí,únavou se mi točila hlava.Sedla jsem si na postel a dívala se na ní.,,Pojď "naléhala a pohladila mě po tváři,,už jsme všechny přichystané,musíš se obléct.",,Není mi dobře"odpověděla jsem,,myslíš,že by jsi mě omluvila?Šla bych potom rovnou na vyučování."Vytřeštila na mě oči.,,To nejde,musíš jít!Vždyť na sebe hrozně upozorníš"řekla vystrašeně.Vstala jsem,zamotala se mi hlava a udělalo se mi nevolno od žaludku.,,Ne jděte beze mne,opravdu mi není dobře.Nic o mě neříkejte,já se dám do pořádku"rozhodla jsem se.Po chvíli odešli a já jsem osaměla.Opláchla jsem se studenou vodu.,,Bože pomoz mi"zaprosila jsem šeptem.Po chvíli jsem si vzpoměla na hroznové víno,které jsem po cestě nedojedla a vyndala ho z mého tlumoku.Seděla jsem na posteli,chroupala kuličky hrozna a sbírala sílu.Pozvolna jsem se oblékla,po chvíli se mi udělalo lépe a hned na to se vrátila Laura.,,Prošlo to Sabino"řekla vesele,,nikdo si nevšiml,že nejsi s námi.Přišla jsem pro tebe,ostatní jsou už na snídani.Je ti lépe?Pojď prosím,už musíme jít."popoháněla mě.

,,Jsi moc hodná Lauro,děkuji ti,že jsi se pro mně vrátila" pověděla jsem jí cestou do jídelny.Mile se na mě usmála.Byla to hezká,jemná dívka se štíhlou postavou a rovnými světle hnědými vlasy,ukrytými v řeholním hávu.Zelenohnědé oči vyzařovaly klid a mírnou povahu.

V  jídelně nás čekaly dlouhé dřevěné stoly, u kterých seděly v tichosti obyvatelky kláštera,pojídaly chléb s džemem a měli možnost si z velkého hrnce nalít přírodní slazenou kávovinu.Připojili jsme se k nim a po chvíli si vzala slovo abatyše.Přivítala nově příchozí a seznámila nás s chodem a službami vázané k ubytovaným ženám.Služby se týkaly celého chodu kláštera,od úklidu chodeb,praní v prádelně,nebo práce v kuchyni a na zahradě.,,Ohledně nemocnice a služeb"dodala,, se dovíte více v učebnách."

Zbytek prvního dne proběhl v podobnéch duchu,seznámení s prostředím a informacích o studiu.Na poslední vyučovací hodiny nás provedli profesoři nemocnicí a řádové sestry nemocničním zázemím.Ukázali nám rozpis služeb,který se nás týkal již následující den.Dozvěděli jsme se o souvislostech a chodu jednotlivých budov.Pokoje jsme sdíleli s novickami,jejichž tříleté studium  obsahovalo  více hodin náboženství,práce v klášteřě a praxe v nemocnici.Studenti medicíny zůstávali o dva roky déle a intenzivně studovali teorii a praxi v nemocnici.Měli jsme povinnosti i vůči klášteru,ale méně než budoucí řádové sestry.Výhoda nás mediků byla,že jsme měli povolené denní dvouhodinnové volno a jeden volný den z víkendu.Vyčetla jsem z rozpisu,že na druhý den mě po studijním volnu ve tři hodiny čekal úklid klášterních chodeb,umýváren a toalet.Povzdychla  si,protože jsem si všimla že jako jediná z mediků nepůjdu po vyučování do nemocnice.

 

 

Univerzita pro budoucí pedagogy se nacházela nedaleko mého nového bydliště u strýce,na malém náměstí.Ve třídě se sešlo dvanáct chlapců a šest dívek.Seznámil jsem se hned první den s dvěma místními hochy s Giovannim a Paulem.Nabídli mi,že mi odpoledne ukáží město a na vycházku po vyučování se k nám přidala i sympatická spolužačka Carole.Pozitivně naladění mladí lidé se vyptávali odkud pocházím a na můj dotaz,zda bude lehké si zde najít práci mě ubezpečovali,že ano pokud si nebudu vybírat.,,Jsi sympatický"řekl Paulo,,určitě brzy něco ve městě najdeš."Giovanni do mě lehce šťouchl a řekl:,,Teď nemysli na starosti,zajdeme si někam na víno".Postávali jsme v hloučku a já měl radost,že jsme si hned vzájemně padli  do oka.,,Do města jsem přijel studovat se svojí dívkou"svěřil jsem se jim později,,těším se,až vás s ní seznámím.Je v klášterní nemocnici.",,Jako řádová sestra?"ptal se Paulo,černooký mladík s hustými kudrnatými vlasy,,to už aby jsi se poohlédl po jiné"neubránil se smíchu.,,Studuje medicínu"odpověděl jsem,,slíbil jsem,že jí hned první den  navštívím.",,To nejspíš nepůjde Pietro"ozvala se Carole,,slyšela jsem,že to tam s vycházkami mají přísné."

Provedli mě částí města,abych podle Paula nadýchl atmosféru a později jsme šli do jejich oblíbené taverny na džbánek vína.,,A vy se znáte?"zeptal jsem se u stolu s úsměvem.,,A jak jsi to poznal?"zajímalo je.,,Vzájemnou náklonost nejde přehlédnout"řekl jsem.,,Máš pravdu"odvětil Giovanni,,jsme všichni tři spolužáci z gymnázia.A Carole byla moje dívka."chlubil se.,,Dávno,dávno Giovanni"ohradila se Carole,,tohle jsou teď moji chlapci"dodala a objala mě i Paula se smíchem kolem pasu.V příjemně rozverné náladě nabízeli další džbánek vína,který jsem odmítl s tím,že dodržím svůj slib navštívit Sabinu.,,Ach ta láska,amore amore"prozpěvovali moji noví přátelé,když jsem se s nimi loučil.

U klášterních dveří jsem nepochodil,jak předpověděla Carole.Velmi dlouho trvalo než mi dveře otevřeli a poté  mi řeholník sdělil,že mám přijít v sobotu,kdy se dozvím více.Vracel jsem se posmutněle do svého příbytku a mrzelo mne,že jsem svojí lásku neviděl.Tolik jsem si zvykl na Sabiny blízkost a svobodu našich setkání.

Vešel jsem do domu strýce a vyzul si boty v úzké chodbě.Kráčel jsem ztichlým domem ke svému pokoji na konci předsíně,kde byla i koupelna a toaleta.Můj včerejší příjezd proběhl v chladném přijetí.Otevřel mi strýc mé matky Joseph se svojí ženou Margarithou.Hned mi byly sděleny pravidla a podmínky vzájemného soužití.Dodržování klidu a pořádku z mé strany a respektování soukromí v jejich obytné části.Kýval jsem na souhlas a znovu jsem byl ještě upozorněn na zákaz veškerých návštěv.Rozhlédl jsem se v mém pokoji a zavřel za sebou dveře.Kromě postele se do místnosti vešel už jen malý stůl s dvěma židlemi a podlouhlá skříň.Potěšilo mě,že z okna byl krásný výhled přímo na náměstí.Sledoval jsem shon a hemžení lidí napříč středem města a přemýšlel,kde bych se mohl v nejbližších dnech ucházet o práci.

Ke konci týdne,již po několika dnech hledání,se na mě usmálo štěstí.V malém rodinnném pekařství na náměstí majiteli náhle onemocněla žena a já jsem mu přišel zrovna vhod.Domluvili jsme se,že přijdu v pondělí na čtvrtou hodinu ranní do práce,kterou jsem měl slíbenou na týden.

Na druhý den byla sobota,já netrpělivě přešlapoval před klášterní budovou a v ruce držel žluté chryzantény,které jsem cestou natrhal v parku .Ráno jsem se dozvěděl,že má Sabina dnes vycházku od jedné hodiny.Když konečně vyšla, vběhla mi do náruče.,,Pietro můj milý"zvolala,,ani nevíš,jak jsem se tě nemohla dočkat" řekla a začala mě vášnivě líbat.Měl jsem stejnou radost,že ji vidím a ruku v ruce jsme vyrazili k městu.,,Do kolika máš vycházky?"zeptal se.,,Do šesti.Musíš mi všechno ukázat"odvětila zvesela.,,A jak to zvládáš?"zeptal jsem se po chvíli poněkud starostlivě.,,Teď ne Pietro"zavrtěla hlavou,,chci si to s tebou dnes užít.Možná později ti povyprávím"dodala.Prohlížela si mě zamilovaně a celá rozzářená řekla:,,Ukaž mi město Pietro prosím".

Hned jsme se jí svěřil,že mám nové milé přátele, se kterými se určite brzy seznámí a řekl jí o taverně,kde jsme společně popili  víno.,,Taverna!"zaradovala se,,vezmeš mě tam viď?Pojď půjdeme  hned"naléhala,,dnes tě zvu.Je to můj den"nabízela.

Prožili jsme krásné odpoledne.Po zastávce v hospůdce jsme prošli část města a usadili se v parku.Sabina mi ležela v klíně a pozorovala zobající ptáčky na trávníku.Chvílemi byla euforická a poté hluboce zamyšlená.Hladil jsem jí ve vlasech a přemýšlel,jak pobyt v klášteře a jeho přísný řád musí být pro ní obtížný.Svěřila se jen pár větami,s tím ,že bude jindy více času.Pověděl jsem jí o nové práci.,,Ty a pekař?"smála se rozpustile.Na cestě z parku mě přemluvila,abychom se do taverny ještě vrátili.,,Dáme si něco dobrého můj milý,"zasnila se,,a pak zajdeme k tobě do pokojíčku a zůstanu tam celou noc"plánovala škádlivě.,,Tím by asi tvoje studium skončilo Sabinko"řekl jsem ve smíchu.Povečeřeli jsme šťavnatou čerstvou rybu a zapili jí džbánkem bílého vína.

,,Jejda nějak se mi z toho vína točí hlava Pietro"smála jsem se,když jsme vyšli ven.,,A teď mě za to řádové sestry zavřou a neuvidíš mě celý rok"vtipkovala jsem.,,Já tě vysvobodím ty moje princezno"přidal se ke mně.,,Pojď rychle,nebo přijdu pozdě"začala jsem běžet,když jsem zahlédla hodiny na kostelní věži,,už je před šestou.",,Musím se trochu vydýchat"řekla jsem přede dveřmi,,je to na mě poznat?"ptala jsem se a pohazovala hlavou.,,Hlavně se neusmívej a buď nenápadná.Jen kývej na pozdrav"radil mi.Rychle jsme se rozloučili.,,Budeš mi chybět"řekla jsem mu smutně.

Když mi otevřeli,slušně jsem poděkovala a pokračovala do svého patra.V chodbě stála abatyše s velmi přísným výrazem.,,Dobrý večer ctihodná sestro"pozdravila jsem tiše a chtěla kolem ní proklouznout.,,Jdete pozdě slečno Fletschrová"řekla,,pojďte ke mě"nařídila.,,..Já jsem ale běžela.."zadrmolila jsem,,...chtěla jsem to stihnout".Mlčky mi rukou pokynula ať jdu blíže.,,Dýchněte na mě"řekla.Udělala jsem co řekla.,,Jste si vědoma,že jste porušila klášterní  řád?Nebo snad chcete před Kristem lhát,že jste alkohol nepila?"zeptala se a hleděla na mě.Chvíli jsem vyčkávala,zda se přiznat nebo zalhat.,,Ano máte pravdu,odpustťe mi"řekla jsem.,,Uvědomujete si,že takhle přísné porušení pravidel nás opravňuje k tomu vaše studium zde ukončit?"znovu se zeptala a odmlčela se.,,Je mi to opravdu moc líto"odvětila jsem kajícně a sklopila zrak do země.Stála jsem a čekala co bude následovat.,,Pojďte za mnou"vyzvala mě.Vedla mě do křídla budovy,kde jsem zatím ještě nebyla.Otevřela dveře do malé místnosti s oknem,jedním lůžkem a malým stolkem se židlí.U postele stála skříňka a nad ní přibitý kříž.,,V této místnosti budete mít čas více rozjímat,zůstanete zde do odvolání."oznámila mi,,každý den vás řádová sestra vzbudí v půl čtvrté a připojíte se ve čtyři hodiny k ranním modlitbám,setrváte v kapli do příchodu studentů a s nimi budete pokračovat.A stejně tak se vás týkají modlitby večerní.Měsíční zkušební doba a váš pokorný přístup ukáže,zda si vážíte možnosti vašeho dalšího studia a pobytu zde.Bůh s vámi sestro"dodala a odešla.

Později mi jiná sestra přinesla mé věci,včetně pokrývky hlavy.Došlo mi,že se nacházím v části pro řeholnice a na měsíc se mám připojit k jejich způsobu života.Opláchla jsem si obličej a z úzkostí přemýšlela,zda mi to za to stálo.Nepomyslela jsem dříve na důsledky svého chování,ale již teď chápala, jak jsem na této půdě zašla daleko.Rozplakala jsem se do polštáře,vzlykala a vyčerpaním po chvíli usnula.

Z hlubokého spánku mě vzbudilo jemné pohlazení po tváři.Procitla jsem a v úplné tmě,pouze v malém  světle plápolající svíčky na stolku hleděla do usměvavé,mírné tváře starší řeholnice.,,Vstávej sestro a připrav se na ranní bohoslužby"řekla tiše.Stála a čekala až se zvednu.,,Abatyše vzkazuje,že tvá pokrývka hlavy je nutná po celou zkušební dobu i na studiích"oznámila mi.Poděkovala jsem a poprosila jí zda by mi pomohla jí uvázat.Poté se nabídla,že na mě zaťuká, kdy se mám k ostatním připojit.

V tichosti jsme se přesunuli do klášterní kaple a usadili se na dlouhých lakovaných lavicích z tmavého dřeva.Modlitby po celou dobu probíhaly v tichu a rozjímání.Poprosila jsem Boha a panenku Marii za odpuštění za mou nevědomost, aby mi pomohli zvládnout mé další dny,že si z celého srdce přeji vytrvat ve studiích a ve svém snažení.Nedokázala jsem se dvě hodiny soustředit na modlení,myslela hodně na Pietra a na domov.V duchu a představách jsem nasedala na svého koně a s pocitem naprosté svobody si jízdu užívala.Míjela jsem krajinu známou i vysněnou, až jsem se z toho začala usmívat.Tyto krátké modlitby a mé polosnění mi pomohlo po všechny dlouhé bohoslužby.I když brzké ranní vstávání bylo pro mne velmi obtížné i dny ,které následovaly přinesli více práce a vypětí,ke konci mého trestu za přestupek jsem na sobě zaznamenala určitou změnu.V mém nitru se usadilo více klidu a pravidelnost denních upřímných modliteb se stávala mou součástí.

Když jsem se dozvěděla,že po celou zkušební dobu nemohu mít vycházku chtěla jsem napsat Pietrovi dopis,ale ze strany představené kláštera přišlo odmítnutí.A ani mě žádná pošta neměla být  předána.Radost mi dělalo studium,práce v nemocnici a kontakt s ostatními dívkami,ke kterým jsem se na pokoj po třech týdnech v izolaci vrátila.S tímto návratem mi bylo sděleno,že zde mohu nadále zůstat,ale jakékoliv další větší porušení klášterního řádu by znamenalo můj odchod.

Ocenila jsem,že opět mohu v malém svobodném prostoru nosit své oblečení a uvolnit své vlasy ze zahalení.Jinak jsem se ale stala více pokornější a vděčná za možnost pokračování mého studia.Po vyvěšení plánu na další týden, po skončení mého trestu jsem neviděla mé jméno na víkendovou vycházku a bylo mi do pláče.,,Co se stalo Sabino?"ptala se starostlivě Laura,která stála vedle mě a opisovala si své služby na příští dny.,,Nechápu to"řekla jsem,,zase nejsem napsaná na vycházku.A proč ne?Tolik jsem se snažila"mrzelo mě to a zlobila jsem se.,,Jdi za abatyší,ona může rozpis upravit"navrhla mi Laura.,,To ne"kroutila jsem nesouhlasně hlavou,nedovolila mi poslat Pietrovi ani dopis."Mávla jsem rukou a odcházela pryč.Laura mě doběhla.,,Proč to nezkušíš?"ptala se,,ona není tak špatná Sabino,pojď doprovodím tě" naléhala jemně a vzala mě za ruku.Odevzdaně jsem došla ke dveřím představené a zaklepala.Nedoufala jsem,že by mi vyhověla.Seděla za stolem a cosi zapisovala.Zvedla hlavu a mlčky na mě hleděla.Přistoupila jsem k ní blíže a klidným hlasem se zeptala:,,Ctihodná sestro představená,mohla bych požádat o vycházku o tomhle víkendu?"Stále nepromluvila a prohlížela si mě nezaujatým pohledem.Najednou se usmála a řekla jen:,,Pozměním to."Poděkovala jsem a obrátila se k odchodu.Venku čekala Laura a hned chtěla vědět jak jsem dopadla.Objala jsem jí a s úsměvem jí pošeptala do ucha:,,Moc ti děkuju".

Po celý den jsem využívala krátkých chvil a odbíhala dívat se  na plán,ale do večera se nic nezměnilo.Až ráno jsem své jméno uviděla napsané na nedělní vycházku a srdce mi zaplesalo,protože čas volna stráveného mimo klášter jsem měla od deseti ráno do šesti hodin večera.Vlil se do mě život a nemohla se té chvíle dočkat.

Když jsem konečně vyšla v neděli ven,nadechla se čerstvého vánku a celá rozrušená se rozhlížela po Pietrovi.Ale před budovou nebyl,ani nikde kolem.Zaraženě jsem tam stála a přemýšlela zda vůbec ví,že dnes mám volný den .No nic,řekla  si,zajdu k němu domů.Po deseti minutách jsem ho před sebou v dálce zahlédla.Zamával mi a já se k němu  rozeběhla.,,Kde jsi Pietro?"řekla  mu napůl úlevně a napůl s vyčítavým úsměvem.Padli jsme si do náruče,chvíli jsem ho pevně tiskla a rozbrečela se.Hladil mě a líbal na spánek.,,Tšššš...už je dobře"chlácholil mě.,,Pojď ty moje milovaná řeholnice"řekl a vlídně se usmál,,naštěstí to nebyl rok"prohlásil vtipně a tím mě rozesmál.

Bloudili jsem uličkami a on mi trpělivě naslouchal.Vyprávěla jsem vše, čím jsem prošla a na co minulou schůzku nebyl čas.V úžasu na mě hleděl,když jsem líčila svůj pobyt na samotce,dlouhé modlitby v kapli a řeholní oděv.,,Smekám před tebou"řekl,když jsem domluvila.,,Ale nerada bych,aby to bylo pouhé stěžování si"odvětila jsem.,,od té doby co se pravidelně modlím častěji pociťuji větší vnitřní mír,který jsem dříve neznala".,,A jak to myslíš?"zeptal se mě se zájmem.Zadívala jsem se na jeho překvapivý výraz a rozesmála se.,,Neboj,neplánuji svůj život zasvětit klášteru.Stále po tobě toužím."Usmál se a vrátil k tématu.,,A jak jsi to myslela,jsem zvědavý"ptal se.,,No špatně se to popisuje.Když jsem s tebou pociťuji vášeň,svobodu,energii a lásku..."odmlčela jsem se a s pohledem do dáli přemýšlela jak mu odpovědět.,,Je to zvláštní hřejivý pocit u srdce,který přináší bezpečí a hluboký klid.Jako by bylo vše v pořádku..."dodala jsem ve snaze co nejvíce připodobnit co vnímám.Zavrtěl hlavou v neporozumnění.,,Moc to nechápu"řekl,,po tom čím si musela projít...",,To nevadí"řekla jsem vesele,,Vyprávej mi teď ty.Co jsi beze mne dělal celý měsíc?",,Mám už další práci"začal,,proto jsem dnes zaspal.Vypomáhám v kuchyni,v hostinci na malém náměstí.Vždy po zavíračce musím lokál uklidit a vytřít"svěřoval se.,,To je báječné" radovala jsem se a cuchala mu vlasy.Objímali jsme se a dlouze líbali.,,Dnes bohužel musím jít už na pátou zpátky"řekl,,ale jsem rád,že mě hostinský uvolnil,měl jsem začínat už ve dvě.",,To nevadí,ráda tě tam doprovodím a ještě se potom sama projdu"řekla jsem.,,Mám hlad,půjdeme se někam najíst"navrhla jsem mu.,,Ale dnes tě zvu já" rozhodl Pietro.Potom se na mě šibalsky usmál,naklonil se blíž a záhadně prohlásil:,,Mám pro tebe překvapení."S úsměvem jsem vyčkávala.,,Našel jsem pro nás místečko"řekl a přihmouřil oči,,kde bych tě pomiloval moje milá",,Tak tam s tebou ráda půjdu"souhlasila jsem rozechvěle při představě milování s ním.Procházeli jsme zrovna ulicí nedaleko bytu jeho strýce.,,Něco mě napadlo"pověděl najednou,,počkej tu chvíli"Odeběhl a vrátil se s tlumokem přes rameno,ve kterém měl stočenou deku.,,Ty jsi romantik,myslíš na všechno"podotkla jsem mile.,,A teď se najíme a potom tě vezmu na procházku za město" poznamenal,vzal mě za ruku a vedl do naší již teď oblíbené taverny.

Vstoupili jsme do útulné hospůdky v zapadlé uličce.Malé stolky s červeně kostkovanými ubrusy,ozdobené čerstvými květinami vybízeli k posezení.Usadili jsme se u jednoho hned z kraje u okna.,,Pietro!Zdravíme tě"halasně na něj povykoval mladý muž.,,To je Paulo Sabino a Carole"řekl,když je uviděl.,,pojď seznámím vás".Mladá dívka si mě prohlížela a vzájemně jsme se představili.,,Budoucí řádová sestra?"ptala se mě se zaraženým úsměvem.,,Snad budoucí doktorka"odpověděla jsem jí.Prohlížela si nás a pohled jí o něco déle spočinul na Pietrovi.Sympatický a úsměvný Paulo nás vyzval k přisednutí.,,Dnes ne přátelé"odmítl Pietro,,nemáme na sebe tolik času"a usmál se na mě.,,mohli bychom se spolu domluvit na příští víkend"nabízel jim.,,Užijte si to"popřál nám Paulo a my se vzdálili.

,,Měla jsem před tou Carolou zvláštní pocit Pietro" svěřila mu u našeho stolku.,,A jak to myslíš?"ptal se nechápavě.,,No jak se na nás dívala,nebylo to příjemné.Ani ta její poznámka."odpověděla jsem.,,Mě to tak nepřipadalo"pověděl,ale z jeho chování jsem poznala,že ke mě není úplně upřímný.,,Myslím,že je něco co by jsi mi chtěl říct" řekla jsem.,,Vždyť já jsem nic neudělal" začal se bránit a vrtěl se na židli.Pohladila jsem ho po ruce.,,Věřím ti Pietro,jen chci aby mezi námi bylo...",,Já vím"skočil mi do řeči.....,,Carola se dříve rozešla s Giovannim,který tu dnes není,ale už jsem ti o něm vyprávěl"začal,,když jsi stále nemohla na vycházku,nevěděl jsem co se děje a přátelům se svěřil.Utěšovali mě a její počáteční sounáležitost jsem vnímal jako přirozenou.Později jsem si ale uvědomil,že u ní náklonnost ke mě pokračuje a když jsme v partě tady nedávno seděli,položila mi ruku na stehno a snažila se mě pohladit.Tam jsem to zarazil a řekl jí jasně,že moc dobře ví,že mám dívku.Nejdřív se urazila a pak to přešla.Teď chodí s Paulem.A to je všechno"ukončil a zadíval se mi do očí. ,,Mám jí předvést tu řádovou sestru?"zeptala jsem se ho s hranou výhružkou,,vlítnu tam a vytahám jí za vlasy"smála jsem se.,,A já podržím Paula,aby jí nebránil divoško moje"přidal se ke mě.Objednali jsme si oběd a k tomu sklenku vína.Pietro se smál,že jsem nenapravitelná.,,Je poledne,můj milý a večer už jsem nepůjdu"uklidňovala jsem ho se smíchem.

Později jsme se vydali k řece,kde Pietro našel nádherné místo skryté pod velkou vrbou a mezi zelení.Bylo to příjemné soukromí,kde jsme opět mohli najít jeden druhého.,,Musím se ti k něčemu přiznat Pietro"napadlo mě,když jsme leželi na dece a objímali se.Zadíval se na mě zvědavě.,,Často se mi o tobě zdá.."řekla mu.,,To mě taky" odpověděl,,zdá se mi o tobě i za bílého dne",,A co třeba?"zajímalo mě.Usmál se a odvětil:,,Například,že ti rozepínám knoflíčky..."a začal je rozepínat.,,A mě zase o tomhle" pověděla mu a líbala ho na krku.,,Vážím si té chvíle kdy můžu být s tebou.Je tu hezky,ta řeka jak se třpytí ve tvém obličeji.Miluji tě Pietro"řekla jsem.,,I já tebe"odpověděl a chytil mě za nos.,,Jen zkouším,jestli se mi nezdáš"rozesmál se a poté se naše ústa ve vášni spojila.Tak jako tekoucí živel se naše těla prolnula v bezčasovosti a plynulosti milování.

Když jsme později v objetí odpočívali,uslyšeli jsme vzdálené odbíjení hodin na kostele.Pietro na prstech napočítal pět a splašeně vyskočil.,,Mám průšvih"řekl,,musím ti dát políbení a poběžím napřed.",,A co tvůj tlumok a deka?!"volala jsem za ním.,,Zanes to prosím ke strýci! A brzy nashledanou..!"mával mi a běžel.Krátce jsem poseděla u řeky a nechávala v sobě doznívat poslední krásně prožité chvíle.Procházkou  šla zpět do města a vyhledala dům,kde můj milý bydlel.Použila jsem měděné klepátko na zdobených dveřích lakovaných na zeleno.Po chvíli otevřel postarší muž.,,Dobrý den,jsem Sabina Fletschrová Pietrova kamarádka,mohla bych mu tyto věci dát do jeho pokoje?"zeptala jsem se mile.Mlčky stál a udiveným výrazem si mě prohlížel.Nejistě si odkašlal a řekl:,,Tak pojďte dál". Vpustil mě dovnitř a rukou ukázal kam jít.,,Děkuji vám"řekla jsem a prošla jsem chodbou do pokoje.Položila jsem mu tlumok na postel a v rychlosti se rozhlédla po místnosti.Pohladila rukou stůl a vyklouzla z domu ven.

 

                                                         5.kapitola

 

Společně se Sabinou jsme postupně přivykali na studijní režim na našich univerzitách a vždy se nemohli dočkat našich víkendových setkání.Podzim se zvolna přehoupl do zimy a přicházel vánoční čas.Počasí již nepřálo na dlouhé procházky městem a častěji jsme posedávali v hospůdkách a tavernách.Práci v hostinci jsem si udržel a při skromném žití se mi dařilo s penězi vycházet.Sabině se vedlo o něco lépe,díky minimální mzdě za práci a stravě v klášteře.Při našich schůzkách mě ráda zvala a já se omlouval,že se nepodílím stejně.,,Ale Pietro"smála se,,jsem šest dní zavřená a těším se,že budeme spolu."Pohladila mě a dodala:,,Navíc jsem dostala od rodičů na celý rok kapesné.",,Jsi moc hodná,já se snažím najít druhou práci,abych žil pohodlněji,ale zatím se mi nedaří"poznamenal jsem.

Svěřovali jsme si navzájem  dojmy z našich studií a mé vyprávění se více stáčelo na přátele a na vztahy.S bázní jsem naslouchal Sabiny barvitému líčení služeb v nemocnici,první návštěvu v pitevně a její statečnost mě ohromila.Tato místnost se nacházela ve sklepních prostorách nemocnice,kde neměli přístup řádové sestry.Bylo to vědecké pracoviště mediků a doktorů,zahalené do určitého tajemna.,,Představ si Pietro"ztišila hlas,,máme zákázáno komukoli se svěřovat a v žádném případě na půdě kláštera.Měli jsme štěstí,že náš oblíbený profesor nás do těchto prostor zavedl,jinak se chodí až v posledních ročnících"dodala,,můj milý,kdyby tohle prasklo byla by to velká nepříjemnost,tak si to nech prosím pro sebe.Byla jsem svědkem pitvy starého muže a ukázali nám na co zemřel,na zánět slepého střeva.Při otevření jsem viděla poprvé lidské srdce a bylo to tak ohromně zajímavé"vyprávěla a očí jí zářili.,,To muselo být asi hodně cítit"konstatoval jsem a při té představě se otřásl,,podívej jak se mi naježily chlupy" a ukázal jsem jí předloktí.Usmála se.,,To ano.Měli jsme sice roušky,ale některým spolužákům se přesto udělalo nevolno,někdo dokonce musel odejít na chodbu.Já jsem se povznesla,když od dětství kydáš hnůj lecčemu přivykneš.",,Ale stejně"řekl jsem,,máš můj obdiv"pochválil jí a zamilovaně na ní hleděl.

,,Kdopak to tady cvrdliká,jako párek holoubat?"ozvalo se nad námi.Vzhlédli jsme a uviděli partu přátel.Giovanni nečekal,sedl si k nám a s ním i Paulo a Carole.,,Tolik jsem o vás slečno slyšel vyprávět a teď vás konečně poznávám"řekl obřadně Giovanni,představil se a políbil Sabině ruku.Všechny nás tím rozesmál.,,I já jsem velmi poctěna maistro"sekundovala mu moje milá a hlavou se mu poklonila.,,Objednám džbánek vína"navrhnul Paulo a vyskočil ze židle.Příjemně jsme se bavili,díky Giovannimu a jeho jiskrnému humoru.Potěšilo mě to,protože při posledním setkání v párech s Paulem a Carole se mezi dívkami vznášelo napětí.Chápal jsem to a přesto doufal,že čas vše uhladí a budeme si společně rozumět.,,Nenašla by se Sabino pro mě nějaká hezká budoucí lékařka?"zeptal se jí Giovanni,,jsem tak osamělý,ošetřovala by mé zlomené srdce"předváděl se.,,Při zlomeném srdci je velmi smutno a ty při svém komediálním vzezření působíš,že máš kolem sebe spousty děvčat"odpověděla Sabina.,,S tím nemohu než souhlasit"ozvala se Carole,,svým šarmem se snaží ohromit i dívky z vyšších ročníků,jelikož u nás ve třídě je již známý těmi jeho.....",,Zadrž Carole"vstoupil jí do řeči,,nemáš pravdu,jsem nesmělý a jemný hoch"podotkl,,a tak mě bude Sabina před kolegyněmi prezentovat" spiklenecky se na ní usmál a mrknul jedním okem.Paulo do něj přátelsky strčil a rozesmál se.,,Stejně tě každá brzy prokoukne".

Po chvíli jsme se rozloučili a vyšli do ulice.Již se pomalu šeřilo a sychravé počasí působilo nevlídně.,,Cože jsme tak rychle odešli?"zajímalo Sabinu,,chtěl jsi být se mnou sám?"usmála se.,,Něco mě napadlo" řekl jsem,,co kdybychom proklouzli v tichosti do mého pokojíku?",,Nemyslím Pietro,že bychom se měli plížit.Co se zeptat tvého strýce napřímo"navrhla,,že se jdeme na chvíli k tobě ohřát.Působil na mě sympatickým dojmem.",,No to jsi odvážná,vždyť mi návštěvy výslovně zakázal"udiveně odpověděl.,,Přesto bych se pokusila"nedala se,,zaklepeme a počkáme venku".Podrbal jsem se na hlavě.,,Proč ne"souhlasil ,,nanejvýš nás odmítne".

Dveře otevřela teta Margareth.Když nás uviděla a než jsme stačili cokoliv říct, ozvala se:,,Počkejte chvíli Pietro zavolám strýce."Nechala pootevřeno a my slyšeli přicházejícího Josepha a jeho nesouhlasné lamentování.Sabina mi stiskla silně ruku a povzbudivě se na mě usmála.,,Dobrý den pane Maserrati"pozdravila.,,Strýčku mohli bychom se se Sabinou na dvě hodiny ohřát u mne v pokoji?"zeptal jsem se a zpříma na něj hleděl.Prohlédl si nás a řekl:,,Pojďte tedy,ale dveře pokoje si nechte otevřené do chodby,kde jsou kamna."

Sedli jsme si na postel a Sabina se zeptala:,,A co kdybychom na chvíli přeci jen  zavřeli Pietro?" a hladila mě po stehně.,,Myslím,že to není dobrý nápad moje milá"nesouhlasil jsem,,překvapilo mě,že strýček souhlasil a nerad bych si tím uzavřel cestu.Radši ho poslechneme a kdo ví,třeba nám příště zase vyjde vstříc."Škádlili jsme se a po chvíli se v objetí líbali.Zaslechli jsme kroky v chodbě a strýce jak přidává do kamen.Seděli jsme nehnutě,mlčky se na sebe dívali a koutky úst nám cukali.Když za sebou zavřel, propukli jsme v hurónský smích.,,Jsme na tom stejně můj milý řeholníku.Pěkně tě tu hlídají"dobírala si mě Sabina.Ale byli jsme vděční za teplo a komůrku,navíc se strýc obměkčil a nazítří mi sdělil,že jednou za čtrnáct dní mohu svojí dívku na dvě hodiny pozvat k sobě domů.Měl jsem velkou radost,protože on často po obědě odcházel a vracel se v pozdních odpoledních hodinách.Využívali jsme tento čas sami pro sebe,pročítali si nové zprávy z dopisů došlých z domova a když dům utichl,vážili jsme si drahocenně získaných chvil a odhodlali se k tajnému milování.Bylo to dobrodružné a zároveň vzrušující a já večer blaženě usínal s vůní Sabiny na mém polštáři.

 

Při mém pracovním týdnu jsem se těšila na služby v nemocnici,péče o bližní mě velmi naplňovala a při klášterních povinnostech mi dělala nejvíce radost zahrada,teď již odpočívající pod slabou pokrývkou sněhu. Ve volných hodinách jsem se věnovala hlavně studiu anatomie a latiny,jelikož byli pro mě nejtěžší.Kromě Laury, se kterou jsme se velmi sblížily a často mívaly společně služby v nemocnici i v klášteře,jsem se spřátelila s Veronikou,která docházela na studia z města.Její otec byl vážený a  přísný radní v Sieně.Měla velice nemocného bratra,postonávající maminku a starala se o chod domácnosti.Toužila se  vzdělávat,aby mohla svým milovaným více pomoci.Pokorná,pracovitá a hodná Veronika měla menší postavu a černé vlnité vlasy.Ve tmavých očích se jí mnohdy zračil smutek a s pláčem se mi jednou svěřila,jaký v sobě nosí hněv a nepochopení vůči otci.Jeho dvojí život byl pro její rodinu velmi stresující.Ve městě usměvavý a zámožný měšťan se v soukromí proměnil v despotického tyrana.Mimo jiné jí přísně střežil a podezříval zda se nestýká s chlapci.Ale ona sama věděla,že se otec často domů na noc nevrací.

Nabízela jsem jí  naše setkání o volném dni a chtěla jí seznámit s Pietrem.Ale mnoho příležitostí sejít se se mimo nemocniční a školní prostory neměla.

,,V sobotu otec odjíždí s radními do sousedního města"oslovila mě s úsměvem Veronika během  týdne ve škole.,,Myslím,že by nám setkání mohlo konečně vyjít Sabino"švitořila,,A mám překvapení,ráda bych vás s Pietrem pozvala do hotelu Savoy na náměstí.Sejdeme se tam ve dvě hodiny "dodala.,,Ale....Veroniko"překvapeně jsem na ní hleděla,,šli jsem s Pietrem kolem a je to jen pro zámožné...to ani nevím co bych si oblékla.."řekla jsem.,,Mám nápad"odvětila,,Půjčím ti něco od mé mamky,přijdeš ke mě domů a šaty vybereme.A najdeme určitě oblek i pro tvého přítele"plánovala nadšeně,,bude to fajn uvidíš,dlouho jsem nikde nebyla a chci si to s vámi užít.",,Moc děkuji Veroniko"pověděla jsem,,určitě to bude pro nás zážitek."Jen se usmála a zvesela pohodila hlavou.

 

Když jsem v sobotu vyšla z vrat a uviděla Pietra,skočila jsem mu do náruče.,,Můj milý,nemohla jsem se dočkat až ti povím kam dnes půjdeme" chrlila na něj a mezitím ho líbala.,,Zadrž Sabinko" řekl smutně,,já nikam dnes nemůžu jít."Ztuhla jsem a zaraženě si ho prohlížela.,,Byl jsem rád,že mě v práci uvolnili,abych ti  mohl přijít naproti.Dnes je v hostinci svatba a šéf potřebuje celý personál.Navíc onemocněl kuchař.Je mi to líto,snažil jsem se ti předat vzkaz,ale nevyšli mi v klášteře vstříc.",,A můžu tam někde s tebou chvíli být?"zajímalo mě,,tolik jsi mi chyběl."Dlouze mě objal a hladil po zádech.,,Ty ani nevíš jak mě to mrzí"řekl,,lokál je dnes pro veřejnost uzavřen a skončím hodně pozdě.Ale příští týden si všechno vynahradíme"utěšoval mě,,pozvu tě do mého paláce a tam tě budu tajně líbat po celém těle"šeptal mi sladký příslib do ucha.Rozesmál mě tím,vzala jsem ho kolem pasu a navrhla:,,Půjdu tě doprovodit.",,A kam jsme měli vlastně jít?"ptal se cestou.,,Dnes jsme právě byli do paláce pozvaní můj milý" pověděla a vylíčila mu jaké překvapení pro nás Veronika přichystala a že nám i dokonce chtěla půjčit krásné šaty.,,Moc jí ode mě pozdravuj a hezky si odpoledne spolu užijte"přál mi,,jistě budeš mít co vyprávět"usmál se a políbil před hostincem na rozloučenou.

 

Nespěchala jsem a zašla do oblíbené taverny na šálek čaje.Když jsem vycházela málem se srazila ve dveřích s Paulem.,,Sabina!"zvolal,,kde máš Pietra?"zajímalo ho.,,Nedostal volno" řekla jsem.,,To je smutné" tvářil se naoko nešťastně,,budu ti dělat garde a zvu tě na víno" rozhodl a zavěsil se do mě.Ucukla jsem a zeptala se:,,Počkej a kde máš Carole?",,Nějak nám to skřípe"přiznal a rozhodil rukama.,,A kam spěcháš?" nedal se odbýt.,,Mám schůzku s kamarádkou"odpověděla jsem.,,A je pěkná?Můžu tě jít doprovodit?"pokračoval.,,Jsi hrozný Paulo"řekla mu přátelsky.,,A co máte v plánu?Přidám se k vám"naléhal.Při cestě jsem se mu svěřila a on celý nadšený,že půjde s námi.Při zmínce,že není nejspíš vhodně oblečen řekl,že vypadá dobře a na sklenku vína jistě peníze má.Mávla jsem nad tím rukou a v duchu si pomyslela,že věci nechám plynout.

Veronika vyšla před dům a hned nás vítala.,,Počkej"řekla jsem jí,když jsem uviděla jak se na Paula usmívá a těší se,že je seznámím,,musím ti něco vysvětlit,to není Pietro."Nechápavě na mě hleděla.,,Ale....já myslela..."začala Veronika,,Je to Paulo náš společný známý,kterého jsem před chvílí potkala "vstoupila jsem jí do řeči a pověděla jí proč Pietro nemůže.,,Nebojte děvčata,potřebujete doprovod a máte štěstí,že mám dnes volno"ozval se Paulo s lišáckým úsměvem.Moje kamarádka tleskla do dlaní a řekla:,,Tak si plány  nebudeme kazit a vyrazíme".Pozvala nás dovnitř a všichni jsme se převlékli.,,Vypadám jak baron"smál se Paulo a prohlížel se v zrcadle.,,Hlavně se chovejte přirozeně"nabádala nás Veronika,když viděla jak se chechtáme.,,půjčím vám i kabáty"pokračovala,,a až vejdeme do hotelové restaurace,bude tam stát poslíček,aby vám je odebral.Zeptá se,zda máme rezervovaný stůl.A ty mu Paulo řekneš,že se jistě nějaký stůl pro nás najde.",,Tak to mě baví!"rozvášnil se náš přítel.,,Mám nápad"řekl,,zastavíme si drožku a dojedeme jako páni",,Co blázníš?"šťouchla jsem do něj,,ty máš na drožku?",,Mám...na těch pár metrů"dodal.

A opravdu jí zastavil a nechali jsme se malý kousek před hotel svézt.Vžili jsme se do svých rolí a rozhodli se,že si každý okamžik naplno užijeme.Navenek vážní,uvnitř rozesmátí jsme vzpřímeně vstoupili do honosných prostor hotelu Savoy na náměstí.Poslíček nás usadil do pohodlných mahagonových židlí k bělostně prostřenému stolu. Vysoká okna s těžkými brokátovými závěsy vybízela k výhledu na piazzu přímo naproti katedrále.Lesklé zlaté a křišťálové lustry ladily s lampičkami uprostřed stolů,na kterých se třpytily naleštěné stříbrné příbory připravené na několik chodů.Tiché luxusní prostředí a pomalý pohyb úslužných mužů v obsluze naší rozvernou náladu poněkud znejistil.,,Já si dám jen sklenku vína" prohodil šeptem Paulo.,,Nechte vše na mě"ozvala se Veronika,,dlouho jsem nikam nevyrazila,mám ušetřené peníze a chci vás dnes pozvat.",,Fajn,my tě na oplátku zveme do naší taverny" uvolnil se náš kamarád.,,Ráda přijímám"odvětila.

Přicházel k nám postarší vrchní a nesl velké jídelní listy.Uklonil se a ponechal nám vybrat.Veronika se zavrtěla v křesle a řekla:,,Už jsem tady párkrát byla,otec nás sem brával.A  menu číslo tři je opravdu výborné.A dáme si k tomu šampaňské nebo láhev výtečného vína."Vytřeštili jsme na ní oči a nebyli schopni slova,oba jsme nemohli nepřehlédnout cifry uvedené pod nabídkou jídel.,,Carpacio z telecího je něco úžasného...."pokračovala Veronika a až poté zvedla oči od nabídky a všimla si našich udivených výrazů.,,Co je s vámi?"ptala se nevinně.,,Nerozumím těm cenám a ani těm jídlům"poznamenala jsem,,nevím jestli jsem tady správně Veroniko.",,Dobře,když objednávku necháte na mě"řekla,, a já se snad trefím,věřím,že se vám bude určitě zamlouvat barevnost a rozmanitost chutí"lákala nás,, objednám pro všechny menu číslo tři"uzavřela a složila v rukách jídelní list.,,Sí,signora vzdávám se"souhlasil Paulo a já s úsměvem kývla.A poté následoval koncert neuvěřitelných kulinářských zážitků.Věnovali se nám dva číšníci a Paulo se vrátil do své role.S podivem jsem na něj hleděla s jakou přirozeností se vžil do humorné a zároveň pánovité povahy.

Uvolnění a spokojení jsme se později nechali obléci do svých kabátů a naše dobrodružství v hotelu Savoy zakončil Paulo spropitným poslíčkovi.,,Nezapomněl jsi opravdu na nic Paulo"smála jsem se venku.,,Kromě zaplacení účtu,jak by se hodilo na džentlmena"odvětil,,a tím ti Veroniko velmi pěkně děkuji a nejspíš budu zážitek vyprávět i svým vnoučatům"dodal a uctivě se naší kamarádce uklonil.Objala jsem jí,poděkovala a vlepila pusu na tvář.

Čas se nachýlil a Paulo se nabídl,že mě doprovodí zpět.Smáli jsme se a on přihodil,že příští týden půjde znovu a pozve celou partu.,,Myslím,že jednou nám povyražení stačilo" poznamenala jsem.Usmál se a řekl:,,Jsi moc fajn Sabino"Mlčela jsem,on mne rukou pohladil po zádech a přivinul v chůzi k sobě.Ztuhla jsem a zastavila se.,,Brzdi příteli"řekla jsem podrážděným hlasem a vymanila se z jeho blízkosti,,dojdu už sama"dodala.,,Hej, jen jsem projevil sympatie"bránil se a rozhodil bezradně rukama.Zůstal stát,já jsem zrychlila krok a ani se neotočila.Mrzelo mě,že se Pietrův přítel takhle chová a zkazil mi dojem z krásného dne.Ale přesto jsem si v sobě nesla jen  pěkné a v příštích dnech jsme se s Veronikou k tématu hotel Savoy často v hovoru vracely.Má přítelkyně se na Paula vyptávala,byl jí velmi příjemný a sympatický.Snažila jsem se jí v upřímnosti otázky zodpovědět s přesvědčením,že pokud je osud svede k sobě má se tak stát,ale já nebudu více napomáhat.Rozhodla se, že na krátkou nepříjemnou epizodu s Paulem zapomenu.

Vycházku mi abatyše naplánovala pro změnu na neděli,ale potěšilo mě,že nejspíš Pietro nebude mít práci v hostinci a v duchu si uvědomila jak moc mi chybí.V ten moment do mě píchla prstem Laura:,,Díváš se na rozpis?Zase máme společný úklid na toaletách a umývárnách"poznamenala.,,Ach né úklid ne"zaúpěla jsem,,dívala jsem se na volný den a zamyslela se.Jak je možné,že Vincenta  úklidy skoro nemá?"zeptala se jí a měla na mysli studentku medicíny,se kterou jsem sice sdílela stejný pokoj a studia, ale jinak jsme se více nesblížily.,,Abatyše mi sdělila"odpověděla Laura,,že úklid pozvedává ducha a společná práce nám dvěma svědčí.",,Co si tady vy dvě šuškáte?"ozvalo se nám za zády.Zvedli jsme pohledy a uviděli sestru představenou.,,Slečno Fletschrová všimla jsem si,že rozhazujete rukama,něco se vám na mém rozpisu nepozdává?"zeptala se s neutrálním výrazem.S doznívajícím rozhořčením jsem vydechla a lehce mávla rukou.,,V pořádku"řekla jsem tiše.,,To je dobře"odvětila a prošla kolem.Laura mě vzala kolem ramen a vydali jsme se do útrob klášterních budov.

Šli jsme s Pietrem parkem a já mu vesele cuchala vlasy.,,Jsi nějaká rozdováděná"dobíral si mě.,,Víš občas mám takovou potřebu vyšvihnout se na mého milovaného Franka,že mě představa divoké jízdy až bolí.",,Chápu"řekl,,musí být pro tebe těžké být neustále v klidu bez možnosti se odreagovat a volně cválat v sedle.Znám tě a i mě občas chybí tvá rozcuchaná hříva,jiskrnné oči a zarudlé tváře po stepilé jízdě v naší domovině.",,To jste řekl velmi pěkně můj milý,skorem básnicky"odvětila mu vznešeně,,učitel se v tobě nezapře".,,To jsem rád"odpověděl,,literatura mě baví a poslední dobou mám touhy i psát"přiznal.,,Ty si píšeš deník?"vtipkovala jsem.,,To ne"bránil se se smíchem,,jen jak jsem často ve svém malém pokoji sám,přijde mi na mysl báseň a občas i něco napíšu" řekl nesměle a pokrčil rameny.,,No né " zvolala jsem,,překvapil jsi mě a dáš mi něco přečíst?",,Že já jsem se svěřoval.."postěžoval si.,,Ale já před tebou nic neschovávám"švitořila jsem a tahala ho za rukáv.,,Můžu ti dát přečíst dvě básně"navrhnul,,jedna na pobavení a druhá probouzí vášně..." a spiklenecky na mě mrknul.,,Ty mě napínáš.A jak se jmenují?"zajímalo mě.Objal mě a řekl:,,To ti nepovím",,Prosííím..."přemlouvala ho a mnula prosebně dlaně.Ve smíchu zakláněl hlavu.,,Dobrá....Věznitel a Milostná touha" prozradil.

,,Pietro ta je  vtipná"chválila ho po přečtení básně s názvem Věznitel,,a není v hlavní roli náhodou tvůj strýc?"ptala se s úsměvem.,,Možná...." usmíval se záhadně a podával mi druhou.Podívala jsem se na list papíru.

,,Na tvé hebké pleti

třpytky rosy v klíně zahlédl jsem

a v nitru mém zazněla milostná píseň

touha propojit se s tvojí duší

otevřela mé srdce bezbřehé blaženosti

kde s tebou se potkám ve věčnosti "

Po přečtení jsem se odmlčela a oči se mi zalily slzami dojetí.,,Ach Pietro"vydechla jsem,,je nádherná ".,,Napsal jsem jí minulý týden v neděli"řekl,,chyběla mi tvá vůně na polštáři"dodal a rukou po něm přejel.,,Nevím co říct,má hloubku a...nevím...probouzí ve mě...krásné pocity a ještě něco víc.."svěřila mu,,ale těžko to mohu popsat...co tím myslím".,,Jsem rád,že se ti líbí"odvětil a přitáhl mě k sobě na posteli a políbil.,,Vůbec jsem netušila jaký poeta v tobě dříme a moc se mi zamlouvá"lichotila mu  a hleděla při tom do očí.Naš ústa se spojila v toužebném polibku a po chvíli mi Pietro zašeptal do ucha:,,Už opět slyším milostnou píseň".V tom okamžiku jsme uslyšeli vrznout vchodové dveře.,,Věznitel!"vypískla jsem polohlasně a Pietro mi přikryl dlaní ústa.,,Pššššt"tišil mě.Posadili jsme se a já si upravila oblečení.Posléze jsme se k objetí vrátili.,,Miluji tě Pietro"vyznala jsem mu.

,,Pojď půjdeme  na chvíli do taverny,máš ještě hodinu"navrhnul mi později a oblékal si kalhoty.,,Fajn,můžeme"souhlasila jsem a stlala mu postel.,,Ještě mi musíš vyprávět jak jste si užívali v Savoyi,Paulo se už chlubil."

V hospůdce jsme si objednali šálek čaje a já barvitě vylíčila náš gastronomický zážitek a prostředí restaurace.Se zaujetím poslouchal  a znovu zalitoval,že nemohl být s námi.,,A jak se vlastně stalo,že se Paulo  k vám připojil?"zeptal se,,ve třídě kolem toho drmolil,že jsem mu pořádně nerozuměl".,,Potkali jsme se právě tady a on že má starosti s Carolou.Navrhnul mi doprovod a chtěl poznat Veroniku"vysvětlila mu a odmlčela se.Čekal,že budu pokračovat a po chvíli se ozval:,,Nechce se ti o tom mluvit?",,Promiň Pietro měli jsme spolu dnes krásný den a já jsem na něj nazlobená.",,A co se stalo Sabino?"zajímalo ho.Nadechla jsem se a řekla mu,že odpoledne bylo bezvadné a pověděla o Paulovo trapném zakončení našeho setkání.,,A nemám chuť se vídat ani s ním,ani s jeho přítelkyní....",,Zpřerážím mu ty jeho pazoury až ho zítra uvidím!"vzedmul se v Pietrovi hněv až celý zrudnul.,,Dělej jak myslíš,já jsem mu svůj postoj najevo dala "odvětila jsem.,,Má štěstí,že do zítra určitě vychladnu,ale teď kdyby mi přišel pod ruku.."zlobil se.A přání se mu vzápětí vyplnilo,protože do dveří vešel Giovanni a za ním Paulo.Pietro vylétl se židle,popadl ho a vyvedl ho ven.Giovanni se zmateně otočil a vyšel za nimi.

Zaplatila jsem a venku uviděla Paula plivajícího krev z pusy.,,Promiň nic jsem tím nemyslel,byl to jen hloupý flirt!"řekl.Giovanni stál mezi nimi a držel Pietra za rameno.Ohlédli se po mě a já řekla:,,Pojď už musíme jít".

Incident zanechal šrám na přátelsví obouch mužů a jejich vztah ochladl.Přestali jsme chodit s Pietrem do známé taverny a hledali spočinutí v jiných neméně útulných bistrech a hospůdkách,kterých bylo po celé Sieně nespočet.Podařilo se příjemné setkání a Pietrovo seznámení s Veronikou.Její mamince se v nemoci ulevilo a má přítelkyně získala více příležitostí na volné odpoledne.S přicházejícím jarem a oteplením jsme se více toulali přírodou,mnohdy se k nám Veronika přidala a nechyběl ani Giovanni.Vzájemná náklonnost na sebe nenechala dlouho čekat a nebylo pro nás překvapením,když jsme je v jedno příjemné slunné pozdně jarní odpoledne potkali,jak se vedou za ruce.,,Já věděl,že na mě čeká krásná budoucí lékařka" oživil minulé téma Giovanni,když nás došli,objal Veroniku kolem pasu a políbil.Oba jsme se zasmáli,jen má kamarádka na nás tázavě hleděla.,,Ne ne ne,já nic nevím"horlivě gestikuloval Pietro pažemi,,zeptej se svého maistra".Popřáli jsme jim hezký den a pokračovali v cestě.

Jaro se brzy přehouplo v léto a konec prvního roku našich studií se přiblížil.Siena byla teď velmi horkým městem a my se uchylovali nejčastěji k řece na místo,které jsem pro nás vyhledal.Jen soukromí ubylo,celé rodiny s dětmi se přicházeli smočit a ochladit z rozpálených ulic k vodě.Došel mi poslední dopis od mamá a v něm zmínka o příjezdu pana Garcii.Projela mnou vlna radosti a hned na schůzce jsem tu novinu sdělil Sabině.,,Nemůžu uvěřit Pietro,že už jsme tady skoro rok" řekla,,tolik se těším domů,na rodiče a Franka.Musíme si ten měsíc volna pořádně užít můj milý,zasloužíme si to.Představ si,že se nám narodilo hříbě"pověděla a slzy se jí zaleskly v očích.,,I mě se stýská,po sourozencích a  našem životě"přidal jsem se.Zbytek dne jsme plánovali kam všude v rodném městečku půjdeme a ožili vzájemnými vzpomínkami.

Prospěli jsme oba s vyznamenáním a měli dobrý pocit z ukončeného ročníku.Poděkoval jsem strýci za jeho pohostinost a slíbil mu,že mu jistě opět dovezu olivový olej z našeho kraje.Naložil jsem své věci na povoz a vyjeli jsme pro Sabinu.

,,Sladký domove!"provolával jsem při zahlédnutí naší zvonice.Pohladil jsem Sabinu po stehně a zeptal se:,,Půjdeš pozdravit naše?",,Necháme to na jindy Pietro,ráda přijdu,ale jsem po cestě unavená a pojedu dál"odvětila.Projížděli jsme městečkem,míjeli park a najednou k nám s pokřikem pádí Sebastian a Klárka hned za ním.,,Počkejte!Pietro!Sabino!"volali a při menší rychlosti k nám naskočili.Celí rozesmátí nás objímali a s hlaholem jsme zastavili před domem.,,Mamá!mamá!"křičeli a běželi domů,,Pietro je tady!"Smál jsem se a řekl:,,Myslím,že přivítání moje milá neunikneš".Následovalo bouřlivé vítání,mamá držela Sabinu v náručí a plakala.,,Nebreč"pověděl jsem,,jsme zpátky".Plácala mě po tvářích a povykovala:,,Naštěstí jsi mi nezhubl,takže jsi našel práci?",,Vždyť jsem ti psal mamá...a Sabina už musí jet "uklidňoval jsem jí.,,Já vím"spráskla ruce,,a na zítra je domluvený oběd u nás na zahradě Sabinko,přijdou i vaši."Z domu vyšel papá a za ním Sára.Pospíchala nám v ústrety, oba nás objala a vzlykala.,,Tolik se mi po vás stýskalo"pověděla.Papá se usmíval a podával nám ruku.,,Jsem rád,že jste doma"řekl.

 

Slzy mi tekly proudem,když jsem zahlédla za ohybem cesty farmu.Seskočila jsem dolů za jízdy a požádala pana Garciu:,,Zajeďte prosím před dům" Zahlédla jsem na pastvě Franka a hříbě.Srdce mi divoce tlouklo a z dálky jsem volala na svého koně:,,Franko!Můj milý"Přes slzy jsem neviděla před sebe a když mě hřebec uslyšel, zvesela mi vyběhl naproti.Pohazoval hřívou a frkal.,,Ty jsi mě poznal,koníčku můj"hladila jsem ho a on do mě hlavou strkal,,nemohla jsem se tě dočkat"svěřovala se mu a pusinkovala ho.

,,Takže na prvním místě koně a potom až rodiče?"zaslechla jsem radostné halekání otce.,,Tati!"vypískla jsem a běžela k němu.Sundal si klobouk a chytil mě do náruče.Zvedla jsem pohled a uviděla mávající maminku opřenou o ohradník.Slunce zvolna zapadalo a já se s blaženým výrazem ohlédla na nádhernou scenerii před sebou.Pasoucí se koně,poskakující malé hříbátko a vlahý vánek ztichlého toskánského podvečera.Někdy musíme daleko odjet, abychom ocenili hloubku a krásu míst jindy  pro nás tak samozřejmých,napadlo mě.

Na druhý den jsme se v poledne vypravili k Bernadetovým.Otec po cestě nespokojeně mručel,jak se mu k nim nechce,nemá hlad a až  pozdraví,půjde hned do hostince.S úsměvem jsme si v duchu pomyslela,že se nic nezměnilo,ale jeho rozhodnutí nekomentovala.Těšilo mě,že se rozhodl jít s námi a že jsem zase doma.S mamkou jsme se drželi v pase a ona cestou vesele prozpěvovala.Oběd a celé odpoledne jsme si užili v duchu italské pohostinosti Pietrovo rodiny, za neustálého pobízení,abychom s Pietrem vyprávěli.,,Představte si"začal rozverně Pietro,již lehce ovíněn,,Sabina měla průšvih hned první víkend na vycházce!"prozradil a já ho vší silou plácla do stehna.,,ÓÓ néé! Jaký prúšvih?" překřikovali se členové rodiny navzájem a zvědavě natahovali hlavy.,,Pietro ne!Co to říkáš" zlobila jsem se.Ale nedal se zastavit a zevrubně vylíčil mé provinění a následný trest zavření na samotce  na necelý měsíc.Rozruch na chvíli utichl,mamá se držela za hrudník a malé děti úžasem otevřely ústa.Mezitím jsem si přesedla a  překládala příhodu do angličtiny mojí mamce.Pietro si vyprávění a své publikum užíval.Když mě poté upřímně litovali,usmála jsem se a řekla:,,Já vám taky něco prozradím.,,Z Pietra se stal básník."Nevěřícně kroutil hlavou a hodil po mě přes stůl kousek koláče.Lehce se zarděl a v záklonu se držel za hlavu.Stoupla jsem si a  posilněná vínem se odhodlala:,,Já vám jí přednesu" .Zvědavě vyčkávali a po mém snaživém výstupu se horlivě roztleskali. Přešla jsem k Pietrovi,objala ho a políbila.Usmál se a polibek mi vrátil.Atmosféra zůstala příjemně rozverná a i nás velmi zajímalo, co se událo nového.Sára se s úsměvem svěřila ,že se seznámila s  Dominikem,spolužákem z gymnázia a již několik měsíců spolu chodí.Moc jsme jí to přáli.,,Snad ho brzy poznáme"řekla jsem.,,Myslím,že  ano"rozesmála se nahlas,,už tady měl být",,Bezva"zamnula jsem spokojeně dlaněmi,,počkáme si na něj".Netrvalo dlouho a vešel mladý muž s láhví vína.,,Dominiku zdravím tě,konečně máme v rodině vinaře"hulákal Pietro,,měl jsi donést aspoň demižon"poznamenal a všichni se začali smát.Mamá za ten komentář odměnila syna prvním pohlavkem.Pietro sympatického mladíka znal,u jeho otce pracoval krátce na vinicích a nás představili po chvíli.Poseděli jsme už jen krátce a poté s mamkou odešli,měli jsme hodně k vyprávění a těšili se na sebe.Otec nás doma očekával a společně jsme ještě dlouho do noci hovořili u zapáleného krbu.S radostí jsem otci naslouchala, jak statečně krotil Franka.,,Ale bez pádu se to neobešlo"řekl,,chtěl jsem tě překvapit a záleželo mi na něm,aby zůstal ve formě."Objala jsem ho a moc mu děkovala,často jsem na Franka před spaním myslela,že mu jistě pohyb chybí.Zívla jsem a řekla:,,Půjdu spát a jsem moc ráda doma."Rodiče se na mě podívali a s úsměvem přikývli.

Na Frankovi jsem jezdila dvakrát denně,časně ráno a znovu v podvečer.V duchu jsem si slíbila,že si aspoň trochu ztracený čas vynahradíme.Těšila se na úsvit nového dne a svěžest nádechu probouzející se přírody ze sedla koně.Cválala jsem ztichlou,známou krajinou a  vnímala dusot kopyt,vlající hřívu koně a svůj pravidelný dech.Cenila jsem si velmi samoty a stavu klidné mysli na projížďkách, po dlouhých měsících náročného soustředění.

Jedno odpoledne jsem zahlédla Sergia postávajícího u ohrady.,,Ahoj Sabino můžeš mi zavolat tvého otce?"zeptal se,,musím omluvit svého tátu,je nemocný a nemůže teď nějaký čas přijít do stájí."Chvíli jsem přemýšlela a pak odpověděla:,,Vyřídím mu to Sergio."Pozdravila jsem ho a šla otci předat vzkaz.,,A co kdyby ti vypomohl Pietro tati?"napadlo mě,,než se vrátí Dominik,jistě bude za práci rád.",,Tak ať se u nás v sedm ráno hlásí kovboj" souhlasil otec a usmál se na mě.S radostí jsem pospíchala sdělit Pietrovi,že jsem mu domluvila brigádu.Ale doma jsem ho nezastihla.,,Je v kovárně"řekl mi Sebastian,který si hrál venku.

Zrovna držel dědovi v ohni  kleštěmi kus kovu,když jsem vešla.,,Dobrý den"pozdravila jsem,,mohu s tebou na chvíli mluvit?"zeptala se a počkala na něj venku.Po chvíli se objevil,utíral si ruce do hadru a políbil mě na ústa.Pověděla jsem mu s úsměvem proč jsem přišla.,,Ale já už jsem domluvený s dědou,že mu přes léto vypomůžu v kovárně Sabino"odvětil.,,Je to jen na týden Pietro,tátovi jsem slíbila,že přijdeš"naléhala jsem.,,Nemůžu,to nejde"řekl,,a stejně se nehodí,abych u vás pracoval"dodal.Nesouhlasně jsem kroutila hlavou.,,Dřív ti to nevadilo,nechápu co tím myslíš"pověděla mu podrážděně.,,Prostě se to nehodí a navíc práci mám tady"trval si na svém.,,Fajn,jak chceš,táta zaměstná Sergia"řekla jsem a naštvaně odkráčela.,,Sabino!"volal na mě.Neotočila jsem se a zrychlila chůzi.I když jsem chápala,že má práci u svého dědy,mrzelo mě co mi řekl a že spolu nebudeme tak často,jak jsme si v Sieně slíbili.

Pietro se dva dny neukázal a já jsem věděla,že rozhodně za ním hned nepůjdu.Po dlouhé době jsme se Sergiem našli společnou řeč a  v hovoru  mi přátelsky nabídl,že by se rád se mnou někdy znovu projel.,,Můžeme klidně hned" souhlasila jsem.,,Jen nanosím krmení a přijdu"usmál se.,,Počkám tu na tebe"odvětila jsem.Vyjeli jsme volným tempem směrem k řece a dohodli se,že budeme po parném odpolední chvíli koně brodit vodou.Proud byl mírný a s radostí jsme se rovněž osvěžili.Sedli si na oblý kámen a Sergio vyprávěl o své začínající známosti.Svěřil se,že je o pět let starší a jmenuje se Antoaneta.,,Ale vždyť jí znám"vyhrkla jsem překvapeně,,má malé dítě...A co její muž?Byla přece vdaná..."zajímalo mě.,,Odešel za prací"odpověděl,,a po nějaké době jí zaslal dopis,že má jinou ženu a už se k nim nevrátí" dodal.,,Je to nádherná žena Sergio,moc vám to přeji"pověděla jsem a zadumaně klacíkem vydloubávala kamínky na břehu řeky,,jen jsem překvapená a na malém městě se můžete dostat do řečí,víš jak to chodí..."poznamenala jsem.Vstal,oprášil se a pevně prohlásil:,,Je mi jedno,co si lidi myslí.Mám jí rád a postarám se o ně."Podívala jsem se na něj a řekla:,,Zmužněl si a jistě víš co děláš."Usmál se a zeptal se  jak mě se daří na studiích.Vylíčila jsem mu zběžně náš studenstký život v Sieně a zmínila se o našem hezkém vztahu s Pietrem.Vraceli jsme se těsně před soumrakem a mě těšilo,že se vše mezi námi urovnalo a stali se z nás přátelé.

Přijížděli jsme ke stájím a radost se mi znásobila,když jsem zahlédla Pietra.,,Pietro!"zvolala jsem a přicválala k němu.Podíval se na mě a řekl:,,Co to má znamenat?Stará láska nerezaví?"ptal se sarkasticky.Seskočila jsem z koně a vlna hněvu mě zasáhla.Zaťala jsem ruce v pěst a přiblížila se k němu.,,Nabubřelej žárlivče!Co si o sobě vlastně myslíš?"nasupeně jsem procedila mezi zuby.Otočila se a poprosila Sergia:,,Buď tak hodný a ustaj koně".Beze slova jsem se vydala do domu a slyšela ještě volat Pietra:,,Hej Sabino,neblázni přece!"

 

Kopal jsem do šterku a nevěděl co si počít.Vydal  se na cestu zpět a u stájí se střetl se Sergiem.,,Co na mě zíráš?"řekl mu nepřátelsky.,,Křivdíš jí"odvětil, aniž by můj výpad komentoval.,,Co ty o tom víš"pokračoval jsem.Odmlčel se a chystal  odejít.,,Mám svojí ženu Pietro a o Sabinu nestojím.A ona tě má ráda" dodal a odváděl koně.Cítil jsem se mizerně.Přišel jsem se se Sabinou usmířit a přitom přidal polínko do ohně nedorozumění.Za farmou jsem natrhal květiny a rozhodl se napravit co jsem způsobil.Zaklepal  na domovní dveře.Otevřela její maminka Ghena.,,Můžu si promluvit se Sabinou?"zeptal se.,,Teď ne Pietro,nech tomu čas"odvětila mírně.Kroutil jsem zmateně hlavou a tázal se:,,A jak dlouho?",,Pár dní chlapče,potom se zastav."řekla a usmála se.Podal jsem jí luční kvítí a  ona kývla.,,Dám jí to"pověděla.Poděkoval jsem a odešel.

Když jsem se za tři dny vrátil,přivítal mě přátelsky Georg a pozval na sklenku brandy.,,Sabina se každou chvíli vrátí,už je dlouho venku" oznámil.Sedli jsme si na verandu a příjemně klábosili.Srdce mi poskočilo radostí,když jsem jí uviděl z dálky přijíždět a těšil se,že si vše konečně vysvětlíme.Netrpělivě jsem vyhlížel než vyjde ze stájí,kde byla nekonečně dlouho.Zvedal jsem se,že za ní půjdu a Georg si všiml mého neklidu.,,Nech jí "zadržel mě,,ona jen trucuje,zůstaň tady" a nalil mi ještě sklenku.Začal mi něco vyprávět o dražbě koně,já ho poslouchal a mezitím  si nevšiml přicházející Sabiny,která kolem nás mlčky prošla do domu.,,Sabino!"zavolal jsem na ní,ale ani se neotočila.Vstal jsem,nesměle nahlédl dovnitř a uviděl jí stoupat do schodů.,,Sabino!"volal znovu,ale ignorovala mě.,,Co jsem říkal,trucuje"poznamenal Georg se zarudlýma očima.Poklepal jsem na stůl a loučil se.,,Už půjdu,musím brzy ráno vstávat."Pokýval na souhlas,opřel se o židli a vrazil si klobouk do čela.Odcházel jsem s nepořízenou a dumal,že již uběhl týden prázdnin a s mojí milou jsem se sotva viděl.

Dny běžely a já přemítal co udělám,abych si Sabinu usmířil.Pracoval jsem v kovárně  a šťastná náhoda k nám přivedla pana Rosiho,který potřeboval okovat své dva koně.,,Pietro rád tě vidím"zdravil mě,,přijď si zase někdy zajezdit"nabídl mi,,dlouho jsi u nás nebyl."Nejdřív jsem chtěl zdvořile odmítnout,ale vzápětí mi svitla naděje.Půjčím si koně a pojedu za Sabinou.Věděl jsem,že jezdí každý den i na večer a představa,že ji vyhledám na projížďce mě nadchla.Domluvil jsem se se s ním hned na dnešní den.,,A za práci nemusíte platit"rozhodl jsem,,já se s dědou vyrovnám."

Půjčil jsem si mladou klisnu jménem Tara,ještě jsem na ní nejel a když jsem jí pobídl,překvapila mě svou živostí.Nádherná kobyla s lesklou hnědou srstí mě vybízela ke svižné jízdě a společně jsme se krásně sladili.Přemýšlel jsem, kde mohu Sabinu vypátrat a když jsme dojeli k řece,zahlédl jsem stopy čerstvých kopyt.,Jsem jako indián' napadlo mě v duchu a při té představě se pousmál.Rozhodl jsem se vyrazit na místo našeho loňského tábořiště a doufal,že jí tam najdu.

Vycválal jsem do mírného kopce a uviděl mojí milou sedět na kraji lesíku.Žmoulala v puse stéblo trávy,dívala se směrem ke mně a přátelsky se usmívala.,,Máš pěkného koně kovboji"prohodila zvesela.,,Ani ten tvůj není k zahození.Pojedu k vinicím snad mě dohoníš"vyzval jsem jí v sedle.,,Taro vyjé!" zavískl jsem a paty vtiskl koni do slabin.Zahlédl jsem Sabinu, jak se vyšvihla na Franka a následuje mě.Měl jsem velký náskok a pelášil s pocitem svobody a radosti.Dojel  na kraj vinice a zastavil.,,Jsem první!"provolával vítězoslavně.Sabina kolem mě s velkým dusotem prosvištěla a zvolala:,,Ještě není konec!"Pootočil jsem Taru za uzdu a znovu jí popohnal:,,Pojď ještě!" a pokračoval v jízdě.Sabina objela vinici a vracela se zpět k lesu.Tentokrát měla náskok ona a já jí pomalu dojížděl,až když zvolnila tempo.Dorazili jsme současně a seskočili z koní.Franko se seznamoval s Tarou a Sabina jí hladila.,,Je moc krásná"chválila klisnu,,otec se zmínil,že si pan Rosi pořídil dostihovou kobylu."Pohladil jsem Sabinu jemně po paži a ona se na mě usmála.,,Promiň"řekl jsem a ona na souhlas kývla.Uvázali jsme koně a já jí ve stoje přivinul k sobě.Touha mě přemohla a vroucně jsem jí začal líbat.,,Chyběla jsi mi" svěřil se  a rukama jí zabrousil na holá záda pod košilí.,,Počkej chvíli Pietro" brzdila mě,,Franko je stejný žárlivec jako ty"poznamenala láskyplně.,,Já se mu ani trochu nedivím"řekl jsem,,jsi krásná žena"lichotil jí.Zaklonila hlavu a rozesmála se.,,Sejdeme se tady zítra bez koní?"zeptal jsem se,,..a přenocujeme jako loni?"dodal.

S radostí souhlasila a naše táboření se protáhlo na tři noci.Prodloužili jsme si víkend a já si vzal na pondělí v kovárně volný den.V průběhu dní jsme si doplňovali zásoby jídla,chodili se koupat nebo jen lenošili.Na večerní oheň pozvali Sáru s Dominikem,kteří přišli společně s malými dětmi.Dominik nám předvedl žonglování se třemi holemi,které si před tím nahřál v plamenech.Jiskry lítali vzduchem a děti pištěly radostí.Povzbudil jsem náladu svým vystoupením,kdy jsem vysvlečen do půl těla  předváděl domorodé tance.Sazemi jsem si po těle načmáral ornamenty,s oštěpem v ruce hlubokým hlasem vydával zvuk,,hauvavava hauvavava šivava" a poskakoval s pokrčenýma nohama kolem ohně. Klára a Sebastian žadonili o pokreslení obličeje a přidali se k mému tanci.

Když jsme osaměli a pozorovali dohasínající oheň,Sabina mě pohladila a řekla:,,Byl to krásný večer Pietro".,,A ještě nekončí"podotkl jsem a obejmul jí.

Na sklonku prázdnin jsme si vše vynahradili a nepromarnili žádný okamžik.Poslední týden jsem již v kovárně nepracoval a trávil chvíle společně s mojí milou,kdy jsme si oba uvědomovali že čas návratu na studia se neochvějně blíží.

 

                                                           6.kapitola

 

Sienu jsme si zamilovali.Během let na studiích, jsme se dokonale sžili s velkolepým městem plným pozoruhodných památek ,rušných ulic a množstvím postranních uliček, spojujících menší náměstíčka,v prostřed s dobovovými kašnami.Nejkrásnější fontána se nacházela přímo v centru města na náměstí del Campo,které tvořilo tvar   půlkruhu a  mimo jiných pamětihodností mu vévodil palác s vysokou věží,postavený již ve 13.století.Rádi jsme se se Sabinou ruku v ruce městem toulali,nasávali historickou atmosféru a objevovali místa pro nás nová a nepoznaná.Často nás doprovázeli naši zamilovaní přátele Giovanni a Veronika,jejichž vztah přerostl v pevnou lásku.

Veroniky bratr trpěl obrnou a  ona  o něj ve svém volnu láskyplně pečovala.Její maminka nesla velmi těžce zprávy od doktorů,že její syn se vysokého věku nedožije.Veronika stále povzbuzovala rodinu,že jeho stav se může zlepšit.Ale bohužel se tak nestalo a její milovaný bratr ve věku třinácti let, počátkem listopadu ve druhém ročníku našich studií náhle zemřel.Velký smutek přinesl mnoho bolesti,ale zároveň je všechny více sblížil  a oni přijali Giovanniho mezi sebe,jako nového člena rodiny.

Sabina měla náročnější studium,ve vyšších ročnících jí příprava a  učení zabíralo stále více volného času.Měla období,kdy na ní více doléhalo utrpení nemocných lidí a zvlášť jí velice trápilo,když lékaři nemohli pomoci dětem.Střídali se nám chvíle bezstarostného mládí a doléhajících starostí v návaznosti na naše budoucí zaměstnání,která jsme si vybrali.Mé poklidnější studium se prolínalo s těžkostmi související s mojí obživou.V hostinci již pro mě neměli místo a až po dvou měsících jsem sehnal práci v pekárně na stálý úvazek,která mi vydržela po celý školní rok.Často jsem býval unavený,jelikož jsem vstával v půl čtvrté ráno a po práci hned běžel na vyučování.Později jsem si ale na režim časného vstáváni zvykl a byl vděčný,že jsem se vždy po prázdninách mohl do pekárny s přívětivým majitelem,který mě již na začátku mého pobytu ve městě jednou zaměstnal ,vrátit.

Ve třetím ročníku na univerzitě po Paulově  delší absenci nám Giovanni svěřil,že se Paulo už do školy nevrátí,protože se rozhodl vydat  do dalekých krajů.,,Potkal se na tržišti s bohatým kupcem z arabského poloostrova"líčil nám jeho přítel,,a ten mu nabídl,jestli by ho na cestách doprovázel",,Po rozchodu s Carolou byl neklidný a stále se hledal"řekl jsem,,třeba mu  cestování přinese štěstí" konstatoval jsem.

Sabiny studium trvalo celých pět let a má promoce byla o rok dříve.Prospěl jsem velice dobře a profesor matematiky mi vzápětí nabídl místo v církevní chlapecké škole ve městě.Byl se mnou po celou dobu velmi spokojen a zmínil,že se uvolnilo místo po jeho velmi dobré známé a pokud mám zájem mohu hned nastoupit,,Mluvil jsem o vás s ředitelem"řekl.Měl jsem se stát třídním učitelem  pro druhý a třetí ročník v jednotřídce obecné školy.Velmi mě tím překvapil a potěšil,protože jsem Sabinu v posledním školním roce chtěl do Sieny ještě doprovázet  a doposud nevěděl jakým směrem se vydám. Nabídku jsem s vděčností přijal,protože najít práci hned po škole nebylo jednoduché.,,Aspoň získáte praxi mladý muži"poznamenal profesor a popřál mi hodně štěstí.

K naší velké radosti jsem se po setkání s ředitelem a domluvě,že hned po prázdninách nastoupím dozvěděl,že součástí pracovní nabídky je i malý podkrovní byt s kuchyňkou,v budově hned vedle školy.Sabina mě doprovázela a já jí tu radostnou novinu sdělil.,,A můžeme se tam jít podívat"řekl jsem a zacinkal klíči v ruce.S radostí mě objala.,,To je úžasný Pietro,že už je z tebe učitel.Jsem na tebe hrdá"pověděla a políbila mě.

,,Mohli bychom dovézt ještě jednu postel z domova"rozvášnil jsem se a rozhlížel se po pokoji.Byt byl malinký,trochu zanedbaný,ale pro nás znamenal mnoho.,,Všechno co chybí seženu a pořádně to tady uklidím"plánoval jsem,, mohla by jsi tu bydlet se mnou "napadlo mě.,,To ne Pietro"smála se Sabina,,ráda ti pomůžu a těším se,že zde budeme spolu,ale bydlení mimo klášter by mi jistě neschválili."

Za necelých pět týdnů jsem se nastěhoval.Z domova jsme po prázdninách odjížděli s plným povozem,neopoměl jsem peřiny,vybavení do kuchyně a malou skříň na oblečení.Sabina se přesto pokusila,poradit se v létě s rodiči o možnosti společného bydlení se mnou.Ale hlavně Georg jí náš nápad rezolutně rozmlouval a naléhal ,aby poslední ročník vydržela a školu v klidu dokončila.Mamá mi nové zaměstnání přála,ale obávala se,abych jí ve světě nezůstal.,,Budu chodit do místních škol a shánět ti místo"slíbila,,a určtitě ti dám v dopise vědět".

Dorazili jsme o tři dny dříve a měli v plánu společně vybílit a zútulnit nový byt.Práce nám šla od ruky a z výsledku jsme se radovali.Sabina přivezla z domova obrázky krajin ,rozvěsila je na stěnu a poznamenala:,,Ještě ti koupím kytku a budeš jí pěkně zalévat"dodala a pocuchala mi vlasy.Sedli jsme si k čistě prostřenému stolu  a nalil jsem nám sklenku vína.,,Mám trochu respekt i obavy"svěřil jsem,,zítra je můj první den a nevím co mě čeká".Podívala se na mě mile a řekla:,,Myslím,že vše bude ok.Je to církevní škola Pietro a děti tam jsou jistě dobře vedené"uklidňovala mě.,,Ale chápu tě a budu se za tebe ráno v kapli modlit...Ale ty se jim radši nesvěřuj,že nemáš ve své víře jasno"poznamenala.,,Já vím Sabino,to je naše žhavé téma viď"odvětil jsem lehce podrážděně.,,Mám jen zkušenost z našeho kostela, z kázání obtloustlého faráře,kterému  jsem nikdy moc nerozuměl"řekl.Pohladila mě a políbila na tvář.,,Necháme to být" pověděla jemně.

Následující ráno mě vážný pan ředitel uvedl do nové třídy a představil mě.,,Pan Pietro Bernadeto je váš nový třídní učitel"řekl  a v zadních lavicích zašumělo.Pan řídící vzal z katedry ukázovátko,prásknul do stolu a rychlým krokem se vydal uličkou mezi lavicemi.Třída ztichla,on stál vzadu a pokynul mi,abych promluvil.Upírali se na mě zvědavé pohledy přibližně dvou tuctu dětí a já byl na chvíli zaskočen.Nadechl jsem se a řekl:,,V úvodu se mi každý z vás představí,zvedne se a poví jaký měl nejhezčí zážitek z prázdnin."Po třetím chlapci nás pan ředitel přerušil a vyzval mě ať ho následuji na chodbu.,,Hlavně autoritu pane Bernadeto,jste mladý a nedělejte chybu hned na začátku.Kamarádský přístup děti zneužijí."Poklepal mě na rameno a dodal:,,Máte dobré doporučení,vemte rozum do hrsti.Hodně štěstí vám přeji" doplnil svou řeč a odešel.Vrátil jsem se zpět a celou první hodinu jsme si  s dětmi povídali o létě.V příštích hodinách jsme se pozvolna vrátili k opakování loňského učiva a požádal jsem vzorného žáka,aby mi vytvořil jmenovitě zasedací pořádek.

,,Vyprávěj Pietro,celý týden jsem na tebe myslela"vybízela mě dychtivě Sabina o volné neděli.Seděla na posteli a já připravoval těstoviny k obědu.,,No nevím jak začít..."odvětil jsem,,chlapci jsou fajn,byli zvyklí na starší profesorku a na mě myslím pohlížejí někdy až obdivně.."svěřoval jsem se.,,Já vím,že máš charisma"smála se.,,Ale ve sborovně si už tak nepřipadám,jako bych tam byl navíc.Jsem nejmladší a poněkud přehlížený.Když se pokusím s něčím svěřit,hned přijde napomínání ze strany zkušenějších"dodal jsem trochu sarkasticky.,,Začatky nejsou nikdy jednoduché,ale mám radost,že se ti s dětmi vede"řekla povzbudivě.S úsměvem jsem jí líčil,jak jsem pozměnil zaběhnutý trest.Když jsem napomenul zlobivého žáka a k mému překvapení si šel rovnou kleknout do rohu třídy,vyzval jsem ho ať se postaví a na natažených  rukách drží dřevěné pravítko.,,Víš to klečení mi přišlo ponižující" pověděl jsem.,,Ale to není žádný trest Pietro"poznamenala Sabina.,,Tak pojď zkus vydržet s rovnýma rukama před sebou déle než deset minut"vyzval jsem ji a hledal co jí na paže položím.Po chvíli držení dřevěné vařečky se začala kroutit.,,Radši bych klečela"změnila svůj názor ve smíchu.

 

Poslední ročník na univerzitě byl ze všech nejtěžší.Přidané semestry veteriny a praxe s místním zvěrolékařem,který k mému pohlaví nebyl nijak nakloněn,to vše pro mě bylo velmi náročné.Ale stále jsem zůstávala pilná a převládalo silné vnitřní odhodlání.Po třech letech přišli na pokoj nové mladé řádové sestry,ostatní odešli do svých domovin a některé místní,se souhlasem abytyše zůstali v klášteře a dále vykonávali práci v nemocnici.Zůstala i Laura a i když mi její přítomnost na pokoji scházela,vrchní řádová sestra nám stále naše služby psala společně.Vždy mi  při pohledu na rozpis dělalo radost ,že mohu svojí blízkou přítelkyni stále vídat.Sklidňovala mě její mírná,jemná a láskyplná povaha.Rovněž přátelství s Veronikou se utužilo,hodně jsme si navájem pomáhaly s učivem a podporovaly se v těžkých chvílích.

,,Jsi unavená viď?"ptal se mě soucitně jedno listopadové odpoledne Pietro.Leželi jsme vedle sebe natažení na válendě a on mě hladil ve vlasech.,To ano,povinnosti se na mě nahrnuly a v kláštěře nemám žádnou úlevu od práce.Jsem v pátém ročníku,ale to stejně nikoho nezajímá.Abatyše zůstala po celé roky vůči mě,ve svém rozpisu zatvrzelá "postěžovala jsem si.,,To je mi líto"odpověděl.,,Ale hodně jsem o budoucnosti přemýšlela"pokračovala jsem,,přesto bych  v nemocnici ještě nějaký rok pracovala,abych získala zkušenosti.Ráda bych se věnovala více léčbě lidí,abych si mohla u nás doma otevřít praxi.",,I já bych rád v Sieně ještě několik let zůstal"souhlasil,,bydlet máme kde"usmál se.

Naklonil se nade mě a políbil mě.Pohladila jsem ho jeho černých lesklých vlasech a neposedný pramen mu zastrčila za ucho.,,Jsi tak hezký"pověděla mu.Usmál se a prsty mi lehce sjel po obličeji, krku až k ňadrům.Jemně mi je hladil, až jsem začala vzdychat.,,Ach Pietro to je krásné,nepřestávej"šeptala jsem a dívala se mu do jeho láskyplných hnědých očí.Pokračoval k opasku,rozepnul ho a  svlékl mě.Vytáhla jsem mu košili z kalhot a dlaněmi přejížděla po holých zádech.Sundal si své oblečení a přitiskl se ke mě.Líbal mě uvnitř stehen až ke klínu,podbřišek jsem měla v horkosti a sténala rozkoší.Nalehl na mě a začal se ve mě zvolna pohybovat.Díval se mi do očí a zlehka líbal po stranách obličeje.,,Jsi moje láska Sabino"řekl.,,A ty moje Pietro "odvětila jsem a dlaněmi jemně  tiskla jeho hýždě.Stupňovali jsme milostné  tempo  a zcela oddáni jeden druhému se ztráceli ve slastném prožitku naší lásky.Společné vyvrcholení přineslo extázi v těsném spojení našich těl,kdy jsme ještě dlouho poté v objetí vstřebávali doznívající blažené rozechvění.,,Moje milá dnes jsem si nedal pozor"ozval se po chvíli starostlivě Pietro.,,Nebudeme na to myslet"řekla jsem a pohladila ho po tváři.

Jenže počátkem zimy se opozdilo mé měsíční krvácení.Nejdříve jsem doufala,že se to jistě za pár dní spraví,ale dny se přehouply v týdny a já si uvědomila,že jsem těhotná.Vnitřní spor a zmatek mě zcela zasáhl.Nemohla jsem se nikomu svěřit a ani Pietrovi nedokázala  říct pravdu.Bála jsem se,že tolik úsilí přijde v niveč a jistě mě ze školy vyloučí.Přemítala jsem jaké mám možnosti,na mysl mi přišla i tajná interupce,kterou jsem vzápětí zavrhla.Dny běžely a já jsem byla stále více rozrušená a podrážděná.

Na příští vycházce na mě Pietro čekal venku.,,Půjdeme ke mě?"zeptal se mile a snažil se mě obejmout.Vyvlékla jsem se a řekla:,,Radši bych se šla projít".,,Je zima"odvětil,,co je s tebou,proč se ode mě odtahuješ?"ptal se.,,Ale nic" pověděla jsem a vzala ho za ruku,,půjdeme do parku".Sedla jsem si na lavičku a usedavě se rozplakala.,,Co se stalo? zajímalo ho,,proč mě tak napínáš?"Sedl si ke mě,zabořila jsem mu hlavu do klína a vzlykala.,,Jsem těhotná Pietro a nevím co budu dělat"řekla jsem zoufale.,,Ale počkej..ty čekáš dítě?"řekl vesele a začal mě líbat,,vždyť to je krásný,neboj to všechno zvládneme a nemusíš mít strach.",,Ty asi nechápeš,že tím končí mé studium a dřina za poslední roky přijde nazmar."pověděla jsem nazlobeně,,tobě se to povídá,máš svojí práci a já jsem závislá na klášteru.Je to můj konec Pietro!" vykřikla jsem.Zvedla se a odcházela pryč. 

Po chvíli mě dohonil.,,Počkej Sabino,vždyť nemusí nic končit.Můžeš docházet pouze do školy,jako Veronika a nebýt závislá na klášteru.Máš přece kde bydlet"vysvětloval mi trpělivě.,,No ale abatyše se postará,aby mě vyhodili i ze studií "plačtivě mu řekla a objala ho.Hladil mě po zádech a tišil mou bolest.,,Ty si myslíš,že bych měla naději zůstat ve škole?"zeptala jsem se již trochu sklidněná.,,Já  věřím,že to dobře dopadne.Svěř se nejdřív profesorům, aby ti v tom pomohli a řekni,že máš bydlení ve měste.A až poté jdi za představenou"radil mi.,,Jsi moc hodný Pietro a nezlob se na mě,nevím si s tím rady" omluvila jsem se a on se usmál.

Na druhý den jsem šla za naším třídním profesorem Beginnim,který vyučoval latinu a anatomii.Byl to můj oblíbený učitel,starší moudrý muž a já doufala,že mi pomůže.Zaklepala jsem na dveře kabinetu a vešla.,,Vstupte,co máte na srdci slečno Fletschrová?"zeptal se.,,Pane profesore já jsem těhotná..."řekla mu bez otálení.,,Zadržte"odvětil a zvedl ruku a svůj zrak.,,..řekla jste to ještě někomu?"zajímalo ho.,,Jen svému příteli"odpověděla jsem.,,Poslyšte.."začal,,jestli si chcete  zachovat možnost dostudovat,je nutné činiti tyto kroky.Provdáte se hned za svého přítele a teprve posléze se můžete zmínit o vašem těhotenství.S tím budete mít možnost pokračovat dále...."vstal,mnul si zamyšleně bradu a pokračoval dále,,je ale nezbytné,opustit klášterní budovu, z důvodu vaší svatby.Kdyby jste tak nečinila, jste velice spjatá s klášterem a konzervativní kolegové by určitě byli na straně představené a tím by přispěli k vašemu k odchodu ze studií.....A ještě vám poradím,jděte za abatyší a oznamte jí,že vaše láska k příteli se tak rozhořela,že se budete brát následný víkend"dodal.,,..Ale... já nevím,jestli nás někdo tak rychle oddá"začala jsem plakat.....,,Jsem velice zbožný muž Sabino "řekl,,a vás mám velmi rád,jako svojí vlastní dceru a proto vám chci pomoci.Můj dlouholetý přítel z katedrály,kněz,si jistě na vás časovou skulinu najde a já na vaši svatbu také přijdu"dodával mi odvahu a usmál se.Oči se mu zalily slzami a on se po chvíli svěřil:,,Má dcera mi zemřela v náručí,když přiváděla na svěť dítě."Přistoupil ke mně a poklepal mi jemně na rameno.,,Láska a život se musí podporovat" moudře doplnil a já mu v pláči děkovala.Obrátila jsem se k odchodu a on mě ještě upozornil:,,Abatyše se vás jistě zeptá,zda jste těhotná.Sama to nevíte na jisto,zatím vás nikdo nevyšetřil.Nic nepřiznávejte a určitě všechno dobře dopadne."

Zavřela jsem za sebou dveře kabinetu a s malou úlevou odcházela,když v tom mě profesor zavolal zpátky:,,Slečno Fletschrová vraťte se prosím."Poslechla jsem ho a on se mě uvnitř zeptal:,,A co vlastně dělá váš přítel?",,Je třídním učitelem na církevní škole ve městě"odvětila jsem.,,Napíšu vám průvodní dopis i ohledně vyšetření těhotenství,aby vám abatyše věřila."řekl ještě a já čekala,než tak učinil.Zapečetil ho a podal mi ho do ruky.,,Běžte za ní hned a já vám co nejdříve sdělím datum vaší svatby" pověděl a propustil mě.,,Nevím jak vám mám poděkovat pane profesore"řekla jsem v slzách.Povzbudivě se na mě usmál a ještě dodal:,,Teď buďte silná."

Vstoupila jsem do klášterních prostor,kráčela dlouhou chodbou,vnímala ozvěnu svých kroků a úpěnlivě se modlila k panence Marii,aby mi v této záležitosti pomohla.Po vyzvání jsem vstoupila.,,Co je tak důležité slečno Fletschrová,že jste tady zrovna v tuhle dobu?"zeptala se sestra představená a zvedla oči od svých zápisků.,,Posílá mě za vámi pan profesor Beginni"Na chvíli jsem se odmlčela a nadechla se.,,Příští víkend mám svatbu s mým dlouholetým přítelem Pietrem Bernadetem,beru si ho z lásky"oznámila jí.V rychlosti se zvedla a přísně si mě změřila pohledem.,,To snad může počkat až po školním roce"zvýšila hlas,,vy jste těhotná slečno Fletschrová " dodala s jistotou v hlase.Polilo mě horko a útroby se mi sevřely.,,A teď odpřísáhnete před Kristem..."pokračovala a brala do ruky kříž.,,Počkejte prosím"zastavila jsem jí,,mám pro vás dopis od třídního učitele".Vzala si ho ode mne a posadila se.Po přečtení se postavila,šla ke kříži,otočila se ke mě zády a zůstala v tichosti.Po několika minutách mé nejistoty se otočila a promluvila:,,Bůh vás provázej na vašich cestách.Žehnám vaší lásce.Ještě dnes se prosím sbalte a odejděte z klášterních budov."Tím se se mnou rozloučila a já s poděkováním odešla.

K Pietrovi jsem došla zcela  vyčerpaná.Seděl na posteli,četl si a nevěřícně na mě hleděl,když jsem vešla do místnosti.,,Všechno ti povím"řekla jsem než se stačil zeptat,,jen se musíme vrátit pro mé věci.Neunesla bych je,tak jsem je nechala u brány v klášteře u bratra Michaela,se kterým jsem pracovala v zahradách.",,No počkej,musíš mi všechno říct,snad tě nevyhodili."tázal se v obavách.Posadila jsem se k němu,objala ho a řekla:,,Málem můj zlatý,ale všechno dobře dopadlo,ve škole mohu zůstat.",,To je dobře,že se ke mě stěhuješ"radoval se.,,A to není všechno"řekla jsem mu s úsměvem,,ještě si mě musíš rychle vzít,abych uhájila svá studia."Začal se nahlas smát.,,Rád si vás vezmu paní Bernadetová"vtipkoval.Únava a vyčerpání ze mě pomalu opadávali a já se po  několika týdnech napětí konečně uvolnila.,,Musíme to oslavit"vyskočil na nohy Pietro,,zvu tě na dobrou večeři až vyzvedneme tvé věci"rozhodl a začal se oblékat.Stála jsem u něj,on na mě ústy fouknul a prohlásil:,,Dýchla na tebe svoboda",,Jen na chvíli můj milý"a plácla  ho ve smíchu po zadku,,brzy si tě vezmu."

Po cestě jsem mu vylíčila,čím jsem musela projít a co pro mě všechno pan profesor udělal.,,Ani pro něj to asi nebylo úplně jednoduché"komentoval jeho čin Pietro,,musel překročit sám sebe,je velmi charakterní a hodný"poznamenal.Poté jsme dlouze rozebírali chystající se svatbu.,,Vždy jsem snil,že se mi na svatbě sejde má početná italská rodina a bude se slavit dlouho do letní noci"svěřoval se.,,Já jsem si představovala něco podobného u nás na farmě,dlouhé prostřené stoly před domem na zahradě,spousty přátel a dobrého jídla"přidala jsem se k němu.,,Myslím,že to mamá a všem bude líto"poznamenal.,,Našim určitě také,jedinná dcera se vdává"usmála jsem se smutně,,ale psát dopředu nemá cenu,nestihli by přijet" dodala jsem.

Příští den jsem se dozvěděla,že termín svatby je v katedrále  domluven na příští středu ve čtrnáct hodin. Svěřila jsem se Veronice a zeptala se jí,zda mi půjde za svědka.,,Moc ráda"odvětila,,a ty musíš?"zajímalo jí,proč tak najednou.,,Pietro má svůj byt a práci.A já jsem již nechtěla být déle zavřená v klášteře"vysvětlila jí.Domluvili jsme se na večerní setkání v hospůdce i s Giovannim.,,Takže máme jen osm dní na přípravy"spočítal Pietro,když jsem mu sdělila datum po příchodu domů.Chystali jsme se za našimi přáteli a on mě ve stoje objímal.,,Jsem moc rád,že jsi tady se mnou a že budeme mít děťátko" šeptal mi do ucha a lehce se se mnou v objetí vlnil.,,Mám tě moc ráda"řekla jsem.

Giovanni nabídku,že půjde svědčit s radostí přijal.Dotazovali se v přátelském duchu na členy rodiny,kdo všechno přijede a já se po chvíli rozplakala.,,Už to nestihneme"pověděla jsem.Podívali se na nás nechápavě a já už déle zapírání nevydržela.Svěřila  jim pravdu a požádala je,aby o ní mlčeli.,,No ale Pietro, zpráva by se dala ještě doručit"ozval se Giovanni,,znám chlápka,který doručuje dopisy spěšně",,Ano to je pravda"souhlasila Veronika,,mezi radnicemi doručování takhle funguje běžně.Ale musíte počítat s větším výdajem"dodala.,,Když mi dáte dnes dopis,můžu to hned zítra zařídit a s penězi se později vyrovnáme "nabízel nám náš přítel.Podívali jsme se na sebe překvapeně a přiznali,že spěšnou službu jsme doposavaď neznali.Děkovali jsme jim a ještě ten večer Giovannimu předali dva dopisy pro naše bližní.Napadlo mě,požádat zda by dotyčný doručovatel mohl počkat na místě i na odpověď.

Během dalším dní jsme plánovali, spočítali své zbylé peníze a uvědomili,že by nebylo rozumné kupovat nové šaty.,,Teď když se již nestravuji v klášteře,tak mi peníze sotva stačí"povzdychla jsem si.,,Nejsme na tom špatně,neboj s mojí mzdou vystačíme"uklidňoval mě Pietro.,,Na šaty se zeptám Veroniky,poprosím jí zda by nám nějaké půjčila"napadlo mě,,a prstýnky si koupíme stříbrné"rozhodla jsem.A taky zajdi s pozváním za svým strýcem Josephem a jeho ženou.,,Jaká jsi rozumná a praktická ženo moje milovaná"smál se Pietro a políbil mě do vlasů.,,No a na svatební hostinu bude polévka"dodala jsem se smíchem.,,Rozhodneme se po obřadě kam půjdeme,ve středu bývají hospůdky poloprázdné" zmínil můj milý.

V neděli večer se ozvalo zaklepání na dveře našeho podkrovního bytečku.,,Dobrý večer"pozdravil sympatický mladý muž v klobouku,,jste pan Bernadeto?Mám tu pro vás dva dopisy."Chtěl jsem mu zaplatit,ale odmítl,že vše bylo již uhrazeno.Usmál se,popřál nám hezkou svatbu,hodně štěstí  a na pozdrav se prsty dotkl okraje klobouku.

,,Jeden je pro tebe"řekl jsem a s úsměvem  podal psaní nedočkavé Sabině.,,Oni přijedou Pietro"rozbrečela se,,Táta píše: je to sice narychlo milá dcero,ale ozdobím slavnostně vůz a pojedu skrze celou Itálii za tebou"četla a slzela.,,Teď já"řekl jsem a citoval dopis od mamá:,,Ahoj ty holomku,to jsi nemohl dát včas vědět?Nevím jak ty přípravy můžeme stihnout,ale jistě všichni dorazíme.Je to pěkné nadělení",,Celá moje mamá"řekl jsem,,krátké a výstižné psaní "smál jsem se.,,Vypadá,že bude nakonec početná veselka....  a já ještě teď zaskočím rezervovat několik stolů do taverny."

Když jsem se vrátil,překvapil jsem Sabinu sdělením,že bude i muzika.V taverně nedaleko školy kam jsme často chodívali a znali se s přátelským majitelem , při zmínce o svatbě hned z vesela nabízel živou hudbu,která zde pravidelně hrávala každou sobotu.,,A že si nemáme dělat s penězi za hudbu starost,on to platí,protože svatba bez muziky nemůže být"dodal jsem,co mi pověděl.S vděčností mě objala a přivinula k sobě.,,A ještě seženeme jednu postel"řekl jsem,,Budeme potřebovat asi hodně postelí"smála se,,kam ubytujeme všechny naše příbuzné?",,Myslím,že bych o něčem věděl"napadlo mě,,pamatuješ jak jsme chodívali k řece a míjeli domek s nabídkou ubytování ?Zítra se tam půjdu zeptat na volné pokoje."

V pondělí po vyučování jsem se zastavil v obchodě za Giovannim.On po ukončení studií místo učitele prozatím nenašel a pracoval u svého otce,který vlastnil dva obchody,jeden s porcelánem a ve druhém prodávali víno,olivové oleje a jiné delikatesy.Napadlo mě za ním zajít a zeptat se, jestli neví o nějaké starší válendě.,,Pojď půjdeme za mojí babi"nabídl mi,,možná budeš mít štěstí.Je sama a má doma tři postele"smál se.

A štěští jsem měl,usměvavá Giovanniho babička,která bydlela pouhé dva bloky od nás, mi darovala postel a i peřinu s polštářem.Chtěl jsem jí zaplatit,ale odmítla a já jí spontánně pozval na svatbu.,,Přijďte"řekl jsem,,ve středu se žením,dáte si s námi sklenku vína."Usmívala se a kývala na souhlas.Giovanni mi pomohl věci odstěhovat ,já mu byl vděčný a moc děkoval.,,Babičce jsi udělal tím pozváním velkou radost"odvětil vřele,,dlouho nikde nebyla a bývala velmi společenská".

V náš svatební den jsem se vzbudila,protáhla  a poznamenala:,,Báječné mít svojí postel a nemuset se tolik na sebe mačkat",,Já se mačkám rád"přiznal Pietro  a přitáhl mě k sobě. ,,Giovanni je moc fajn"řekla jsem,,a navíc ti půjčil krásný oblek".Štípla jsem ho do boku a zaprosila:,,Zkus si ho",,Sabino teď ne"..bránil se a přikryl si hlavu peřinou,,vždyť se za pár hodin budu stejně oblékat."Vsunula jsem ruku pod přikrývku a tahala ho ven.,,Pojď, já se ti taky ukážu,nasnídáme se ve svatebním" lákala ho a vstala.,,Madona mia co ty blázníš"řekl,vyskočil z postele a chtěl mě chytit.Obíhala jsem stůl a pištěla.Popadl mě a chystal se hodit zpátky do postele.,,Ne ne ne můj milý,dnes máme před sebou svatební noc, kdy zplodíme našeho potomka"plánovala jsem vesele.Vzal si hlavu do dlaní a ve smíchu naříkal:,,Ty jsi se mi úplně pobláznila."Začala jsem si prozpěvovat a oblékat se do šatů půjčených od Veroniky maminky.Paní Sofie byla velmi milá a ochotně mi půjčila své slavnostní bleděmodré šaty,pošité drobnými flitry do tvarů jemných květů.Oba krásně oděni jsme  skromně snídali zbytek chleba s džemem a nahlas přemýšleli,kdy asi může dojet naše rodina do města.,,Myslím,že  dorazí až na obřad,když to včas stihnou"poznamenal Pietro a sotva to dořekl,zaslechli jsme dusot v chodbě.Podívali jsme se na sebe a usmáli se.Šli jsme otevřít a uviděli naše blízké stoupat do schodů.První šel můj otec s Dominikem Silvannim a za ním jeho žena s mojí mamkou,potěšilo mě že přijeli společně, měla jsem je moc ráda.Hned došlo na objímání a vítání.,,To je pater!"ozývala se Pietrovo mamá a v rukách nesla čerstvé bagety,,jdeme k vám na snídani naši drazí"halekala.Mezitím nám vběhli do náruče Klárka a Sebastian.,,Pojďte dál"zval je Pietro,,ale nevím kam se všichni poskládáme"dodával ve smíchu.Muži si poradili a odtáhli od sebe postele,aby bylo více míst na sezení.Zajímalo nás,jakou měli cestu a dozvěděli jsme se,že dorazili pozdě večer a ubytovali se na radu pana Garcii hned na kraji města.

Postupně nám podávali drobné dárky a potraviny,které přivezli.,,Tady vám posílá Dominik demižon dobrého vína"smála se Sára.,,Škoda,že nepřijel"zalitoval Pietro.,,S námi se nevešel,ale možná dojede odpoledne"řekla mamá.,,A kdo ještě přijede?"divili jsme se. ,,No ještě se chystali na cestu moji rodiče společně s rodiči od mamá" ozval se Pietrův otec.,,Tak se nám to splní Sabino"rozesmál se Pietro,,budeme mít velkou svatbu",,Nemějte strach naši milí i peníze máme sebou"poznamenal vtipně můj otec Georg a všichni se zasmáli.,,Nemáš tady žádné místo chlapče"konstatovala mamá,když v kuchyni krájela pečivo,šunku a sýry.Pohladila Pietra po vlasech a dodala:,,Chudáci co tady jíte?"a ukázala na zbytek naší snídaně.Objala mě a řekla:,,Musíš holka přece pořádně jíst.A jak jsi dlouho v očekávání moje milá"zajímala se.,,Skoro dva měsíce,ale úředně počnu až o svatební noci, jinak by mě vyhodili ze školy"prohlásila jsem a ve zkratce jim pověděla čím jsem prošla  a jak mi profesor Beginni pomohl.Chápavě přikyvovali a Pietro nahlas řekl:,,Jsme moc rádi,že jste všichni přijeli."Později muži odešli, projít si město a můj nastávající jim dělal průvodce.Domluvili jsme se,že až se vrátí všichni společně pojedeme do katedrály.

Impozantní stavba z bílého mramoru svou velikostí a nádherou brala dech.Shromáždili jsme se v hloučku na schodech,obdivné vzdechy našich příbuzných přerušil Pietro prohlášením:,,Radši bych se ženil v nějaké postrannní malé kapli..",,Uvolni se Pietro "klidnila jsem ho,pohladila a netrpělivě se rozhlížela po svém profesorovi.Po chvíli Giovanni navrhnul:,,Půjdu se podívat dovnitř".Veronika mi uhlazovala vzadu nařasené šaty a chválila kytici červených růží,kterou můj otec s Pietrem vybrali na dopolední procházce Sienou.Objevil se náš přítel a sním ministrant,který oznamoval v jakém pořadí vejdeme.,,První vchází ženich s matkou,následují svatebčané a poslední kráčí nevěsta s otcem až ke konci řady lavic,poté novomanžele dojdou až k oddávajícímu a pokleknou před ním na první schůdek.Za nimi budou stát svědkové.Až vás rukou kněz vyzve,povstanete a vyslechnete slovo Boží.Následuje váš slib věrnosti a lásky před Bohem, při kterém znovu pokleknete.Při polibku sňatek zpečetíte" vysvětlil, čekal až se seřadíme a mohli jsme vyjít.

Při vstupu Pietra s mamá do katedrály se rozezněly varhany.,,Zasloužíš si moje milá dcero být oddaná v tomto krásném Božím chrámu "poznamenal pyšně můj otec s chvějícím se hlasem.Slzy mi vstoupily do očí a já mu stiskla dlaň.,,Mám tě ráda tati"řekla jsem.,,Teď nebreč"usmál se,,nebo neuvidíš na cestu."

 Vešli jsme,zraky všech se na nás upírali a  já v předníc lavicích vedle svého profesora zahlédla mojí milovanou usmívající se přítelkyni Lauru.Slzy štěstí mi tekly po tvářích a v nádherných prostorách se v posvátné chvilce  za zvuků varhan  čas zastavil.Otec mě předal Pietrovi a hudba utichla.Obřad vedl laskavý starší kněž,který vnesl svým slovem svátost do přítomného okamžiku.,,Beru si tě Pietro Bernadeto za svého muže, a slibuji ti věrnost a lásku před Bohem"opakovala jsem i já svůj slib mé lásce a věděla,že  slova vycházejí upřímně z mého srdce.Znovu zazněly varhany a naši bližní nám v řadě přišli blahopřát,mezi nimi i strýc Joseph a jeho žena Margaretha.Maminky slzely a muži poklepávali hrdě mého novomanžela  po ramenou.Objala jsem Lauru a ona mi přála:,,Bůh tě provázej na tvé cestě",,Půjdeš s námi na hostinu?"ptala jsem se a ona přikývla na souhlas.Později mi svěřila,že dostala kvůli mě vyjímečnou propustku od abatyše a mohla se zdržet do čtyř hodin odpoledne.S vděčností a modlitbou jsem si vzpoměla na vrchní řádovou sestru,která vždy podporovala naše přátelství.Když přišel na řadu profesor Beginni,držela jsem ho dlouze v objetí a děkovala mu.I on přijal pozvání mezi nás do taverny.

Překvapení nás čekalo před vchodem,kdy nám v ústrety šli oboje prarodiče i s Dominikem,přítelem Sáry.,,My jsme to nestihli!"volala na nás babička z kovárny,,hostinský nás nevzbudil a vyjeli jsme pozdě"omlouvala se.Po dlouhé době se přivítali i strýc Joseph se svým bratrem,otcem mamá.Objímali nás a ptali se:,,Jaké to bylo?",,Krásné"odpovídala jsem zasněně,,jsem ráda,že jste přijeli".Pietro se snimi srdečně vítal a všem vysvětlovat kudy se vydat do hospůdky.Početná skupina svatebčanů kráčela uličkami města a vzrušeně hovořila.Giovanni vedl Veroniku a z druhé strany svojí malinkou babičku a prohlásil:,,Vedu si dvě nevěsty na pořádnou hostinu" a všechny tím rozesmál.

Taverna se námi zcela zaplnila a majitel přislíbil,že až odejdou poslední hosté přistaví nám ješte stoly a židle.Během krátké doby se nosily na stůl studené mísy a nalévalo víno.Překvapeně jsem sledovala hojnost a pohostinost,která před námi vyvstala a Pietro mi v objetí svěřil,že s Georgem a svým otcem vše dopředu stihli domluvit.,,Naši otcové řekli,že se mají prohýbat stoly" usmál se a pokrčil rameny.Za nedlouho se objevili dva muzikanti,harmonikář s houslistou a vyhrávali už ode dveří.Nálada se okamžitě povznesla a začalo se bouchat do stolů.Úzký volný prostor mezi stolky jsme využili k tanci,za povzbudivého tleskání ostatních přihlížejících.

Netrvalo dlouho a loučila se s námi Laura a já jsem jí šla malý kus cesty doprovodit.,,Udělalo mi radost,že jsem vás všechny poznala a mohla být s vámi"svěřila se se slzami v očích,,trochu mi chybí obyčejný život,ale nestěžuji si"dodala.,,Jsi moc hodná,jsi jako má sestra"objala jsem jí.Zastavila se a pohladila mě:,,Už půjdu sama,ať se můžeš vrátit."Poděkovala jsem jí a ještě se ohlédla za její drobnou postavou oděnou v řeholním hávu.

Hostina se vydařila,následovala teplá večeře a víno i brandy teklo proudem.Nikomu se domů nechtělo,děti usínaly natažené a přikryté dekou na lavicích.V pozdních hodinách jsme se jako první s poděkováním loučili já a Pietro,nazítří jsme časně vstávali. Obě rodiny odjížděli hned druhý den do svých domovů.Zvedli se i naši svědkové a po cestě domů jsme zalitovali,že nás všechny zítra čeká práce a škola.,,Ne ne přátelé, už dnes,před chvíli odbíjela půlnoc"poznamenal Giovanni.

Očekávání našeho potomka změnilo  uvažování o směru společné budoucnosti.Shodli jsme se s Pietrem ,že po ukončení mých studií se vrátíme zpět domů.Pietra mrzelo,že bude muset opustit své místo v církevní škole,ale rozuměl mi.Nechtěla jsem zůstat ve městě s malým dítětem bez možnosti dále pracovat v nemocnici a tím získávat zkušenosti.Paní Bernadetová se na svatbě zmínila,že vypadá nadějně vyhlídka volného místa pro Pietra na gymnáziu ,kde starší profesor  angličtiny a italštiny dlouhodobě onemocněl.,,Já nevím Sabino,sice jsem studoval angličtinu,ale mám z toho obavy.Plynně  ji nemám v praxi a mít takového studenta ve třídě jako jsi ty..."pochyboval Pietro.,,No jo ale to se nestává Pietro často,kolik je u nás přistěhovalců z Ameriky,neznám žádnou rodinu"oponovala jsem,,budu ti pomáhat.",,Vyhovuje mi učit malé děti"poznamenal smutně.,,Nikdy nevíš Pietro,časem se může místo uvolnit i v obecné škole"odvětila jsem.,,No a kde vlastně budeme bydlet?"napadlo ho najednou.,,Tak to opravdu nevím" usmála jsem se,,příliš mnoho otázek najednou můj milý".,,Zatím máme kde"řekl ,,a do léta je času dost"uzavřel a stiskl mě v náruči.

Těhotenství probíhalo bez  zdravotních potíží,ale o to více přicházelo s koncem školního roku komplikací studijních.Dokud na mě očekávání nebylo znát,procházela jsem poklidně přípravami na závěrečné zkoušky.Ale když se bříško zakulatilo a již jsem nemohla svůj stav tajit,většina profesorů a řeholních sester v nemocnici mi dávalo najevo,že mé těhotenství nesou nelibě.Veterinář mi sdělil,že u něj těžko projdu,protože nemohu absolvovat v plné síle porody zvířat a  seminář je pro mě nevhodný.Často jsem doma plakala a svěřovala se Pietrovi.,,Nebýt mého zastánce profesova Beginniho, už bych asi dávno Pietro odešla"řekla mu  v slzách.,,Vydrž Sabino"hladil mě a povzbuzoval,,jsi přece vynikající student"poznamenal,protože sám nerozuměl obrovskému tlaku,který na mě vyvíjeli a nemohl s tím nic dělat.

Když se pozvolna blížilo období zkoušek a i Pietrovo zakončení prvního roku v církevní škole,znervózněl i on.,,Nevím Sabino co dělat,měli bychom se co nejdříve rozhodnout.Ředitel školy se mě již nekolikrát ptal,zda příští rok nastoupím"svěřil se.,,Přemýšlel jsem a neumím si představit,že budeme bydlet u tebe v pokojíčku nebo v domě u nás,kde stejně není místo.Myslím,že bychom měli v Sieně zůstat a využít zázemí,které tu máme.Aspoň ještě jeden rok"vysvětloval mi.,,U nás ti opravdu nemám zatím co nabídnout"zatvářil se zoufale a prohrábl si zamyšleně vlasy.,,Máš pravdu Pietro, kdyby se tě znovu ředitel ptal,řekni mu že zůstaneme"souhlasila jsem,,nechci být bez tebe sama s dítětem u nás na farmě".,,Ani já bez tebe"řekl a úlevně se pousmál.

Nastalé zkouškové období jsem procházela s dobrým prospěchem,připravovala jsem se velmi pečlivě, jelikož jsem vůči sobě neočekávala velkou vstřícnost.Zkoušku z anatomie jsem musela opakovat,ale nakonec se mi podařilo prospět ze všech předmětů i praxe.Nejdéle mě napínal zvěrolékař,nevěděla jsem do poslední chvíle,zda získam veterinární licenci.Mezitím jsem objevila jedno odpoledne, po příchodu ze školy pode dveřmi dopis,psaný rukou mého otce.Pietro přišel vzápětí,kdy jsem ho zrovna dočítala.Složila jsem dopis ve dlaních,rozplakala se a děkovala v duchu Bohu a mému otci.,,Špatná zpráva?"zeptal se opatrně.Nemohla jsem pláč zastavit a psaní mu podala.

,,Pan Rosi náhle zemřel, ach ne to je mi líto"poznamenal Pietro a četl dál.,,I mě to moc mrzí"řekla jsem.,,Nedokážu se plně radovat Sabino,bral jsem ho jako přítele.Ale je něco nádherného co pro nás tvůj otec dělá"pověděl,když dočetl.,,Koupil pro nás krásný dům,vždy se mi u pana Rosiho moc líbilo"dodal.,,Já jsem u něj nikdy nebyla"odvětila jsem,,jen vím,že měl koně a potkávala jsem ho na farmě,když obchodoval s tátou."Jeho domek je o něco větší než náš,typický kamenný a venkovský.Je na krásném místě na konci města s výhledem na řeku.Má dřevěné stropy,podlahy a velký krb"popisoval,,kuchyň je taková sbitá z dřevěných fošen,ale to se dá do pořádku"usmál se,,nemůžu tomu uvěřit"kroutil nechápavě hlavou....,,A tím dodatkem v dopise :,kovboji nechávám ti Taru,prý si spolu rozumíte' tím mě Sabino dostal,to se přiznám " a rozplakal se.,,Jsem obrovsky šťastná Pietro,splnil se mi sen.Mít své hospodářství a prostor pro koně.Těším se domů"pověděla mu.,,Bude to sice nepříjemné,již jsem slíbil,že příští rok nastoupím.Ale tahle nabídka se nedá odmítnout ženo moje"řekl Pietro, objal mě,pohladil mi vzedmuté bříško,sklonil se a zašeptal:,,Už se na tebe moc těšíme maličký".Zasmála jsem se,chytla Pietra kolem pasu a dlaní se po břichu pohladila:,,Nemohu se dočkat až pojedu s vámi domů moji milí."Na potvrzení naší radosti přišel za několik dnů dopis i Pietrovi,ve kterém se dozvěděl,že může nastoupit na podzim na gymnázium.

Netrvalo dlouho a přišlo loučení s našimi přáteli.Nejvíce bolestné pro mne bylo vědomí,že už nejspíš mojí nejbližší přítelkyni Lauru nikdy neuvidím.Přesto jsem jí nechala adresu a ona poznamenala:,,Když Bůh dá,opět se naše cesty spojí."Giovanni s Veronikou přislíbili,že jistě někdy v budoucnu k nám zavítají,že by si náš kamarád rád splnil sen a projel se na koni.My na oplátku slibovali,že se v budoucnu do Sieny jistě na návštěvu vrátíme.Odjížděli jsme s přeplněným povozem,Pietro se mi smál,že jsem v podkrovním bytě nechtěla nechat postel od Giovanniho babičky.,,Na tak pohodlné posteli  jsem nikdy nespala"řekla jsem,,a ještě budeš moc rád,že se ke mně zavrtáš."Hřálo mě na srdci,že jsem zvládla promoci a vezla si s sebou i licenci,kdy se veterinář v nejzažším možném termínu uvolil a vystavil mi jí.

                                                               7.kapitola

 

Při příjezdu do našeho rodného města Sabina požádala pana Garciu:,,Prosím zavezte nás k našemu domku."Překvapila mě tím,ale souhlasil jsem.,,Já se chci nejdřív přivítat s novým domem a poté s rodinou"dodala.,,Ale bez klíčů se nedostanete dovnitř" nabádal pan Garcia.,,Nevadí,pojeďme tam"nedala se Sabina.Poslechl nás a my se rozhodli  celý povoz na dvorku vyskládat.Poděkovali jsme mu,že nás celé roky vozil a rozloučili se.,,Je to krásné a klidné místo"konstatoval a popřál nám hodně štěstí.,,Pan Garcia má pravdu, krásné místo"řekla Sabina a prohlížela si z venku dům, s velkou zastřešenou dřevěnou verandou na kamenných sloupech,skromný přístřešek pro koně a oplocené pastviny.,,A hned jak si odpočineš Pietro musíme vykydat"nabádala při pohledu do kójí pro koně,které nikdo již nevyčistil.Kroutil jsem nevěřícně hlavou a usmíval se.Zaprosila dlaněmi:,,Ještě dnes připravíme novou podestýlku a přivedeme koně".,,Ale vždyť ani nesmíš jezdit,můžeme pár dní počkat".,,Ale nebude se přece  o ně  otec starat,když jsme tady a jsou naše."Vzdychl jsem a mávl rezignovaně rukou.Zeptal se jí,jestli už pomalu půjdeme a ona se natáhla na válendu.,,Víš mám velké břicho a musím odpočívat"řekla mi,,běž sám a moc je ode mne pozdravuj.",,Madona mia,vždyť je ani nepozdravíš"nechápal jsem,ale musel se její umíněnosti smát.,,Můžou přijít za mnou"rozhodla a opřela se o polštáře.

Pietro se vzdálil,já chvíli polehávala a podřimovala.Zpěv cikád,lehký vánek a neuvěřitelný klid mnou zcela prostupoval.Vstala jsem a šla se projít k ohradám.Hladila jsem si bříško a rozmlouvala s maličkým.,,Tady nám bude hezky,uvidíš"šeptala mu.Nerušené ticho,povzbuzované jen zvuky přírody působilo na mou zjitřenou nervovou soustavu jako balzám.Vnímala jsem své srdce a blahodárný vnitřní pocit,že je vše v pořádku se ke mě pozvolna vracel.

Z rozjímání mě vyrušily zvuky příchozích.,,Ty už budeš rodit "smál se na přivítanou otec,který za uzdu vedl Franka.S ním přišla i maminka  a Pietro s Tarou.Objala jsem rodiče a odvedli jsme koně.,,To je tvůj nový domov Franko"hladila jsem ho....,,a ty to tady znáš viď "plácala jsem Taru po hřbetě.

,,Georgi a Gheno rád bych vám mnohokrát chtěl poděkovat,za to co jste pro nás udělali.Za tenhle krásný dům a také za Taru"řekl Pietro.,,Dům jsem zaplatil,je to věno a svatební dar pro vás.Koně jsem dostal od rodiny pana Rosiho,aby o ně bylo postaráno."vysvětloval můj otec,, ostatní dva hřebce jsem zpeněžil"usmál se šibalsky.Objímali jsme se s mamkou kolem pasu a usmívala jsem se na otce.,,Jsme vám oba moc vděční"pověděla jsem rodičům.Maminka se na mě mile podívala a řekla:,,Až přijde tvůj čas,přijdu ti pomoci"navrhla mi.,,Víš hodně jsem se teď tím zaobírala v myšlenkách,že bych radši rodila se ženou a ne s místním doktorem"svěřila jí.,,Paní Sabinni,která stále pomáhá dětem na svět a byla i u tvého porodu jistě přijde,i když už má svoje léta"uklidňovala mě.,,Budu moc ráda, asistovala jsem ve své praxi u několika porodů a vím co mě čeká,ale tentokrát se jedná o mě"pověděla jsem.Pohladila mě po vlasech a šli jsme za muži,kteří odemykali dveře.,,Klíče už nepotřebuji"řekl otec a podal je Pietrovi.Vešli jsme do domu,kterému překvapivě vévodila veliká vstupní hala sloužící jako  obývací místnost a kuchyň zároveň.Naproti vstupu se nacházel větší kamenný krb a vpravo u podél stěn skromná kuchyň ve tvaru písmene L.Protější okno vedlo do vršku a výhled z kuchyně byl na příjezdovou cestu.Dům byl přízemní a z obývací místnosti se přecházelo ještě do dvou dalších sloužících jako ložnice a dětský pokoj,odtud bylo vidět  i na řeku.Mezi krbem a pokojem se nacházela ještě malá místnůstka s plechovou vanou, uzpůsobená na mytí a praní prádla.Na toaletu se chodilo ven do dřevěné boudičky za chalupou.

Pietro prošel zadní místnosti,které ještě neviděl ,chválil prostor a vdušnost celého domu.,,Dám si práci a než se malé narodí,všechny pokoje postupně vybílím"sliboval.Souhlasila jsem se svým mužem a představovala si v duchu, jaké příjemné změny by se daly  vytvořit,aby se dům zůtulnil.,,Dám ti kožešinu z domova,aby se ti to tady zateplilo"odhadla mé myšlenky maminka.,,A vezmu si sem křesla z pokoje a můj malý stolek"doplnila jsem,,ale postel tam nechám".,,Bude pro vnouče"usmála se mamka.,,A kde vlastně tati  pan Rosi zemřel?"ptala jsem při nahlédnutí do ložnice.,,Pan Garcia se vám nezmínil?On ho našel ležet u koní,podle doktora se mu zastavilo srdce"odpověděl.,,Asi infarkt"poznamenala jsem. Pietro mezitím již dával do pořádku stáje.Než rodiče odešli poprosila jsem muže,aby vynesli z ložnice lůžko po panu Rosim a nastěhovali naší válendu.,,A přistavíme k ní tady postel z druhého pokoje,je zachovalá"usoudil Pietro.To byli  prozatím jediné přípravy ,moc věcí jsme neměli.

,,Mamá přinese ještě dnes večeři"oznamoval jsem Sabině a nosil naše zavazadla dovnitř.Houpala  se v křesle na verandě a užívala si.,,To křeslo je jen pro pány"smál jsem se,,říkal to pan Rosi,,skoro pokaždé,když jsem přišel, se v něm houpal.",,Bylo jen pro pány můj milý"oponovala mi ve smíchu.Sedl jsem si vedle ní na zem a opřel se o zeď.,,Škoda,že se nemůžu projet na Frankovi"zalitovala,,celý rok se na něj vždy těším a on by taky potřeboval vyjížďku..."Chvíli jsem přemýšlel a pak se zeptal:,,Možná už věkem zmoudřel a mohl bych znovu zkusit na něm jet".Zastavila houpání a zahleděla se na mě.,,Udělal by jsi mi radost,kdyby jsi se pokusil"odvětila.Mlčel jsem,po chvíli se zvednul a šel ke koním.,,Půjdu ho projet a pak je odstrojím,Taru si nechám na zítra"pověděl jsem.Má žena stála u mě a hladila svého koně.V poklidu jsem na něj naskočil a odcválal.Bylo znát,že se Franko léty umírnil a zvykl si i na jiné jezdce.

Když jsem se po krátké vyjížďce vracel,uviděl z povzdálí u domku hemžení.Zblízka poznal svou rodinu a Sáru jak na mě vesele mává.,Jaký krásný okamžik´ napadlo mě v duchu.Můj nový domov,má nádherná žena v očekávání a příjemná společnost mých blízkých na mě čeká.Sestra mě požádala,zda by se mohla projet na Taře a já jí vyhověl.Později jsme společně pojedli,povídali a Dominik se Sárou se ještě pozdrželi.Sabina se se zívnutím omluvila a já s nimi zůstal do pozdního večera.Zajímal jsem se, jak se mé sestře daří a rád rozmlouval i s jejím přátelským a charakterním přítelem.Sára po ukončení gymnázia bydlela více u Dominika  a pracovala s ním na rodinném hospodářství.Jeho rodiče vlastnili rozsáhlé vinice a sady olivovníků.Rodině se vedlo velmi dobře,mojí sestru po nějakém čase mezi sebe přijali,ale se svolením ohledně svatby zatím vyčkávali.Rodiny zamilovaného páru si příliš do oka nepadli,ale mladí nechávali věci volně běžet a se sňatkem nespěchali.

Volno před začátkem školní docházky jsem využil na práci a úpravy v domě.Dřevěnou pracovní desku z kuchyně jsem nechal zbrousit a znovu nalakovat.Čistě natřené místnosti se projasnily a doplnily dovezenými kousky nábytku z našich dětských pokojů. Blížil se Sabiny termín porodu a můj první den v nové škole ze studenty.,,Pietro,myslela jsem,že přijde můj čas a stihnu porodit při tvém volnu.A ty už zítra nastupuješ"řekla mi s lítostí v hlase.Utěšoval jsem jí a nevěděl co říct.,,Poprosíš Sáru,aby se na mě zašla podívat,když tu nebudeš?"požádala mě.,,Dobrý nápad"souhlasil jsem,,dám jí vědět,aby než malé přijde na svět se vždy během dne zastavila."Sklidnila se a usmála.

Nazítří jsem s obavami vstupoval do budovy gymnázia,odkud jsem také před nemnoha lety vyšel.Pan řídící mě neformálně přivítal a po krátkém rozhovoru o předchozím místě překvapil sdělením,že dnešní den pro mne začíná výukou tělesné výchovy.Trochu zaskočen jsem odvětil:,,Nemám bohužel věci na sebe".,,Máte dnes první A a cvičit nemusíte mladý muži,od toho jsou zde studenti."S tím mě propustil,že další rozvrh mě čeká ve sborovně u kolegů.V kabinetu jsem se nemusel představovat,všichni profesoři si mě pamatovali.Postarší učitel matematiky a tělesné výchovy mě vzal kolem ramen a řekl:,,S panem ředitelem jsme se domluvili,že vzhledem k tvému věku si vezmeš ode mne hodiny tělocviku.",,Ale matka mi sdělila,že budu učit italštinu"oponoval jsem.,,Ne né", zasmál se a zvedl ruku jiný kolega,,od toho jsem tady já".,,Mohu se podívat na rozpis,abych věděl co vlastně budu učit?"zeptal jsem se.,,Jistě kolego"souhlasili.Zjistil jsem,že má práce bude spočívat ve výuce matematiky,angličtiny a tělesné výchovy.

Krátce po odchodu Sáry na mě přišla první porodní bolest.Vyšla jsem ven a dýchala svěží vzduch,věděla jsem že mám dostatek času a jistě brzy přijde Pietro.Asi po dvou hodinách se objevil a já jsem na něj kývla:,,Už je to tady Pietro".,,Vezmu si koně a pojedu pro pomoc"řekl a hned spěchal do stájí.Vyváděl Taru a já ho upozornila:,,Prosím jeď opatrně,hlavně nevjížděj zprudka na dláždění ve měste,je to pro kopyta nebezpečné a mohla by podklouznout."Vrátil se za nedlouho a vyptával se zda jsem v pořádku.,,Určitě přijdou brzy,paní Sabinni jsem zastihl oblečenou před domem.A máme dát vařit vodu,ať je jí dostatek"dodal.,,Jsi hodný,úplně jsem na ní zapomněla"řekla jsem a dýcháním si ulevovala od stupňujících se stahů.Tlak mě nutil chodit více na toaletu,ale chůze mi pomáhala.,,Ghena se zmínila,že přinese čistá prostěradla"povídal si se mnou a hladil mě.Po chvíli mi praskla voda a skoro současně se objevila porodní bába paní Sabinni.Nechali jsme Pietra venku a zavřeli za ním dveře.Po chvíli vešla i maminka,pohladila mě a řekla:,,Spolu vše zvládneme" a povzbudivě se na mě usmála.

Mé čekání bylo dlouhé a při každém výkřiku Sabiny jsem na ní intenzivně myslel.Přemítal jsem,jestli přijde na svět chlapec nebo děvče.Na jménech jsme se již společně dohodli,syn bude Daniel a dcera Laura.Když jsem zaslechl jemný dětský pláč,po chvíli se objevila Ghena a pokynula mi:,,Pojď Pietro,máš syna"objala mě a políbila na tvář.

Sabina ležela a v náruči držela robátko.Pohladil jsem jí a ukazováčkem něžně přejel po tvářičce synka.Unaveně se na mě usmála.Objal jsem paní Sabinni a děkoval ženám za pomoc.,,Chlapeček je v pořádku a vše dobře probíhalo"poznamenala porodní bába.

Sabiny maminka se ještě zdržela,aby poklidila a nabízela se,že připraví večeři.,,Jsi hodná Gheno"odmítl jsem a Sabina rovněž vrtěla hlavou,že nemá hlad.,,Už půjdu a nechám vás o samotě" řekla a odešla.

,,Jsi moc unavená?"ptal se Sabiny,zdála se mi nezvykle zamlklá.Dívala se nepřítomně a po tváři jí tekla slza.,,Mám starost Pietro,náš malý chlapeček je hodně žlutý a po narození měl slabý pláč.",,A co to znamená?"ptal jsem se starostlivě a prohlížel si ho.,,Po třech dnech to může odeznít a bude v pořádku...."odmlčela se a dodala:,,Už jsem takové děti viděla..." hledala slova a slzela,,může přijít i infekce,nebo žloutenka a nebo celková chudokrevnost a chatrné zdraví."Když jsem jí vyslechl,poklekl jsem k posteli a s hlavou svěšenou jsem začal  hlasitě zvlykat.,,Vždyť je tak drobný a krásný"hladil jsem ho jemně po tělíčku.,,Jak je to možné?Jsme přece oba silní a zdraví"ptal se nechápavě.,,To ano jsme,ale mé těhotenství neprobíhalo bez stresů"plakala a konejšila vrtícího se Daniela.,,Ale máme naději určitě" pronesla optimističtěji,,Budu se za tebe modlit maličký a uděláme vše co je v našich silách,aby jsi se uzdravil."

A velmi jsme se snažili,aby malý Daniel prospíval.Sabina se mu hodně věnovala ,kojila ho a často s ním pobývala na čerstvém vzduchu.Používala bylinné čaje,masírovala mu hrudníček a později ho učila vědomě lépe dýchat.Avšak podlomené zdraví se kterým přišel na svět mu zůstalo.Byl velmi tichý,stále unavený a pobledlý.Ale také hodný, jemný a usměvavý.

Má žena se nestarala jen o něj,ale  i o rodinné příslušníky,pokud někdo onemocněl.Jen město zatím její lékařskou praxi nepřijalo a částečně i kvůli nemocnému synovi se k ní otočilo zády.Mladá lékařka s dítětem,které často stonalo pro konzervativní občany města nebyla nejlepším doporučením.Sabina však odmítnutí brala statečně a na prvním místě pro ní zůstávala péče o syna.

Pokoušel jsem se s Danielem občas zadovádět a poradovat,ale jeho dýchání mu nedovolalo se více  pohybovat.Naše rodiny nás povzbuzovali,že se jistě časem vše srovná a on z toho vyroste,ale jejich smutné pohledny nám nemohly uniknout.Když udělal v roce a půl první opatrné krůčky,velmi jsme se radovali.Byli jsme šťastní za každý pokrok a den,kdy se cítil dobře.Ten večer mě Sabina pevně v posteli objala a řekla mi:,,Chtěla bych mít další dítě Pietro".Překvapeně jsem na ní hleděl.,,Přemýšlela jsem nad tím a  myslím,že by sourozenec Danielovi  hodně pomohl.Děti se přece navzájem motivují a pomáhají si,když spolu vyrůstají."Vlila se do mě energie naděje a já cítil v nitru pohnutku k novému impulsu života.

Netrvalo dlouho a Sabina znovu otěhotněla.Když mi radostnou zprávu sdělila bylo již po večeři a malý spinkal.Objali jsme se a spontánně tančili v místnosti.,,Pojď půjdeme ven"řekl jsem,,ať se můžu nahlas radovat".Vešli jsme do jasné noci,úplněk ozařoval údolí nad kterým se vznášel mlžný opar.Před domem bylo vidět skoro jako ve dne a my sledovali v tichosti tento krásný výjev,při kterém naše blízké pastviny byly zalité mléčnou mlhou.Mystický zážitek nás zcela pohltil a ruku v ruce jsme se vlnili v tanci.Najednou se Sabina zarazila.,,Pietro podívej na Daniela". Otočil jsem se a uviděl našeho malého synka sedět na schodech verandy.Opíral se o sloup,upřeně nás pozoroval a usmíval se.,,Pojď sem malý,ty jsi přišel z postýlky sám?"mluvil jsem k němu a něžně ho vzal do náruče.V pomyslném rytmu jsme se s ním v těsném objetí pohybovali a já mu ukazoval velký světelný kotouč luny nad námi.Zvedal ručičku a s nataženým prstíčkem mě napodoboval.

Očekávání dalšího potomka vneslo znovu radost do rodiny.,,To je moc dobře"pokyvovala mamá hlavou a objímala Sabinu.Hladila Daniela a dodávala:,,Budeš mít bratříčka nebo sestřičku,hned bude u vás veseleji a ty se nám kloučku uzdravíš."Vděčně a s láskou jsem se na mojí mamá zadíval a usmál se.I na farmě jsme měli velkou podporu a k radosti Sabiny jí otec přenechal veškerou veterinární péči o koně.Důvěřoval  své dceři, ona se své práce s láskou ujala a velmi jí těšila.

Nechtěl jsem své ženě přidávat starosti a často pomlčel o dnech,kdy mě má práce netěšila.Mnohdy mě vyčerpávalo,když jsem učil starší ročníky,že studenti, kteří neměli valný zájem o studium  svojí drzostí a naléhavostí na sebe strhávali pozornost.Mé mládí tomu nepřidalo a naopak přispívalo k falešným pocitům zahleděnosti do svého profesora mladým studentkám.Obojí pro mě bylo frustrující, byli dny kdy jsem svoji autoritu udržel,jindy jsem si ponurou náladu přinesl domů.Vnímavé Sabině neušlo jak se cítím a vyptávala se mě.,,Kdyby se uvolnilo místo na obecné škole u nás,nebo jinde"svěřil se,,hned bych nastoupil a klidně i dojížděl."Na chvíli se odlmlčel a dodal o něco veseleji:,,Víš vzpoměl jsem si nedávno, jak jsi mě zlobila s rozpáleným koncem sukovice a uvědomil si ,jakou jsi měla pravdu o zlobivých dětech.",,Určtitě přijde čas"chlácholila mě,, a nějaké místo se pro tebe uvolní.A zkušenosti,kterými procházíš jsou pro učitele také důležité,i když chápu,že je obtížné někdy s mladými lidmi vyjít."

V každodennosti nám průběh celého těhoteství uběhl velmi rychle a já se rád vracel domů k Sabině,která s narůstajícím bříškem stále více zářila a  radostně si prozpěvovala.,,Jsi tak krásná,že bych tě nejradši hned pomiloval"šeptal jsem jí něžně,když stála u kamen a hladil jí po vzedmutém břichu.Smála se nahlas a poznamenala:,,Vždyť budu brzy rodit,můj milý.Asi by jsi vše uspíšil"dodala.,,To by bylo dobře ženo má"nenechal jsem se odbýt.Vzala na mě vařečku,zahrozila mi a já v hravosti před ní utíkal.Vzal jsem si malého na klín a říkal mu:,,Podívej na svojí maminku divoženku".Chytila se za podbřišek,zasténala a povídá:,,Srandičky a dítě se dere na svět."Pevně se držela dřevěné police  a dodala,,a myslím,že velice spěchá."Posadil jsem Daniela na zem a přisunul k němu dřevěné hračky.,,Vydrž Sabino,jedu hned pro pomoc.Políbil jí a sedl na koně.Porodní bábu jsem nezastihl a nechal vzkaz u sousedky.Když jsem dorazil na farmu,Georg na mě udiveně hleděl a sdělil mi,že Ghena je ve městě.,,Ale já jsem městem jel a nikde jí nezahlédl"odpovídal jsem nervózně.,,Musím se Georgi vrátit,prosím vyřiď jí,ať co nejdříve přijde."

Po návratu jsem uviděl,že Sabina má vše přichystáno.,,Nikoho jsem nezastihl,ale všude zanechal vzkaz"hlásil jí a ptal se co budeme dělat.Podala mi svojí lékařskou brašnu,pohladila mě a řekla.,,Porodíme spolu,můj milý" a vzápětí silně zasténala.,,Prosím vyndej nůžky,ponoř je do horké vody, budeš je potřebovat na přestřihnutí pupeční šňůry až vyjde placenta a ...umyj si ruce"žádala mě.Zmateně jsem se díval kolem,poprosila mě o čistá prostěradla na postel a uklidňovala mě.,,Už si musím jít lehnout"řekla.Přišel jsem za ní a starostlivě se  ptal,co ještě mám připravit.Držela mě pevně za ruku,silně oddychovala a mezi sténáním v útržcích vysvětlovala:,,Neboj....zvládneme to...už bude brzy na světě,tlak je silný a stahy opakované..."vzdychala,,vždy když silně zatlačím,podíváš se zda je vidět hlavička...a intutivně, v jemnosti mi pomůžes s děťátkem ven..."

Sedl jsem si k jejím nohám a sledoval jak se otevírá.Zcela oprostěn od myšlenek ,jsem v úplné soustředěnosti  pomáhal malému na svět.Po několika po sobě rychle jdoucích zatlačení mé ženy se objevila hlavička a netrvalo dlouho a ven vyklouzl uzlíček.Zachytil jsem robátko ve dlaních a s očima rozšířenýma údivem se podíval na Sabinu.Děťátko se rozkřičelo na celý dům a v ten moment vešla do dveří Ghena.,,Máme dceru!"křičel jsem skoro stejně nahlas jako naše dítě.Ghena vše převzala,postarala se o malé i o Sabinu.Sedl jsem si v pokoji k synovi a pohladil ho.,,Ty jsi byl moc hodný,věděl jsi,že je to důležité"chválil ho a povídal si s ním.Vzal ho do náruče  a šel zpátky do ložnice.Sabina se ze široka usmívala,očí jí radostně plály.,,Podívej se na sestřičku"řekla Danielovi s úsměvem,,jak vříská".

,,Ty jsi buclatá a červeňoučká.."hladila malou Ghena a s úsměvem jí pobrukovala.Lauře se popěvek líbil,sklidnila se a po chvilce se lačně přisála k prsu své maminky.,,Pietro neminul jsi se povoláním?"smála se na mě Sabiny mamka,,krásnou dcerušku si pomohl přivést na svět".,,Ne ne.."kroutil jsem ve smíchu hlavou,,porodní bába ze mě nebude".Vzala malého za ruku a se slovy,že připraví něco k snědku za sebou zavřela dveře ložnice.,,Děkuji "pověděla mi Sabina láskyplně,,je mi krásně na srdci ,jak vás všechny miluji".,,Měla jsi to ve svých rukách,jsi bájéčná, miluji tě"vyznal jí lásku a políbil jí.,,Přiznám se, že jsem měl velké obavy,ale rychlý sled událostí mě napomohl.",,Ve společných rukách můj milý"smála se a hladila mě po paži .Slyšeli jsme hlasy odvedle a poznali,že dorazil Georg.Zaklepal,nahlédl do ložnice a zeptal se:,,Můžu?"Sabina ho pozvala dál,,Přišel se na tebe podívat dědeček Lauro".Malá se v náručí zavrtěla a zakňourala.,,Je krásná"řekl dojatě,,Pojď Pietro je co slavit"prohlásil,poklepal mi na rameno a ukázal na láhev v ruce.Sedli jsme si na verandě a nalili sklenku.Příjemný večer s rodiči Sabiny pokračoval u dobrého jídla a v radosti z nového přírůstku.

Příchod Laury doslova proslunil náš domov.Početná rodina se brzy znovu sešla a při již druhých křtinách spolu s námi slavila narození potomka.I malý Daniel vnímal radostnou náladu a vedlo se mu lépe.Chodíval pozorovat svojí sestřičku a nosil jí dárky,v podobě svých hraček nebo kůrky chleba.Vždy když jsme u ní objevili užmoulaný kousek jídla, smáli jsme se Sabinou,že zde byl na návštěvě náš synek.

,,Ta naše vnučka"smál se Georg,,nenechala v kostele ani faráře domluvit",,Už to bylo na ní dlouhý"poznamenala mamá.,,Ale živá je pěkně" ozval se můj otec Paulo.,,Má být po kom"smál se děda z kovárny.

Laura byla zdravé,veselé a živé dítě.U malého Daniela jsme se shodli,že je podobou celý můj otec Paulo,ale u Laury jsme vedli vášnivé debaty.,,Je celá po mě" říkal jsem své ženě.,,Podle čeho usuzuješ?"vyzvídala,,Obličej a moudrý výraz" mudrcoval jsem.Vzala utěrku a pleskla mě.,,Takže jsi tady jedinný moudrý?"ptala se.,,Ano jsem"odpovídal s hraným vážným výrazem,,protože já bych tě utěrkou nikdy neplácal".,,Tvá pýcha překročila hranice"odvětila,,kde mám svojí vařečku?"sháněla se.Děti nás pozorovali, jak jsme se honili po místnosti a já mojí ženu chytil,vzal jí nástroje z ruky,ohnul  přes koleno a pleskal vařečkou jemně po zadku.Nahlas se smála,až se zajíkala.,,Ty surovče!"volala,,to má být ta tvoje moudrost?"Daniel se usmíval a  rozesmátá Laura  v sedě ručičkou plácala do podlahy.V bujaré náladě se po chvíli Sabina zahleděla z okna kuchyně,otřela si ruce do zástěry a zamyšleně poznamenala:,,Jde k nám Sergio,co asi může chtít?"Po zaklepání vešel a pozdravil.Nérvozně se na mě podíval a oslovil Sabinu:,,Omlouvám se,že ruším ale přišel jsem požádat o pomoc.Můj syn se zranil.",,Co se stalo?"ptala se má žena a šla si pro svojí brašnu.,,Leží pod stromem.."povídal zmateně,,přiběhly pro nás děti...nemůže se zvednout a naříká,že ho bolí noha a záda",,A kde se to stalo,je to daleko?Mám vzít koně?"vyptávala  se.,,Bude to tak lepší"řekl a spěšně odešli.

Přebrodili jsme řeku,přijeli k malému lesíku,kde postával hlouček dětí a klečela plačící maminka jedenáctiletého Patrika.Ležel na zemi,špatně dýchal a byl ve tváři popelavý.Děti v kruhu kolem nervózně štěbětali.,,Pošlete děti domů Sergio,že kamarád bude v pořádku a prosím zajeď za panem Garciou,budeme potřebovat povoz"pověděla jsem,,a přivez přikrývky prosím"dodala.Pohladila jsem ženu Sergia a pokusila se jí sklidnit.,,Patriku bolí tě více levá noha?"ptala se ho,,a nemohl jsi popadnout dech?"Přikývl a já zkontrolavala dotykem prstů na jeho chodidlech,zda není porušená mícha.Ulevilo se mi,záda vypadali v pořádku.,,Pomalinku tě posadíme,ano?"promlouvala jsem k němu a pozvolna jsme ho nadzvedli,aby se mohl opřít o svojí maminku.,,Teď se soustřed hezky na svůj dech a neboj se,budeš v pořádku".povídala jsem a hladila ho.Věděla jsem,že je v šoku a důležité bylo,aby se sklidnil.Jemně jsem mu prohmatávala nohu,kde ho nejvíc bolí.Při pohmatu jsem zjistila,že je zlomená  v holeni  a podle jeho silného výkřiku poznala,že i kotník bude naštípnutý.Vysvětlila jsem jim,že končetinu musíme pevně znehybnit dlahou a obvazem a ještě předtím jí opatrně namazala kostivalovou mastí.,,Nějaký čas to potrvá,určitě tě doma brzy navštívím"usmála jsem se na něj.Mamince řekla,že nejméně měsíc musí noha zůstat v klidu a zpevněná,aby kosti dobře srostli a navíc jí mazat pravidelně mastí.Patrikovi se vrátila barva do tváří a já se ho zeptala:,,A jak se ti to přesně stalo?Do jaké výšky si vylezl na ten strom?Pochlub se.",,Chtěl jsem vylézt až nahoru"ukázal,,ale v půli mě uklouzla noha,praskla větev a já sletěl dolů."Mezitím přijel Sergio s panem Garciou a opatrně jsme jejich syna naložili na povoz.,,Zkuste se zeptat lékárníka na berle,nebo popros truhláře Sergio"řekla jsem,,aby se mohl později Patrik o něco opřít."Moc mi děkovali a já Sergiovi nabídla,že s Tarou může přijet později, až uloží Patrika do postele.

Po narození Laury a uzdravení nohy Patrika se pozvolna  důvěra v mé lékařské schopnosti otevřela.Stávalo se,že občas někdo z města k nám přišel požádat o pomoc,nebo o radu.Při krásném čase,kdy našemu synkovi bylo o poznání lépe jsme všichni v rodině doufali,že se ze svých neduhů pomalu zotavuje a s věkem nabírá na síle.

Zlepšení trvalo celé dva roky, a poté přišlo nečekaně prudké zhoršení.Lehké nachlazení přešlo v bronchitidu,která zůstala chronická.Veškeré možnosti a léčebné pokusy vždy zabíraly jen na krátký čas a silné potíže se vracely.Připravovala jsem našemu chlapečkovi tekutou stravu a ovocné šťávy,abych při jeho nechutenství doplnila do zesláblého tělíčka vitamíny.Navzdory všem snahám se jeho stav zhoršoval.,,Pietro myslím si,že jsem vyčerpala všechny znalosti a měli bychom s ním jet do nemocnice."navrhla jsem v slzách.Objal mě a řekl:,,Pokaždé jsi ho stabilizovala a vyléčila,ale teď když to tak cítíš určitě pojedeme" souhlasil a smutně na mě hleděl.,,Připravím ho na převoz a sbalím dětem pár věcí,prosím odvez Lauru na farmu"požádala jsem ho.

Kláštěr s nemocnicí se nacházel dvě hodiny cesty povozem od nás ve větším městě.Daniela převzal lékař se slovy,že mu udělají vyšetření a po týdnu máme znovu přijet.Modlila jsem se za našeho chlapečka a doufala v zázrak.S nadějí jsme se vraceli zpátky a řádová sestra nás doprovodila do ordinace.,,Posaďte se"vyzval nás starší lékař v bílém plášti s brýlemi a bradkou.V tichosti si nás prohlížel a hledal slova.,,Vašemu synovi se přitížilo,dali jsme ho na izolaci.Máme podezření na tuberkulózu,která  bohužel není léčitelná" pověděl.Svíral mě tíživý pocit na srdci a kolem žaludku a nechtěla jsem jeho zprávu přjimout.Vrtěla jsem nesouhlasně hlavou a řekla:,,Ale on se nemohl nikde nakazit"bránila jsem se a Pietro mě pevně držel za ruku.,,Já nevím"odpověděl ,, ale příznaky nemoci jsou jasné,vy jako lékařka ho můžete jít navštívit.",,Ale já ho tady nenechám"řekla jsem pevně,,chci,aby odjel s námi domů.",,Je to velice nerozumné,při jeho stavu ho převážet a navíc můžete ohrozit celou rodinu"odvětil,,nechám vás chvilku o samotě"dodal a odešel z místnosti.

Pietrovi začaly téct slzy po tvářích a zeptal se:,,Co budeme dělat?Měli bychom poslechnout co nám radí".Chvíli jsem přemýšlela a řekla:,,Pietro jestli je to pravda..."řekla jsem,,chci pro něj udělat maximum,držet ho za ruku a být s ním..."dodala a se zoufalým výkřikem se rozplakala,,..je tak maličký...Bože"vzlykala jsem.,,Já ti rozumím"odpovídal,obličej zkřivený bolestí,,...ale co Laura?"ptal se.,,Může být na farmě.."odpovídala mu mezi vzlyky.,,Uděláme to tak.."souhlasil nakonec.

Po delším čekání,kdy lékaři rozmlouvali a upozorňovali nás,že je jeho převoz proti předpisům  k nám ordinující doktor přistoupil.,,Díky vašemu lékařskému osvědčení,vyjímečně vaší prosbě vyhovíme"oznámil,,samozřejmě jste si vědoma,že musí zůstat v izolaci,informace ohledně jeho diagnózy si ponechte pro sebe a nesvěřujte se ani své rodině.Bůh vás doprovázej na vašich cestách"dodal a rozloučil se s námi.

Zesláblého synka jsme převzali a já ho v následujících dnech a nocích nepustila z náruče.Jako ve snách jsem sledovala,jak z jeho křehkého tělíčka vyprchává život.Pietro nás celé dny a noci hladil a objímal.Plakali jsme za nás i za život,který měl před sebou.Zemřel necelý týden po převozu z nemocnice.Držela jsem ho,kolíbala a v pláči mu zpívala ukolébavku mé maminky.Zoufalství mě obestřelo a já se potácela v obrovské beznaději.Pohřeb a následující měsíce jsem žila střídavě ve hněvu,apatii a částečného psychického zhroucení.S Pietrem jsme si nerozuměli a hádali se. Vyčítal mi,že se nestarám o Lauru.Rodina převzala péči o dcerku,když můj muž pracoval a já se všem vzdalovala.Přestala jsem jezdit na koni a bez ducha často bloumala okolím.

Ráno před Pietrovo odchodem v jeho poslední školní den v roce jsme se znovu pohádali a on se na mě rozkřičel:,,Žij aspoň kvůli dceři,když ne kvůli mě a nepohřbívej životy ostatních lidí!",,Nevím co mám dělat víc!"odpovídala jsem ve hněvu,,snažím se,ale ona ani nechce být se mnou!" se zoufalým pláčem jsem vyběhla ven a zastavila až nedaleko řeky.Lehla si tváří k zemi,pěstmi bouchala do hlíny a kvílela bolestí.Sedla jsem si,zvedla obličej do nebe a naříkala:,,Proč jsi mi ho vzal?!Nechápu to!Nikomu neublížil a tolik trpěl!Bože proč?!!!"Následoval další příval beznadějného pláče.

Po chvíli jsem se s úplným vyčerpáním nadechovala a podívala se před sebe.Nedaleko mě na vršku seděl muž v hnědém řeholním obleku s kapucí a s mírným výrazem ve tváři mě pozoroval.Zvedl se,natáhnul obě ruce a pomalým krokem ke mě přicházel.V rychlosti jsem vstala a chtěla odejít.Styděla jsem se,že byl někdo svědkem mých emocí.,,Nepotřebuji od vás pomoc,nechte mne být"pověděla jsem.,,Počkejte"promluvil,,já potřebuji pomoc od vás".Zarazila jsem se a nechápavě se ptala:,,Cože?...Jakou pomoc?" zmírnila jsem svůj hlas.,,Mám velký hlad a jsem na cestách již dva dny.Putuji od svých bratří do Assisi"řekl a s jemným úsměvem vyčkával.Byl bos,měl v ruce hůl a přes rameno malou tornu.Zcela mě svým zjevem a chováním odzbrojil a já mu pověděla:,,Pojďte se mnou,dám vám najíst".

Po cestě jsem stále přemítala,když se mi začne vyptávat.Určitě mě dlouho pozoroval,běželo mi hlavou,ale já nemám chuť nic vysvětlovat a ani se svěřovat.Ale tajemný řeholník mlčel po celou dobu až k domu.Sedl si na verandu a řekl:,,Děkuji vám,tady počkám".Připravovala jsem jídlo a oknem ho sledovala,šel ke koním a hladil je.Když jsem před něj postavila talíř,znovu poděkoval a mlčky pomalu jedl.Posadila jsem se naproti němu a zeptala se:,,Proč tam jdete?",,Je to má poutní cesta,při které myslím na milovaného svatého Františka a těším se,že navštívím jeho rodné město"odvětil a usmál se.Když dojedl promluvil.,,Žijete sama?"zajímalo ho.,,Ne,mám rodinu"odpověděla jsem,popadla talíř a vstala.,,Ale máte pocit,že jste na to sama"pověděl.Podívala jsem se mu do jeho zářivých a mírumilovných očí a znovu si sedla.,,Víte co teď potřebujete?"zeptal se.Čekala jsem co bude následovat,ale mlčel.,,Nejspíš si myslíte,že se potřebuji sklidnit a věnovat se rodině"řekla jsem a rozplakala se.Chytil mě přes stůl za dlaně,zadíval se mi do očí a řekl:,,Modlím se za vás.A něco bych vám rád navrhnul."Po chvilce ticha pokračoval:,,Jste velmi věřící člověk."

....,,Ale vždyť jste mě určitě slyšel,jak jsem na Boha nadávala"pověděla mu.Usmál se a kývnul.,,Nevěřící člověk hledá chyby všude kolem sebe.V těžkostech svého života na Boha úplně zapomíná....."A teď se vrátím k mému návrhu.Rád bych,aby jste mi dělala společnost na mé pouti do Assisi.",,To je nesmysl" vyhrkla jsem a odešla do domu.Poklízela jsem a myslela,že mezitím jistě odejde.Asi po hodině jsem znovu vyšla na verandu a našla ho na stejném místě.Kroutila jsem hlavou a říkala:,,Já s vámi ale nikam nejdu."Znovu se mírně usmál a odvětil:,,Byl to jen návrh." ,,Ale já ten váš návrh odmítla" oponovala jsem.,,Vím,dvakrát jste to již řekla.Nechci vás přemlouvat.Jen jestli si chcete ještě popovídat,přisedněte"nabízel.Váhala jsem a poté k němu přisedla.Smutně jsem na něj hleděla.,,Jak by mi mohla pouť do Assisi pomoci?"zeptala jsem se.,,Potřebujete změnu,najít  sama sebe a sílu začít znovu se svojí rodinou"odvětil.Přemýšlela jsem nad tím ,co mi řekl.

,,Jaké je vaše povolání?"zeptal se.,,Jsem lékařka"odpověděla jsem,,a můj poslední pacient byl můj syn,který mi zemřel v náručí"dodala a usedavě se rozplakala.Nechal mě vyplakat.,,Propusťte svého milovaného syna ke svému Otci"promluvil po chvíli.,,Pojďte pomodlíme se za vašeho syna společně,aby mu bylo hezky."navrhnul a zeptal se na jeho jméno.,,A věřte,že když my cítíme Boha a lásku ve svých srdcích,tak on cítí totéž"pověděl.S něžností plynula  slova z jeho úst a na mě se vznášel pocit většího klidu.Seděli jsme v tichosti a modlili se za Daniela.Františkánský mnich mě poté pohladil a dodal:,,Odpusťte sobě i Bohu,uleví se vám.",,Jsem velmi unavená"svěřila jsem se mu.,,Klidně jděte odpočívat"odvětil,,já tu ná vás počkám."

S úlevou jsem ukončil náročný pracovní školní rok a šel na farmu pro svojí dcerku.Dodával jsem si naději,že volné léto nám všem pomůže a slíbil si,že se budu Lauře naplno věnovat.Mé truchlení po Danielovi bylo stále živé,ale má vnitřní síla mi pomáhala věřit,že život ještě nekončí a že musíme pro naší holčičku žít.Nerozuměl jsme tomu,proč náš synek musel zemřít a zanechalo to v mém srdci obrovskou zející ránu.Doufal jsem,že čas mi napomůže i mnohé nezodpovězené otázky objasnit.Z mého rozjímání mě vytrhnul hlas George:,,Dáš si se mnou brandy?"Ghena pustila Lauru z náruče a ona mi běžela v ústrety.,,Tatínku tatínku"volala.Skoro tříletá Laura byla krásné děvčátko s hřívou vlnitých vlásků barvou spadaného listí na konci podzimu.Chytil jsem jí do náruče a zatočil se s ní dokola.Pevně se ke mě tiskla a pusinkovala mě na tvář.Prstíkem mi přejížděla po obličeji a povídá:,,Brandy si nedávej tatínku,budeš smrdět jako děda."Všichni se rozesmáli.,,Máš pravdu,brandy si nedám ale dal bych si víno,jestli máte"rozhodl se.Chvíli jsme seděli a příjemně povídali.,,Co ta moje dcera,ještě trucuje?"zeptal se Georg.Vrátil mě otázkou do reality a já se rozhodl,že už půjdeme.Poděkoval jsem za Lauru a vzal jí za ručičku.

Přicházel jsem k domu a při vstupu na verandu se zvedl z lavice muž.,,Člověče vy jste mě vylekal"řekl jsem mu a všiml si řeholního oděvu.,,Promiňte"omlouval se,,chvíli jsem si zdřímnul" usmíval se a rukou zdravil Lauru,která se za mnou schovávala.Zvedl se a představil.,,Jmenuji se Vincento,jsem z řádu františkánských bratří na pouti do Assisi."Zmateně jsem se zeptal:,,A kde je má žena?",,Je v domě a odpočívá"odvětil.Vešel jsem dovnitř a hlavou mi vířilo:,co tady dělá?A kde se tu vzal?Laura běžela do ložnice a povykovala:,,Mami mami kde jsi?"Šel jsem za ní a uviděl Sabinu sedět na posteli a objímat svojí dceru.Zvedla hlavu a naše pohledy se setkaly.Uviděl jsem v jejích očích lítost a něhu.,,Co tady dělá ten mnich?"zeptal jsem se polohlasně.Nadechla se a řekla:,,Pořádně nevím,ale je mi s ním dobře....po naší hádce jsem běžela k řece a byla v úplném zoufalství....a on tam seděl a oslovil mě.Měl hlad a já ho pozvala k nám"vysvětlila mi.

Vstala a navrhla:,,Už je pozdě,spala jsem dlouho.Připravím všem dobré jídlo a zpracuji ryby,které si včera na trhu koupil,nějak mi vyhládlo".Překvapila mě,protože se kuchyni již nějakou dobu nevěnovala a já jsem přípravu jídla v naší domácnosti převzal.,,Pomůžu ti"řekl jí s úsměvem.,,Stačí,když mi Laura pomůže" nabídla své dcerce a ta na souhlas vesele kývala.Váhal jsem co dělat a Sabina pokrčila rameny.,,Dej si s mnichem víno".Netušil jsem co si s ním mám povídat,ale přesto jsem svojí ženu poslechl.Vzal sklenky,demižon vína a vyšel na verandu.Konverzace se lehce rozvinula,kdy jsem povídal o své práci a že přichází pro mě čas odpočinku.Mezitím Laura nosila na stůl talíře a vše co jí maminka v kuchyni podala.Seznámila se rychle s Vincentem,který s velkým citem a upřímností uměl rozmlouvat s dětmi.Později ji vzal za ruce a roztáčel do kola.Naše dcerka pištěla radostí a volala ještě!Při zastavení se oba potáceli a on se s ní ve své hravosti  skácel na zem.V ten okamžik vyšla ven Sabina,oba jsme se na sebe podívali a v údivu kroutili hlavami.Přemýšlel jsem s jakou samozřejmostí mezi nás zapadl a nedalo mi,abych nevnímal rozdíl při vzpomínce na našeho faráře.

Pojedli jsme výbornou rybu a čerstvý zeleninový salát.,,A strýčku Vincento proč nemáš boty?"vyptávala se Laura zvědavě.,,Abych vnímal zem pod sebou"odpověděl,,můžeš to také zkusit".,,Já běhám bosa jen v trávě nebo doma"pověděla mu zvesela.Posedávala mu na klíně a měla spousty zvídavých otázek.On jí trpělivě naslouchal,sám se jí ptal a ona mu po svém odpovídala.Pozoroval jsem sklidnění a ztracenou pospolitost a bylo mi moc hezky.Později  Lauru za jejích dětských protestů šla Sabina uložit.,,A přijdeš k nám ještě někdy strýčku?"vyzvídala.,,Až se budu ze svého putování vracet,určitě tě navštívím"slíbil a popřál jí dobré spaní.

Zůstal jsem s řeholníkem sám a on mi k mému překvapení sdělil,co navrhl mé ženě.,,Myslím,že by jste se k nám mohl přidat"dodal.Nedokázal jsem mu hned odpovědět,protože jeho nápad mi připadal nesmyslný.Představa,že pocit sounáležitosti ,který jsem před nedávnou chvílí cítil, by měl skončit mě hluboce rmoutila.,,Doteď jsi mi byl Vincento velice sympatický"přiznal jsem upřímně,,ale tohle je na mě příliš.Sám vidíš,že naše dcera nás teď potřebuje".,,Zůstaň se svojí dcerou,i tvá žena s ní může zůstat" řekl a odmlčel se.,,Svým návrhem  jsem vás jen pobídl k myšlence"pokračoval,,jak nabrat sílu a najít mír pro svou duši.Jen uzdravená srdce mohou přinést zpět ztracenou pospolitost."Nechápal jsem jak je možné,že se trefil přesně do mých myšlenek.,,No ale teoreticky,kdyby jsme opravdu šli, kde by zůstala Laura ?"ptal jsem se ho trochu zmateně.,,A kde byla,když jsi pracoval a tvá žena zůstala sama doma?"odpovídal klidně otázkou.Kousl jsem se do rtu a uvědomil si,že hlídání naší dcerky v posledním čase z velké části převzali rodiče Sabiny.,,Přál jsem si, věnovat jí teď ve svém volnu hodně času"přiznal jsem se odevzdaně.

,,Pomalu se stmívá"řekl Vincento,,půjdu si najít pro sebe nocleh".Loučil se a děkoval za pohostinost.Mezitím vyšla Sabina a ptala se kam odchází.,,Přespíš u nás"pověděla a tázavě se na mě zahleděla.Pokýval jsem hlavou a nabídl mu náš volný pokoj.,,V tom případě s díky přijímám a půjdu si lehnout.Časně zrána budu odcházet.Bůh s vámi" a poklonil se.

Zůstali jsme sedět venku a v  tichosti se na sebe dívali.,,To je zvláštní člověk"promluvil jsem.,,Vůbec nerozumím sám sobě,jak je možné,že o té cestě vůbec přemýšlím "konstatoval jsem poněkud komicky...,,pěšky jít takovou dálku a spát po lesích...já mu tu jeho pouť přeju,ale přece nejsem blázen..."prozrazoval jsem nahlas své myšlenkové pochody.,,Já už se jako blázen několik měsíců Pietro cítím"přiznala se mi Sabina,,ztrácím se sama v sobě a on mi připomíná mojí vlastní víru,která mě dříve v životě posilovala a vedla...náš společný čas jsou jen hádky a nedorozumění.Od smrti našeho syna jsme se ani jednou nepomilovali..."pokračovala.Vstal jsem a vzteky kopl do sloupu verandy.Seskočil dolů a odkopl kámen.,,Přijde si sem mnich  a udělá ze mě blázna...."blábolil jsem nešťastně,,já už opravdu ničemu nerozumím..."a chytil si zoufale hlavu do dlaní.,,Jdi si s ním sama a všechny starosti nech na mě"pověděl jí naštvaně a rozběhl se k ohradám.

Chodil jsem po okolí dlouho do noci a až když jsem cítil,že bych mohl usnout jsem se vrátil a lehl si vedle Sabiny.Z hlubokého spánku mě probudilo  cloumání a já se snažil v šeru rozkoukat.,,Pietro"šeptala naléhavě Sabina,,Měli bychom jít.Zachrání to naší lásku a Lauře všechno vynahradíme".Nadechl jsem se a chtěl protestovat.Dala mi prst na ústa a řekla:,,Prosím můj milovaný,pojď se o to pokusit".Neodpověděl jsem,vstal a šel na záchod.Poté jsem se u studny opláchl.Nad údolím slabě svítalo a já se mezi dveřmi potkal s Vincentem.Zpříma se mi zadíval do očí a řekl:,,Děkuji za všechno Pietro"...,,Můžeme jít s tebou Vincento?"zeptal jsem se.....,,počkáš na nás?"Usmál se a přikývl.Vrátil jsem do ložnice,Sabina ke mě natáhla ruce,smála se a potichu slzela.,,Bez tebe bych Pietro nikdy nešla ".

                                                                      8.kapitola

 

,,Jakým směrem se vydáme Vincento"zajímalo mě,když jsme naše město nechali za zády.,,Pořád za nosem"usmál se a odmlčel.Pietro rozhodil rukama.,,A znáš vůbec cestu?"zeptal se mnicha.,,Ano znám,před pěti lety jsem šel do Assisi poprvé"odvětil mu.Po chvíli mě oslovil:,,Tvá matka a otec jsou velmi milí lidé Sabino".,,Vždyť Georg ani nemluvil,kroutil hlavou a nic nechápal"ozval se Pietro,,ani já nic pořádně nechápu."Při chůzi odkopával drobné kamínky a pokračoval:,,Vincento mohl jsi u nás třeba pár dní zůstat,o všem si hezky popovídat a ne se mlčky vláčet takovou dálku.",,Není třeba si o všem povídat"odvětil Vincento,,je dobré vnímat krásu kolem sebe."

,,Pietro nelamentuj"napomenula jsem jemně svého muže,,vždyť jsme sotva vyšli z domu".,,Já lamentuji?"divil se a rozhodil bezradně rukama,,jdeme už celý den a mnich pořád mlčí.Pojď Sabino,půjdeme zpátky"řekl nazlobeně.Vincento ještě malý kus cesty popošel a sedl si na mýtinu.Postávali jsme  a já jsem si mlčky Pietra prohlížela.,,Ty máš chuť jít dál"konstatoval.,,...nevím jaký to má všechno smysl"svěřil se,,a ta nejistota mě užírá".Vincento se zvedl a řekl:,,Za půl hodiny dojdeme do farnosti"ukázal směr a pobídl nás k chůzi,,jsou to bratři františkáni a jistě se o nás dobře postarají" dodal a vykročil.Pohladila jsem Pietra po tváři a zvesela ho chytila za ruku.Po chvíli jsme uviděli před sebou malé městečko,kterému na vršku vévodila kamenná farnost.Na malém políčku před farností okopával záhon mladý řeholník,který když nás zahlédl ,položil motyčku na zem a šel s úsměvem směrem k nám.Objal se s Vincentem a my je nesměle následovali.,,I vy jste srdečně vítáni"promluvil na nás a pozval nás dovnitř.Nabrali jsme si vodu z kašny,posadili se na lavici a čekali na Vincenta,který šel do kaple.Chod farnosti nerušeně plynul a nikdo nám nevěnoval větší pozornost.Po delší době se náš přítel vrátil v doprovodu staršího mnicha.Když k nám přistoupili,zadíval se mi do očí a pohladil mě po tváři.,,Jsem rád,že jste nás navštívili.Přijměte prosím pozvání ke stolu a k přenocování"řekl.

Byl velmi příjemný,vlahý večer a odbíjení kostelního zvonu vyzívalo řeholníky k modlitbám do kaple.Shromažďovali se na nádvoří a Vincento nabídl:,,Přidejte se k nám".Pietro nesouhlasně zavrtěl hlavou.,,Ne my zůstaneme tady"odvětil.Já jsem vstala a řekla:,,Já půjdu"pohladila jsem Pietra po ruce a s úsměvem odešla.Po společných modlitbách,které probíhaly mlčky a v kotemplaci,v soustředění na Boha ve vlastním srdci mi vyhrkly slzy a po tichém pláči jsem cítila silné vnitřní uvolnění.Při večeři, kdy se podávala především zelenina  a domácí chléb mi bylo ve společnosti františkánů velmi příjemně.Mrzelo mě,že můj milovaný muž se nám vzdaloval,nedokázal situaci přijmout a uvolnit se.

Později řeholnící předávali odkaz svatého Františka a svaté Kláry a jejich životy v naplnění s Bohem se mnou hluboce souznily.Někteří z mnichů vyprávěli svojí mnohdy nesnadnou cestu,kdy se posléze i Pietro rozesmál,když mladý hubený františkán vyprávěl jeho noční útěk od rodiny.,,Po generace vlastníme jediné řeznictví ve měste"svěřoval se,,a můj statný otec očekával,že jako jedinný syn budu v rodinné tradici pokračovat".Poté vypověděl,že vše začalo,když potkal Vincenta,který jedno odpoledne procházel městem a uviděl rozhořčeného otce řezníka nahánět svého syna se sekyrou.,,Vincento na mě počkal a nabídl mi pouť do Assisi...Vlastně jsem bydlel nedaleko"ukázal,,ale rodina by můj odchod nikdy nepochopila,takže se nejspíš již nesetkáme"dodal,,A tady bratr Claudius"ukázal na řeholníka,který mě pohladil,,mne přijal za svého syna."Později nám mniši nabídli nocleh v dřevěném příbytku s jednou válendou a Vincento se nimi odebral do farních prostor.

,,Vzpomněl jsem si na svého otce,který se měl stát kovářem"řekl Pietro,když jsme leželi na lůžku,,ale nemusel se stát mnichem"rozesmál se,,mamá ho vzala pod ochranná křídla".Pohladila jsem ho a  radostně vnímala,že dochází mezi námi k většímu vzájemnému naladění.Usínali jsme v objetí,kdy mě za hluboké noci  vzbudily jeho něžné polibky.Vylekaně jsem se posadila na lůžku.,,Pietro jsme na církevní půdě"napomenula jsem ho.,,Nejsme.."odvětil,, jsme na dvorku v altánu"a přitáhl mě k sobě.Již jsem se nebránila a  v něžné tichosti se se svým mužem po několika měsících pomilovala.

Následující den Pietro vstal plný síly a odhodlání.Po snídani jsme se rozloučili a putovali dále.,,Zvu vás všechny na dobrou večeři"nabídl nám cestou,,až potkáme hostinec a zaplatím i nocleh".Vincento s díky souhlasil,ale pouze s večeří.,,Těším se na nocování venku"sdělil nám,,následující dny budeme procházet nádhernou neobydlenou oblastí,kde mým majákem je jezero.Musíme projít po levém břehu a budeme žít z darů přírody".

Strávili jsme večer v hojnosti,  v příjemném hostinci a později,když náš přítel odešel jsme se ubytovali a ve znovunalezené vášni toužebně milovali.,,Ta cesta je nakonec moc fajn"poznamenal Pietro a přitulil se ke mě.,,začíná se mi líbit".,,No jo, ale teprve teď nás čeká nepohodlí můj milý "řekla mu,,a řeholnické útrapy".Jen se usmál a optimisticky prohlásil:,,Neboj já se o tebe postarám."

Krajina kolem byla teď více vyprahlá a zeleného porostu ubývalo.,,Snad dojdeme brzy k vodě"ozval se Pietro,,abychom se mohli napít".Slunce pálilo nad našimi hlavami, nebe zůstávalo bez mráčků a minimium vzrostlých stromů neposkytovalo témeř žádnou možnost se před sálajícím vedrem skrýt.,,Na první pramen vody narazíme až navečer"oznámil nám Vincento.,,To jsi nám nemohl říct?"obořil se na něj Pietro,,vzali bychom si vodu do nádoby s sebou".Mnich pohladil svojí tornu,usmál se a šel dál.,,Jak můžeme do večera bez vody vydržet?"tázavě se na mě můj muž zadíval.,,Vždyť jsi říkal,že se o mě postaráš"dobírala jsem si ho.Jen pokýval zmateně hlavou a začal povykovat na Vincenta před námi.,,Co teď budeme dělat?!",,Já se budu modlit"odvětil mu mnich s úsměvem a pokračoval v cestě.Pietro sebral kus půdy ze země a mrštil s ním do strany.,,Zatracená cesta!"

Asi po třech hodinách si náš přítel sedl a čekal až ho dojdeme.Sbíral malé zelené lístečky z keříku a  rukou kynul směrem k nám.Rozdal nám lístky se slovy,že je v nich trochu vody,ať je pomalu přežvykujeme.,,Jsou dobré i na trávení"dodal ještě.Pietro je nervózně strkal do pusy a stěžoval si.,,Žádnou vodu necítím".Vincento ho pozoroval,dvakrát si poklepal na tornu ,vyndal kožený vak naplněný vodou a podal mi ho.Krátce jsem se napila a dala ho do ruky Pietrovi.On se trochu vyčítavě na Vincenta podíval a pak se s vděčností napil.,,Všechno má své načasování"poznamenal řeholník,loknul si  a uložil vak zpátky.Při chůzi se nám svěřil,že naposledy se mu nepodařilo nic sehnat k jídlu po celé dva dny.To částečně sklidněného Pietra znovu rozlítilo.,,Vždyť jsem ti to říkal,že několik dní půjdeme přírodou.Mohl jsi se připravit"odpovídal mu klidně.,,Ale mluvil si o jezeře"dohadoval se můj muž.,,Jezeřo přijde,asi za tři dny"odvětil Vincento a znovu se ponořil do mlčení.

Přijímala jsem naše putování,s tím že nebude jednoduché,ale rozhodnutá ho zvládnout.Často jsem Pietra mírnila v jeho unáhlených projevech.Velmi mě motivovala inspirace našeho řeholníka,když se mi svěřil,že cestou po celý čas v duchu rozjímá v modlitbách a myslí na hezké věci.Následovala jsem jeho příkladu a přemítala jsem na krásný čas strávený v Sieně a nejvíce mě rozveselila vzpomínka na svatbu.Často jsem nějakou veselou vzpomínku zmínila,nebo se snažila zapojit Pietra do hovoru,ale jeho výraz vzdoru mě skoro vždy odradil.Bylo mi ho líto a začala jsem modlit i za něj,aby se otevřel více svému niternému vnímání a svoji pouť přijal.

Spali jsme schouleni pod nízkým porostem na jedinné dece,kterou jsme si vzali s sebou.Po dva dny, jak zmínil náš přítel jsme jedli pouze bylinné výhonky a zelené listí.Na druhý den,sliboval Vincento že si jistě něco ulovíme v jezeře a zmínil,že několikadenní půst je pro tělo velmi zdravý a dodal,že takové tělo má blíže k Bohu.

S úlevou jsme uvítali lesknoucí se vodní plochu před námi.,,To jsou menší jezírka"poznamenal Vincento,,největší je ještě před námi".,,Musíme se vykoupat Pietro"ožila jsem při představě osvěžující koupele.Oba muži souhlasili a náš přítel dodal,že se pokusíme ulovit něco k snědku.,,Najdeme si větší hole"řekl Pietrovi,,mám dva vlasce s háčky a od mých bratří návnadu."

Vykoupání a následné chytání ryb nás moc bavilo.Ulovili jsme čtyři pořádné kusy a rozdělali oheň.Vincento chválil mého muže,že je dobrým rybářem.Překvapil nás svojí přípravou,když vybaven nožem zručně úlovky vyvrhnul a mezitím poslal Pietra pro vidlice z pevných klacků.Vidlice zapíchl po stranách ohniště a položil na ně prošpikované ryby připravené na pečení.Když si vyndal ze svého malého tlumoku sůl,překvapeně jsme se rozesmáli.,,I mnich si rád pochutná"konstatoval a s úsměvem se zakousl do večeře.Usínali jsme u sálajícího ohně,s pocitem plnosti po jídle a svěžesti díky koupeli.Pozorovali  třpytící se hvězdy na obloze,které se zdáli nízko nad námi.Uvědomila jsem si, jak  běžné samozřejmosti v jiných situacích můžeme vnímat s intezivní vděčností. 

 Brzké ráno se Vincento chystal k dalšímu rybolovu.,,To mám radost"prohlásil Pietro,když ho viděl na břehu,,nejspíš ještě zůstaneme a odpočineme si".Políbil mě,vstal a šel se k němu přidat.Krásný východ slunce se v odlescích zrcadlil ve zčeřené hladině vodní plochy.K Pietrovu zklamání řekl,že hned vyrážíme,ryby nasolil a přivázal je ke své brašně.,,Počkejte až se na slunci trochu vysuší,jak vám budou chutnat.Zasloužený odpočinek a jednodenní pauza nás čekala až u velkého jezera,kde jsme v dáli zahlédli malé chýše a několik rybářských člunů.Vincento měl své místo na malé plážičce vedle hájku borovic.Nasbírali jsme větší množství velkých šišek,které dlouho udržovali žár ohně a pozvolna opékali naše další úlovky.

Pietro byl hovorný a zvědavý.Zeptal se Vincenta,jaký je jeho denní život ve farnosti.Dozvěděl se,že všichni bratři skromně hospodaří a jsou soběstační.Dodržují evangelium svatého Františka v častých modlitbách a rozjímání.,,Samozřejmě jsme také nápomocní svým bližním,kteří nás navštěvují"dodal náš přítel.Poté se rozpovídal o životě a hledání Boha svatého Františka.Pietro se zaujetím naslouchal  a nejvíce ho zaujala část,kdy František než otevřel své srdce Bohu , ve svém mládí žil velmi bujarý život.Rád se pobavil se svými kamarády a vytahoval před děvčaty se svými rytířskými úspěchy.Po jedné bitvě a následném zajetí strávil rok ve vězení.Jeho otec,bohatý kupec s látkami ho nakonec s vězení vykoupil a po jeho návratu v něm nastávala postupná proměna.,,To mě překvapilo"ozval se můj muž,,na studiích jsem se dozvěděl pouze,že žil v chudobě,postavil kostel svatého Damiána a pro souhlas s jeho způsobem života a svých bratří se vydal k samotnému papeži do Říma."Přikyvovala jsem na souhlas, i pro mne byl jeho život fascinující a doteď neznámý.

Když jsme se na druhý den vzbudili,Vincento nebyl nikde v dohledu.Užívali jsme si spolu koupání a Pietro mi později ukazoval jak ulovit rybu.Náš přítel se vrátil až odpoledne a v rukách nesl pecen chleba.Sdělil nám ,že na své procházce došel k prvímu stavení a dobří lidé ho obdarovali.,,Hezky jsme si spolu povídali,měli malého chlapce jménem Tony"vyprávěl nám.Zmínka o malém chlapci nečekaně sevřela mé srdce a musela jsem odejít stranou.Muži si mé slabosti nevšimli a připravovali oheň na ryby.Usedavě jsem se rozplakala v nedalekém hájku, se vzpomínkou na našeho malého synka.Po chvíli se u mne objevil Pietro.,,Ty pláčeš?"ptal se starostlivě,,vzpoměla jsi si na Daniela?"Díval se na mě a v očích se mu zaleskly slzy.Když vyslovil Pietro příčinu mého smutku,stavidla slz se nekontrolovaně spustila.Sedl si vedle mě,držel v náruči a hladil mě, než se vlna vzpomínek zmírnila.

Přistoupil k nám Vincento a řekl:,,Život kolem běží dál...když přichází smutek a bolavé srdce se ozývá, přijde mi na mysl,abychom se společně pomodlili  za vašeho drahého Daniela.Podejte mi ruce milovaní."Chytil nás za dlaně a nahlas předříkával modlitbu.,,A teď se zaradujme"řekl posléze mírně,,že váš syn je obklopen Boží láskou a je mu hezky".Stále jsem slzela,ale mé nitro se po modlitbě a  při pohledu do Vincentova mírumilovným očí sklidnilo.Všimla jsem si,že i napjatý a bolestný výraz mého muže se zjemnil.Poté se vzdálil a nechal nás samotné.

Den odpočinku přinesl do našeho putování více smíření a sounáležitosti.Dny v pustině nás zutužili a dodali více odhodlání.Pokračovali jsme dále a procházeli malými i většími městy.Střídavě jsme nocovali po venku,v hostinci nebo ve farnosti a po deseti dnech našeho cestování nám Vincento oznámil:,,Před námi se rozprostírá Assisi" a ukázal rukou do dáli.,,Rád bych zde pobyl dva dny,ukázal vám svatá místa.Místa kde žili milovaní, svatý František a svatá Klára,pokud souhlasíte"řekl a usmál se na nás.

Naše prohlídka začala nedaleko města,kde se svatý František staral o malomocné a nějaký čas i s nimi pobýval.,, On se z bohatého synka stal tak velmi zbožný,že dokázal pomáhat tolik nemocným a chudým lidem?"vyptával se Pietro se zaujetím.,,V našich knihách se píše,že když uviděl pasáka vepřů křičet a vyhánět malomocného holí od svého domu,přiběhl mu na pomoc a chudáka se zastal.V jeho nešťastných očích poté uzřel Boha a srdce se mu láskou rozhořelo.Políbil malomocného na tvář a láskyplně ho objal" vyprávěl Vincento.S láskou jsem sledovala Pietra,jak naslouchal každému slovu a přikyvuje.

Na náměstí nám Vincento ukázal místo,kde se František před davem lidí a představenými farnosti svlékl do naha a prohlásil,že vrací pozemskému otci co mu patří, on má od teď jediného otce v nebesích.,,Ještě vám zavedu do kostela sant Damiano,který polorozbořený společně se svými následovníky opravil  a později v něm žila a zemřela milovaná svatá Klára.Její řád zde pokračoval v duchu svatého Františka." pokračoval Vincento.

Procházeli jsme kaplí kostela a při pohledu na zavěšený dřevěný kříž se dále dovídali,že k Františkovi zde promluvil Kristus a požádal ho,aby opravil dům jeho pána.Ve farnosti se náš řeholník zdržel a my s Pietrem jsme se vydali na společnou procházku ulicemi města.Strávili jsme krásný večer,vnímali poklidnou atmosféru města,vzpomínali  na toulky Sienou a ruku v ruce se sbližovali ve své zamilovanosti,která byla po několik měsíců naším truchlením zahalena.

Nazítří jsme s Vincentem poznávali další zajímavá místa a naslouchali vyprávění o svaté Kláře,která nesla Františkův odkaz ještě mnoho let po jeho úmrtí.,,Byla to velice láskyplná žena" povídal nám,,která pomáhala svým bližním.Pocházela rovněž z bohaté rodiny,před domluveným sňatkem ze strany její rodiny nakonec odešla a zcela se oddala Bohu.Založila řád Klaristek,které žijí podle Františkova evangelia.Po úmrtí jejího otce se k ní  v sant Damianu připojili rovněž její dvě sestry a později i maminka." Při rozjímání o Vincentovo slovech,jsem v sobě vnímala krásný pocit sounáležitosti s touto ženou. Zapůsobil na mě jemný projev lidské pospolitosti a plné odevzdání se Bohu u milované Kláry i Františka.U Pietra jsem shledala podobné zaujetí jako u mne, při dychtivém naslouchání Vincentovo povídání.Objala jsem svého muže a Vincento se na nás hezky usmál.,,Rád bych tě milý příteli pozval dnes na večeři,měli jsme krásný a zajímavý den"ozval se Pietro.,,S potěšením přijímám a pak se odeberu ke svým bratřím"souhlasil.

Při večeři jsme pojedli výtečné hovězí s pečeným bramborem a  hovořili o historii města.Náš milovaný společník si k bramborám objednal grilovaný lilek.Připíjeli jsme si dobrým vínem a Vincento nás najednou překvapil otázkou:,,Jak se těšíte na malou Lauru?" Vyhrkly mi slzy a stiskla jsem Pietrovi ruku.,,Moc Vincento"odvětili jsme jednohlasně.,,Jestli máte dostatek peněz,vezměte si zítra povoz a hned se za ní vypravte" oznámil nám,,je na vás krásný pohled,myslím,že vaše pouť je u konce"dodal ještě.Oba jsme se rozesmáli a začali ho objímat.,,Vždyť nás to nenapadlo,ty jsi tak hodný" povídali mu.,,Řekněte jí,že slib splním a asi za deset dní jí navštívím"dodal ještě.

 

                                                                    9.kapitola

 

Při  pohledu na obrysy našeho rodného městečka se o mne Sabina opřela a v jejích očích jsem zahlédl slzy.,,Jsi v pořádku?"zeptal jsem se starostlivě.,,Uvědomuji si"začala,,že Danielovi nemohu svým smutkem pomoci, přeji si nechat minulost za sebou a žít pro své dítě a rodinu"prohlásila a pevně mě objala.,,Děkuji ti Bože,že jsi nám přivedl do cesty Vincenta"odvětil jsem vděčně.,,Pojedeme hned za Laurou" rozhodla Sabina a nasměrovala kočího.

Před domem jsme vystoupili a uviděli usmívající se Ghenu.Ženy zůstali v dlouhém objetí a já se rozhlížel po naší dcerce.,,A kde je vlastně Laura?"zeptal jsem se.Mávla rukou a řekla:,,Znáš George,už s ní jezdí na koni.Měli by se každou chvíli vrátit."Netrvalo dlouho a zazněl dusot kopyt.Sabina se ohlédla a zvolala:,,Lauro miláčku!"Uviděl jsem svojí dceru mávající z hřbetu koně,mojí ženu běžící jí naproti a vlna dojetí mě zasáhla.Georg jí Sabině podal do náruče,Laura se k ní tiskla a  po chvíli se slovy ,,Tatínku"se ke mne rozeběhla.,,Ty už jezdíš na koni holčičko moje?"ptal jsem se .,,Sama ještě ne"odvětila a vzala mě za ruku.,,byli jsme s dědou a Trevorem v řece"vyprávěla nám vesele zážitek z jízdy.

Od stájí k nám přicházel Georg a na dálku halekal:,,Vzdali jste svojí pouť?",,Nevzdali"odvětila Sabina,,už jí máme za sebou.A koukám tati,že Laura začala jezdit dříve než já"smála se.,,Zdá se mi dcero,že ten mnich tě nějak začaroval" dobíral si jí Georg.,,Uzdravil mojí duši tati"řekla svému otci hrdě.Otočila se a oslovila Lauru:,,Dnes se svezeš i se svojí maminkou.Pojedeme na dlouhou večerní projížďku a ujedeme tátovi"lákala jí uličnicky.

Povečeřeli jsme na farmě a strávili s rodiči příjemný podvečer.Později  jsme vyjeli na koních a navzájem se předjížděli.Laura pištěla radostí a my se nahlas smáli.Uvolnění a šťastní jsme se vraceli do svého domku a znovu ho oživili svojí přítomností.

,,Zítra půjdeme spolu na trh,hojně nakoupíme a když mi pomůžete,navaříme a pozveme tvojí rodinu Pietro"navrhla Sabina.Překvapeně jsem na ní hleděl a přikyvoval na souhlas.,,Budu moc rád a ještě  teď za nimi zajdu s pozváním"řekl a vzal s sebou Lauru.

Přijetí u mé rodiny probíhalo rozpačitě.Mamá se cítila dotčena chováním mé ženy po smrti Daniela a  pozvání od Sabiny nepřijímala.,,A co tak najednou?"ptala se,,vždyť není schopná uvařit ani pro vlastní dítě a manžela"řekla uštěpačně.,,Dej jí šanci mamá"požádal jsem,,prožila si svoje."Podívala se na mě zkoumavě a zavrtěla nesouhlasně hlavou.Otec ke mě přistoupil a pozval mě na dvorek na víno.Laura si hrála s Klárkou a Sebastianem a já se rozhodl,že se ještě chvíli zdržím.Později jsem odešel aniž bych věděl,zda někdo z nich k nám na oběd dorazí.

Veselé Sabině jsem po pravdě přiznal,že nevím jestli přijdou.Utřela si ruce do zástěry,sedla si a nechápavě na mě hleděla.,,A proč nechtějí?"ptala se.,,V posledních měsících jsi s nimi ztratila kontakt a mamá tomu nerozumí"snažil se jí vysvětlit.Chvíli o tom přemýšlela a řekla odhodlaně:,,Ale stejně navaříme,možná změní názor."Chtěl jsem jí utěšit a láskyplně jí objal.,,Nejsem naštvaná Pietro,mají právo být na mě nazlobení"poznamenala,,co můžu čekat,když jsem se několik měsíců chovala jako blázen".,,Čas jistě rány zhojí  Sabino"odvětil jsem.

Na druhý den má žena vše připravila a jen poznamenala,že ryby ponechá a dopeče je až při jejich příchodu.Rodiny jsme se nedočkali a když jsme v odpoledních hodinách vyrazili na společné koupání do řeky ,uviděli přicházet mého otce Paula.,,Utíkej přivítat dědečka,půjdeme se koupat později" řekl jsem Lauře.,,Jdu vás jen krátce pozdravit"poznamenal a lehce přikývnul.Sabina se na něj usmála,objala ho a řekla:,,Pojďte upečeme vám dobrou rybu".Chvilku se zdráhal,ale nakonec pozvání přijal a strávil s námi příjemný čas.Netušil jsem,zda se o návštěvě u nás doma zmíní,ale byl jsem vděčný,že papá za námi přišel.

Vincento se u nás objevil v podvečer za necelé dva týdny jak slíbil.Slyšel jsem volat Lauru:,,Je tady strýček!" a vyšel jsem od koní.Střetli jsme se pohledem a já s úsměvem prohlásil:,,Hladový kněz přichází ženo,chystej na stůl."Sabina mu vběhla do náruče a pevně ho tiskla.Uvědomil jsem si,jak rád ho vidím a vděk za vše co pro nás udělal.Srdečně jsem ho přivítal a zeptal se jakou měl zpáteční cestu.,, Dobře se mi putovalo,jen společník na rybolov mi chyběl" odvětil.Pozvali jsme ho ke stolu a naše dcerka mu vzápětí seděla na klíně.Sáhl do své brašny a vytáhl dřevěný  medajlonek na kůži.,,Něco jsem ti Lauro přinesl.Tady..."ukazoval na malou podobiznu jemně vyritou uprostřed,,je svatá Klára,která ti bude v životě svítit na cestu a chránit tě.",,Jé to je hezká panenka"odvětila Laura,,pověs mi jí na krk"požádala ho,,a budeš u nás zase spát strýčku Vincento?"zajímala se.,,Ještě nevím kam dnes složím hlavu"smál se. Pojedli jsme těstoviny se zeleninou a plánovali,že bychom navštívili v budoucnu jeho farnost,vzdálenou pouhé dva dny cesty od našeho domova.,,Mohli bychom přijet na koni?"zeptala se Sabina.,,Ano přijeďte,rádi vás s bratry uvidíme"odvětil přívětivě.

Po společné pouti do Assisi a času stráveném s naším přítelem a společníkem Vincentem se v našem domě i srdcích usadila víra.Když jsem sledoval, jak se mi má milovaná žena před očima den po dni naší cesty uzdravovala,dokázal jsem se přenést přes počáteční nedůvěru a vnitřní nepokoj a začal více věřit.Má neklidná mysl se při společných modlitbách tišila a dokázal jsem v sobě více rozpoznat niterný pocit klidu,který býval dříve poněkud prchavý a nestálý.Součástí našeho života se staly každodenní modlitby před jídlem ,tichá rozjímání ve vděčnosti Bohu a vzpomenutí na svatou Kláru a Františka.Malá Laura se k nám brzy připojila a sama s upřímnou dětskou lehkostí přispívala svými rozmluvami s nebeským Otcem,až nás tím často dojímala. 

Brzy jsem  začal znovu pracovat a i Sabina se pozvolna vracela ke své profesi.Nejdřívě znovu přebrala do plné péče koně na farmě svého otce a později se jí naskytla možnost při několika příležitostech vystřídat místního veterináře,který již ve svém věku nezvládal časté přesuny v naléhavých případech.Tím si získávala klienty,kteří začali znovu důvěřovat jejím schopnostem.Zatím zůstávalo pouze u léčení zvířat,po jejím několikaměsíčním truchlení byli lidé v městečku opatrní ji se svými potížemi oslovit.Má žena byla vděčná,že může pomáhat zvířatům a naplňovat své  poslání.

Ke konci podzimu nás navštívila má sestra Sára a její přítel Dominik se zprávou o jejím těhotenství a s pozváním na chystanou svatbu.Velmi jsme jim štěstí přáli a těšili na očekávanou  veselku.

,,Sešla se zde půlka města"konstatoval jsem překvapeně,když jsme přicházeli ke kostelu.Početná rodina Dominika pojala svatbu velkolepě a jeho otec pozval velké množství hostů.Sledovali jsme dění poněkud zpovzdálí,ale moc si pohostinost užívali.Bohatě prostřené stoly, výborné víno,které vinař schovával pro zvláštní příležitost a muzikanti  vybízející k tanci.Setkání mojí mamá a Sabiny po dlouhém čase na sebe nedalo dlouho čekat.Seděli jsme u jiného stolu než mí rodiče a sourozenci.Pojednou nám někdo poklepal na rameno a Laura vesele zdravila:,,Ahoj babi".,,Jsem ráda,že vás vidím moji milí"řekla mamá se sklenkou vína v ruce.Sabina se na ní podívala a zeptala se:,,Ty se na mě ještě zlobíš?"Mojí mamá se zaleskly oči a objala jí.,,Jak bych se mohla zlobit"odvětila.,,Pojďte si k nám přisednout"nabídla nám,,ať jsme trochu pospolu".Zbytek odpoledne a večera jsme si užívali ve znovunabyté pospolitosti rodiny.Měl jsem radost,že jsme opět pohromadě a vyzýval všechny ženy svého života k tanci.Sabina se mi smála, když jsem již poněkud ovíněn roztáčel v kole nevěstu i s Laurou v náruči.

Nesli jsme domů spící Lauru a uléhali v pozdních hodinách.Přivinul jsem k sobě Sabinu a políbil jí na ucho.,,Mám výborný nápad moje milá"oznámil jí.,,No povídej"vybídla mě.,,Naše Laura by potřebovala sourozence,aby nevyrůstala sama...já jako pedagog takové věci znám"mudrcoval jsem.Zůstala na mě zírat s otevřenými ústy.,,No počkej  jak tě to vůbec mohlo napadnout po tom všem"pověděla.,,Počkej ...počkej ...počkej"drmolil jsem,,já myslím,že přišel ten správný čas"pokračoval...,,Pojď už spát Pietro,promluvíme si zítra"odvětila,, je pozdě".

 Probudil jsem se později,Sabina už mezitím vstala  a já jí následoval do kuchyně.Pohladil jí po ramenou,ona se ke mě otočila a  já uviděl její uslzený obličej.,,Víš Pietro  skoro jsem nespala a stále přemýšlela o tvých slovech"řekla,,máš pravdu,že pro Lauru by bylo lepší mít sourozence".Pohladila mě po tváři a dodala:,,Miluji tě z celého srdce,ale nezlob se na mě,strach mi nedovolí,abych měla další dítě..",,Ale nemusíš se bát,určitě by vše dobře dopadlo" snažil  se jí dodat odvahu.,,Vím,ale přesto nemůžu,nezvládla bych další bolest.Jsem šťastná,že je Laura zdravá a já znovu nabrala sílu a chuť do života"pověděla posmutněle.,,Necháme tomu čas"odvětil jsem a usmál se na ní.

Na téma početí dalšího potomka jsem se občas  snažil  jemně navázat,ale má žena se držela neochvějně svého přesvědčení.Později jsem svoji touhu pozvolna opustil a byla mi v tom nápomocná má dcera svou  povahou,kdy snadno navazovala přátelství s dětmi,které v hojném počtu často navštěvovali náš dům.Sabina své srdce otevřela všem dětem,když u nás pobývali a rozmazlovala je citronádou,upečeným koláčem či jinou dobrotou.

Během školního roku jsem se ve měste potkal s ředitelem obecné školy a dostal nabídku nastoupit následující rok jako třídní učitel pro nižší ročníky.Získal bych tím sice o něco menší plat,ale práci s velkou radostí přijal.,,Jsem za tebe moc šťastná Pietro" chápavě řekla Sabina,,vím,že se studenty to nemáš jednoduché...Může se stát,že budeš učit i svojí vlastní dceru"dodala a já se rozesmál,když jsem zahlédl Lauru,která poslouchala náš hovor při hře s kostkami a po prohlášení Sabiny na mě uličnicky zamávala.Poklekl jsem  k ní,pohladil jí po vláskách a nabídl jí,že spolu postavíme velký hrad.

V šesti letech naše Laura začala sama jezdit na Taře.,,Chtěla bych zkusit jet sama mami"oslovila mě má dcera jedno odpoledne,,ty jsi mi mami vyprávěla,že jsi taky jezdila sama",,No ano,ale byla jsem už velká holka,bylo mi devět let"odvětila jsem.,,Ale já už jsem taky velká holka"nedala se Laura.Rozesmála mě tím a já se rozhodla,že jí Taru osedlám .Před několika měsíci jsme k našemu velkému smutku pochovali Franka,ale do stáje nám  přibylo vzápětí hříbátko,které přineslo plno radosti.Byl to plnokrevný hnědočerný hřebec a po vášnivé debatě,kdy proběhlo spousty jmen jsme se nakonec shodli,že si ponecháme Franka.Pietro zkrátil Lauře třmeny a vysadili jí do sedla.Vlažným krokem vedl Taru za uzdu,naše dcera se smála a říká:,,Ale já nejedu tati,ty mě vedeš.",,Stůjte chvilku"napadlo mě a běžela jsem do stáje pro dlouhý provaz.Uvázali jsme ho kobyle kolem krku a nechali jí do kruhu s Laurou cválat.Ze strachu jsem chvíli pobíhala po boku koně a chtěla dceru jistit,jenže ona stále zrychlovala a já svůj pokus po chvilce vzdala.Pietro krotil rychlost a já s údivem sledovala,jak si v soustředěnosti a bez obav Laura jízdu užívá.Po zastavení dcerka koně hladila po hřívě a chválila:,,Hodná,hodná Tara".Seskočila dolů a řekla:,,Musím to jít říct dědovi.Půjdete někdo se mnou?"zeptala se a už spěchala pryč.,,Já s tebou poběžím"nabídl se Pietro a chytil jí za ruku.Sledovala jsem jak se vzdalují a v duchu svým milovaným žehnala.

S nástupem naší dcery do obecné školy,ve které můj muž úspěšně učil si s Laurou Pietro krátce promluvil.,,Mám pro tebe vzkaz od pana ředitele"oznámil jí s úsměvem.Zadívala se na něj zkoumavě a vyčkávala.,,V budově školy i o přestávkách jsem pro tebe pan učitel a mimo školu jsem pořád tvůj taťka"řekl jí.,,Tak jo"souhlasila,,ale určitě mi taťka někdy vyklouzne"zazubila se.Pietro si zamnul dlaněmi tváře a rezignovaně mávnul.Když jsme spolu s mým mužem večer seděli na terase zakýval hlavou a prohlásil:,,To ještě zažiju srandy.Učit naší divošku.Už teď má svojí partu následovníků."Pohladila jsem mu paži a řekla:,,Má být po kom můj milý.Vzpomeň si na nás".

V nadcházejícím čase postihla naše rodné město virová infekce.Až na vyjímky v každé rodině někdo onemocněl.Průběh nemoci měl rychlý nástup s vysokými horečkami,průjmem a zvracením.Nejvíce ohrožení na životě byli starší občané,děti a lidé  s oslabenou imunitou.Se svojí lékařskou brašnou jsem zůstávala v pohotovosti dnem i nocí.Péče,která se někdy zdařila, jindy byla beznadějná.Přineslo nám hodně smutku,ochoření a následné úmrtí Pietrova otce.Na dva měsíce se zavřely školy,obchody se zastavili a lidé se navzájem starali o své bližní.Pietro často chodil na návštěvy pacientů se mnou,utěšoval a pomáhal potřebným.Kromě milovaného Paula,otce Pietra jsme se v našich rodinách udrželi zdraví.Jinde tolik štěstí neměli a kostelní zvon ohlašoval jeden pohřeb za druhým.Dramatickou situaci znásobilo nařízení z provincie,mrtvá těla pálit,kvůli obavám ze šíření infekce.Vlna onemocnění odezněla stejně tak rychle jak přišla.Město se velmi pomalu vzpamatovávalo z rány,která ho postihla a své potřeby jsme často obstarávali v okolních obcích,ve kterých epidemie neměla tak velký rozsah.

Po období, které přineslo velké vyčerpání a zjitřenou mysl,jsme v touze po znovunalezení vnitřní rovnováhy se s Pietrem rozhodli, návštívit  našeho spřízněného přítele Vincenta.Laura zůstala s rodiči na farmě a my na koních vyrazili ke františkánské farnosti.Zůstali jsme dvě noci a strávili příjemný čas ve vzájemném sdílení.Dozvědeli se,že i ve zdejším kraji propukla infekce a místní farnost velmi napomáhala.Vincenta překvapilo jak  velký byl rozsah onemocnění v našem městě a velmi politoval úmrtí Pietrova otce.Prožité dny v mírumilovném prostředí,modlitby v kapli a Vincentovo moudrá slova:,,U nebeského Otce je o všechny duše postaráno" nám opět dodala sílu a více optimismu do dalších dnů.

Po našem návratu nás čekalo milé překvapení v podobě dopisu ze Sieny od našich přátel Giovanniho a Veroniky.Ohlásili svůj příjezd o prázdninovém čase i se svými dvěma dětmi,chlapcem a dívkou.,,Mám radost"řekl Pietro,,že zpráva o epidemii se k nim nedostala.Již je to za námi a jejich návštěva nám prozáří dům".

Příjezd a následný týdenní pobyt našich přátel a jejich milých dětí přivezl svěží nádech velkoměsta a veselých setkání.Děti se  rychle spřátelily a Giovanni se svým neodolatelným šarmem a touhou poznat všechny členy naší rodiny rozveselil a rozptýlil stále někde přetrvávající mrak pochmurnosti.Konala se návštěva za návštěvou,kdy pozvání k nám přijala Sára s manželem a dcerou Sofií nebo mí rodiče a mamá se sourozenci Pietra.Učili jsme našeho kamaráda jezdit na koni,jak jsme mu v Sieně slíbili a velmi se u toho nasmáli.Pietro ho pomáhal soukat na Taru a prohlásil:,,Kde jsi zanechal svojí štíhlou postavu příteli?",,Odvál to čas"nedal se Giovanni a statečně se usadil v sedle.Veronika se jízdy neúčastnila,jen kroutila v údivu hlavou nad počínáním svého muže.,,Uvolni se Giovanni"nabádala jsem ho,,jsi jako pytel brambor".Laura se vyhoupla na Franka a pokřikovala:,,Tati pusť strýčka z provazu,pojedu s ním k řece".Náš kamarád vytřeštil oči a zvolal:,,Co děláš na tak velkém koni  pískle?!",,On není velký"odvětila ,,je mladší než já".

Ve snaze nenechat se zahambit, opravdu s Laurou Giovanni pomalu odcválal.Když jsme si o ně již začínali dělat starosti,objevil se celý ušpiněný a vedl Taru za uzdu.Laura ho doprovázela pomalým krokem v sedle Franka.Líčil nám jak se mu po mírném pádu na zpáteční cestě nepodařilo znovu nasednout i přes rady a snahu naší dcery,kterou komentoval slovy:,, To vaše pískle mi pořád radilo,dokonce si poklekla a chtěla mi dělat stoličku,jenže to by nedopadlo dobře.Ale jinak jsme si to u řeky moc užili, viď Lauro?"dodal a mrknul na ní.,,Já jsem vůbec nepochopila proč Giovanni spadnul,zrovna jsme vůbec nejeli"rozhodila nechápavě rukama naše dcera.Prohlášením všechny rozesmála a Giovanni ji přátelsky hrozil zaťatou rukou v pěst pod bradou.

Loučení s nimi bylo dojemné a z jejich strany  pro nás přišlo pozvání do Sieny na příští léto.Příslibili jsme,že jistě dorazíme a Laura při tom skákala radostí. 

,,Tati a proč mě vlastně nevyvoláš když se hlásím?"durdila se jeden večer Laura.,,Ale vyvolávám tě přece,jen musím dát prostor i ostatním dětem" odpovídal jí.Při vaření večeře jsem olízla vařečku, s úsměvem je pozorovala a naslouchala jejich rozpravě.,,Některé děti vyvoláváš opakovaně a mě si nevyvolal už dva dny"vypočítávala zpětně.Přistoupila blíže k Pietrovi a zpříma se na něj zahleděla.,,Vůbec tomu nerozumím" prohlásila.Její otec si prohrábl vlasy a nadechl se.Chvíli váhal s odpovědí a poté jí pohladil.,,Dám si na to pozor,slibuji" řekl.

Měli jsme z Laury velkou radost,protože si ve škole vedla moc dobře i díky Pietrovi,který jí vedl k samostatnosti.Byla velmi bystrá ,pohotová a učivo velmi rychle vstřebávala.Po večerech,když naše dcera ulehla jsme si s Pietrem poseděli a vyprávěli si, co nám den přinesl.Byl spokojený ve své práci s malými dětmi a já s radostí naslouchala zážitkům,které líčil.

I já jsem zůstala pracovně vytížená,po epidemii při které lidé ocenili mojí obětavost mě přijali jako městskou lékařku a každý den jsem vyjížděla za svými lidskými nebo zvířecími pacienty.Ponechávala jsem si volnou neděli pro svou rodinu a pouze v naléhavých případech jsem pracovala.Velké naplnění mi v mé praxi přinášelo přivádět na svět nové životy,kdy poslední přírůstek byl porod dcerky Sergia Maríi.Vše proběhlo bez komplikací a odměnou mi byl šťastný výraz obou rodičů.Sergio se mi svěřil,že můj otec ho více zaměstnává na farmě.Chtěl mi zaplatit za mojí porodní asistenci a já odmítla,ale s úsměvem si řekla o čerstvá vajíčka,které jsem zahlédla v košíku.,,Dám ti klidně celý košík"odvětil hrdý otec Sergio,,hodně nám teď nesou".

Pietro se mi smál,když mě viděl jak přináším domů hromadu vaječ,či pytel brambor nebo staženého králíka.,,Ty neznáš ani hodnotu peněz,ženo moje milá"dobíral si mě.,,Vnímám to jako protislužbu,peněz je mezi lidmi poskromnu,ale o potraviny se rádi rozdělí "odvětila jsem.,,Vždyť jsi předevčírem donesla hrnec a vařečku" rozesmál se.,,Paní Mastretti do něj neměla co dát Pietro"řekla jsem,,přímo mi ho vnutila,když tolik stonala a já jsem za ní často jezdila"vysvětlovala mu.,,Já vím "dodal a s láskou mě objal.

Nadcházela doba prázdnin a my se chystali na cestu za přáteli do města našich studií.Dostali jsme od Veroniky a Giovanniho psaní,že pro nás mají překvapení a když jsme se o tom zmínili před Laurou,nebylo dne,aby se nezeptala jaké.,,Ani my nevíme"odpovídala jsem trpělivě dcerce,která celá neposedná nemohla dočkat dne odjezdu.S důvěrou nám byl svěřen povoz od pana Garcii,který již ve svém věku větší vzdálenosti nejezdil.Během jízdy jsme se ve vzpomínkách vraceli k našemu cestování do Sieny a Laura nám se zvědavostí naslouchala.Moc se jí líbil první zážitek nocování v hostinci u Krocana na slámě a přemlouvala nás,abychom tam přespali znovu.,,Prosím..prosím,nikdy jsem v seně nespala"žadonila ručkama.,,Hostinský je bručoun"odvětil Pietro,,vůbec by se ti tam nelíbilo".Ale Laura se nedala a my v hostinci u Krocana zastavili.Místo bručouna nás přivítala milá hostinská,nabídla nám výborné jídlo a útulný pokoj na přespání.Naše dcera se tvářila zklamaně,ale po návštěvě stodoly a seníku byla spokojená.Když uviděla kozu a slepice zavrtěla hlavou a řekla:,,Dobře,že budeme spát v posteli".

 

Siena nás přivítala zaplavená sytým podvečerním sluncem.Objala jsem svého muže a dojatě řekla:,,Těším se,že návštívím místa kde jsme rádi chodili,profesora a možná i mojí milou přítelkyni.",,To je ona mami po které mám jméno?"odtušila Laura.,,Ano"odvětila jsem,,ráda tě s ní seznámím,,pokud nám okolnosti budou nakloněny"pohladila jí a jemně vysvětlila jaká jsou pravidla kláštera a nemocnice.Pietro se usmál a vyndal plánek,který mu nakreslil Giovanni.,,Odvezu vás na místo a pak pojedu s Giovannim ustájit  koně"plánoval.

Naši přátele obývali prostorný a  slunný podkrovní byt nad obchodem Giovanniho rodiny.Z bytu byl přístup na střechu,kde si Veronika založila malou zahrádku a kromě nádherného výhledu na město,zde měli posezení a prostor pro děti na hraní.Usadila jsem se do proutěného křesla se sklenkou vína v ruce a zahleděla se na městská panoramata.Upoutali mě vystupující zvonice mezi záplavou střech domů,vězičky kostelíků a nedaleký pohled na průčelí katedrály.Děti hned navázali na své přátelství,Veronika chystala studenou mísu,zeleninový salát a já se nabídla s pomocí.Muži se pozdrželi a my se obě s úsměvem shodli,že je za tím určite taverna.Ale rády jsme spolu sdílely společný čas a hovor se stáčel k naší profesi.Veronika zůstala nejdříve několik let v nemocnici,ale teď již vykonávala praxi společně s privátním doktorem ,kdy navštěvovala pacienty v soukromí.Giovanni působil v obchodě svého otce a jeden plně převzal do svých rukou.Vedlo se jim dobře a v manželství spolu byli šťastní.

Když jsme se Giovanniho u večeře ptali,i zda mu nechybí práce kantora, zasmál se.,,Já jsem jím ani nebyl"odvětil,,a v obchodě mi stačí,když přijde víc dětí najednou a s tím co mám doma je má kapacita naplněna.",,Giovanni Giovanni!" připomenula se Laura,,kdy bude to překvapení?"Pietro rezignovnaně  mávnul rukou a  řekl:,,Nás se ptá každý den".Veronika s úsměvem vstala a po chvíli přinesla v ruce vstupenky.,,Mám čtyři vstupenky na koncert Vivaldiho čtvero ročních období.A zajistili jsme hlídání pro děti,můžeme si poté zajít na večeři a sklenku vína"plánovala.Laura zklamaně vydechla,schoulila se mi do klína a rozbrečela se.,,Takže já nepůjdu"vzlykala.Hladila jsem jí a utěšovala.,,To nevadí broučku.Zažijeme ještě spoustu hezkých věcí,uvidíš"chlácholila jsem jí.,,Já nemusím jít"ozval se Giovanni,,vemte sebou pískle"řekl a usmál se na ní.Jak to dořekl,Laura se na židli nadzvedla a osušila slzy.,,Jsi hodnej strejdo"pověděla.,,Přijdu vám naproti,dobrou večeři a džbánek vína si nenechám ujít"dodal. 

Koncert se konal v katedrále,kde jsme byli s Pietrem oddáni.Vstupenky na Vivaldiho,velice úspěšného skladatele a virtuosa nám poskytl Veroniky otec,kterého jsme zahlédli společně s jeho ženou v předních lavicích.Dle ošacení publika a výzdoby katedrály jsme si uvědomili,že chystající se vystoupení bude jistě velká událost.I naše milovaná dcera byla ohromena velkolepým prostředím a my s pokorou usedli na svá místa.Při zkoušce a ladění nástrojů nás Laura rozesmála prohlášením,že jí hudba tahá za uši a nelíbí se jí.,,Ještě nezačali víš"pověděl Pietro a pohladil jí.Při poslechu hudby požádala naše dcera tatínka,aby si jí vzal na klín.Všichni jsme se zaujetím,skoro až bez dechu naslouchali koncertu viol známé skladby čtvero ročních období ve vedení se sympatickým sólistou.

Po skončení mě Laura zatahala za ruku,objala a chystala se mi něco pošeptat.Sklonila jsem se k ní a ona potichu povídá:,,Mami chtěla bych se také naučit hrát na violu".Usmála jsem se na ní a odvětila:,,Ty můj broučku kdo by tě to učil?"Před katedrálou své přání sdělila i Pietrovi a on jí odpověděl obdobně jako já,že u nás na malém městě je jen jedinný učitel hudby,jeho kolega v obecné škole,který soukromně nevyučuje.,,Ale já se můžu učit sama,pan učitel mi vysvětlí noty"naléhala ve svém přání Laura.,,Dejte jí prostor"zastala se jí Veronika,,možná máte talentované dítě".Podívali jsme se s Pietrem na sebe a naše úvahy přerušil Giovanni,který nás zahlédl.Rezervoval v hospůdce stůl a následovala chutná večeře,při které i on povzbudil Lauru v jejím nápadu věnovat se hudbě.Jen jsme nad tím kroutili v údivu hlavou a přemýšleli kde seženeme violu pro naší dceru.

Laura se spokojeně usmívala a následující den jsme na radu Giovanniho otce,který hrál na klarinet,zamířili do obchodu s hudebními nástroji.Když jsme uzřeli cenu požadovanou za violu znovu jsme začali o koupi pochybovat.,,Vždyť ani nemáme tolik peněz"řekla jsem své dceři.,,Koupíme tady ty menší housle"ukázal Pietro.Ale prodavač nám vzápětí sdělil,že pokud je záměr hrát vážný,že je potřeba zakoupit kvalitní nástroj.Vzal menší housličky a předvedl jaký mají rozsah tónů.,,Vaše dcera je již velká na tak malé housle"dodal.Stáli jsme bezradně a Laura  mlčky smutně koukala.Naše ticho přerušil Giovanni.,,Umění se musí podporovat"řekl a vytáhl peníze.,,Přispívám ti pískle a ber to jako dar.Až budeš koncerovat,vzpomeň si na strýčka Giovanniho"dodal s úsměvem.Pietro se bránil,že částku nemůžeme přijmout a nebo peníze později zašleme.Ale náš přítel zůstal neoblomný a na svém rozhodnutí trval.Laura si spokojeně tiskla svůj hudební nástroj a nechtěla ho dát z ruky.Ve dveřích se otočila a my překvapeně  sledovali její rozmluvu s obchodníkem,který jí následně ukazuje jak violu a smyčec správně uchopit a následně společným úsilím vyloudili pár tónů.Potom nástroj spokojeně vrátila do pouzdra a pohladila ho.

Stále jsem přemítala jakým způsobem by se mohla podařit schůzka s mojí přítelkyní ze studií Laurou.Velmi by mě mrzelo odjet z města a nesetkat se s s ní,ale tušila jsem,že u klášterních dveří bych byla jistě odmítnuta.Ráno jsem se probudila a osvítil mě nápad:,,Pietro"řekla jsem radostně,,zkusím si domluvit schůzku s abytyší a požádat jí o svolení vidět se s Laurou".Souhlasil se mnou a po snídani jsme celá rodina vyrazili ke klášteru.

Řeholník si naši žádost vyslechl a se slovy ať vyčkáme se vzdálil.Asi po půl hodině se vrata otevřela,vyšla abatyše a my pozdravili.Prohlédla si nás a v jejích očích jsem zahlédla,že si na mě rozvzpoměla.,,Vaše dítě ze studií paní Fletschrová?"bylo jediné co řekla při pohledu na naší dceru.Nečekaná otázka mě zasáhla a já ucítila příval slz.,,Můj syn před šesti lety zemřel"odvětila jsem,,Laura je naše druhé dítě".,,Bůh mu žehná"pověděla po chvíli sestra představena a zjemnila svůj neosobní výraz......,,Přijďte znovu dnes odpoledne ve dvě hodiny,povolím vám setkání se sestrou Laurou"řekla a rozloučila se.S poděkováním jsme odešli a Pietro mě objal:,,Jsi v pořádku?"zeptal se starostlivě.Ujistila jsem ho,že ano, jen náhlá vzpomínka mě rozesmutnila,vysvětlila mu.

Když jsme míjeli nemocnici,řekla jsem svým blízkým, ať jdou napřed,že se jen krátce zdržím a pozdravím profesora.Bohužel nebyl k zastižení a já zanechala srdečný vzkaz.Šla jsem pomalým krokem a vzpomínala na časy minulé.

Pietro se nabídl,že vypomůže Giovannimu v obchodě a já s dcerkou odešla na domluvenou schůzku.Následovalo vřelé objetí jako u dvou sester a má přítelkyně dojatě převzala malou kytičku od své malé jmenovkyně,kterou jí nasbírala po cestě parkem.Pobledlá Laura se svěřila,že prodělala před nedávnem krátkou nemoc a s radostí ocenila dvě hodiny vycházky,povolené abatyší.Procházeli jsme se městem a Laura se zaujetím naslouchala mému vyprávění o životě po studiích.Ze srdce politovala našeho synka a vyzdvihla naši lidskou statečnost v následujících letech.Zvlášť jí zaujal příběh putování s naším přítelem Vincentem do Assisi a naše ukotvená františkánská víra,která pro nás stále zůstávala velkou inspirací.Přiznala,že řád františkánských bratří není pro ní úplně známý,ale obě jsme se shodly,že srdce Kristovo vše spojuje.

Obohacení o zážitky a dojmy se setkání s milými přáteli jsme se vracely domů.

 

                                                         10.kapitola

 

Laura se pevně chopila svého záměru a s trpělivou pilností  i za pomoci pana učitele se pozvolna učila hrát na svůj nástroj.Sama violu brávala do ruky a denně cvičila,aniž bychom ji museli povzbuzovat nebo jí hraní připomínat.Po počátečním půlročním skřípání,na které jsme postupně v naší domácnosti přivykali se začali ozývat líbeznější tóny.Zlepšovala se velmi rychle a svojí hudbou rozveselovala naší rodinu při různých oslavách a příležitostech.Přidávala se k ní Sára se svojí flétnou a byla radost jim společně naslouchat.Pietrova sestra měla rovněž hudební talent a se svých sluchem se dokázala intuitivně přidat k Lauře a její naučené skladbě.

Nedlouho po úmrtí Pietrova otce,krátce po sobě ochořeli i oba rodiče od mamá.Paní Bernadetová neměla lehké období,kdy často k rodičům docházela a s jejich ubývajícími silami jim v domácnosti vypomáhala.Pietro dodával své matce sílu a optimismus,bylo mu líto,že ztrácela svůj humor a chuť do života.Při jednom rodinném posezení se Pietro neudržel a navrhnul:,,Pomohlo by ti mamá najít si přítele".Ona se nadechla a pleskla ho přes záda.,,To mi chybělo"řekl  její syn se smíchem,že zase rozdává pohlavky.,,Radši mi to ani nepřipomínej,půl roku už mě na radnici otravuje vdovec Pollini.Nosí mi kytky a zve na víno".Vytřeštili jsme na ní oči s údivem,že Pietrovo poznámka měla své opodstatnění.Nejdříve jsme netušili o koho se jedná,ale podle popisu mamá se rozvzpoměli na  zemitého hospodáře Polliniho,který bydlel na druhé straně města,vlastnil malou vinici a nevelké stádo dobytka.Byl již šest let vdovcem a nám udělalo velkou radost,že se mamá dvoří.,,No a proč ho odmítáš?"zajímal  se Pietro.Jen pokývala hlavou a řekla:,,Před týdnem mi vrazil puget květin mezi ňadra a poznamenal že je potřeba,abych znovu rozkvetla,sprosťák jeden"durdila se.Rozesmáli jsme se nad povahou pana Polliniho,tak rozdílnou oproti Paulu Bernadetovi.

Za nějaký čas, nedlouho po sobě mamá své rodiče pochovala.Nejmladší děti se z domu také již odstěhovali. Sebastian se stal karabinierem a sloužil ve Florencii,kde našel své uplatnění.Klárka nedlouho po ukončení gymnázia odešla se svojí novou známostí mladým úředníkem,kterého poznala na pohřbu  dědy a později o sobě rodině mnoho vědět nedávala.Paní Bernadetová ve svém smutku a samotě otevřela srdce novému muži.Vdovec Pollini zůstal ve dvoření vytrvalý a po počáteční opatrnosti z její strany, dlouho netrvalo a mamá se k němu nastěhovala.Po několika měsících se vzali,ona prodala dům Pietrova dětství  a peníze rozdělila mezi své děti.Pan Pollini vlastní potomky neměl a  svůj dům pro rodinu jeho nové ženy ponechal otevřen.Mamá znovu oživila svojí jiskru a rovným dílem temperamentu do vztahu přispíval i její nový  muž.

Roky plynuly a Laura přešla z obecné školy na gymnázium.Během studií nás příjemně překvapila sdělením,že by ráda pokračovala na hudební konzervatoři v Sieně a rozvinula tím svůj talent.Stále jsme si dopisovali a vídali se s našimi přáteli Giovannim a Veronikou.Laura se svěřila,že při jedné příležitosti si s naším kamarádem pohovořila a on se zmínil o škole,kde studoval i jeho otec,který bohužel své nadání v životě později nevyužil.Zároveň jí nabídli možnost ubytování,v malém bytě pod nimi, celý dům měli již toho času ve vlastnictví.

Seděli jsme u rozpáleného krbu a shodli se,že město Siena nás všechny magneticky přitahuje.Laura se smála a já si prohlížela naší dospívající dceru.Během let můj milovaný muž uznal,že již není pochyb o genech a podobě.Měla výrazné modrozelené oči a plná ústa,dar od babičky Gheny.Její husté vlnité vlasy o několik tónů tmavšího odstínu než jsem měla já,lemovaly milý a usměvavý výraz  tváře.Nápadníků se kolem naší dcery rojilo mnoho,ale ona zůstávala u jemného flirtování a držela si přátelský odstup.Když ten večer na chvíli opět odeběhla,aby si krátce pohovořila s mladíkem,který se u nás objevil poprvé ,Pietro ve smíchu konstatoval:,,Snad jsi nezlomila moc srdcí naše milá dcero".Jen krátce vydechla a usmála se na nás.,,Snažím se být přátelská,ale nic jim neslibuji"odvětila.,,A opravdu se ti žádný hoch nelíbí?"zajímalo mě.,,Ale ano líbí,jen u nich postrádám zdrženlivost a trpělivost".,,A jak to myslíš?"ptal se Pietro.,,Ani nemám čas se nad možným vztahem zamyslet,vnímám hned z jejich strany naléhavost"vysvětlovala.,,Ten pravý jistě někde čeká a až přijde poznáš to"řekla jsem a pohladila jí.,,Mám chuť vám něco zahrát"změnila téma a vzala do rukou svůj nástroj,,začínám hrát podle vlastní fantazie".

Po krátké skladbě proložené rychlými přechody mezi  vysokými a nízkými tóninami, nám sdělila,že při hraní  myslela na divoce běžící stádo mustangů přírodou.,,Mě to přípomínalo tajemnou bouřku,která přinesla vítr a déšť" rozvinul fantazii můj muž.Přihmouřila oči a řekla:,,Bouřku ti tati zahraji teď,předešlá skladba byla plná svěžesti a dynamiky" a spustila kaskádů hlubších a rychlejších tónů,až nám běhal mráz po zádech.Na závěr jsme její výstup moc chválili a halasně u toho tleskali.

Od první chvíle kdy Laura vzala do rukou violu nepřestávala nás hrou překvapovat a její pozdější studium na konzervatoři bylo potvrzením vrozeného  hudebního talentu.Díky profesionálnímu vedení a jejímu přístupu se kvantově zlepšovala.V druhém ročníku byla pozvána k talentovým zkouškám do Sienského symfonického orchestru,kam byla vzápětí jako nejmladší účastník přijata.Na její první koncert jsme chyběli,ale zastoupil nás Giovanni s rodinou a posléze  nám vše v dopise vylíčil.Zmínil se,že se kolem ní točil nápadník,mladý talentovaný klavírista,který předvedl při koncertu krásné sólo.,Vaše květinka',psal,rozkvetla a vypadá zamilovaně'.

,,To mě mrzí"řekla jsem po přečtení dopisu mému muži,,že jsme tam nebyli".Pietro se podrbal ve tváři a zamyšleně odvětil:,,Možná se objevil konečně ten pravý".Usmála jsem se a poznamenala:,,Moc jí přeji,aby byla šťastná" a oči se mi zalily slzami.Blížilo se léto a my se těšili,že pro ní brzy pojedeme.Nedlouho poté nám Laura napsala a svěřila se ohledně své nové známosti.Sdělila nám,že se ještě nějaký čas pozdrží s rodinou svého milého.Nabídli jí pobyt u příbuzných,kteří vlastnili sídlo u moře a ona pozvání přijala.Dále nám navrhla,abychom za ní na konci volna do Sieny přijeli,jelikož se jí nevyplatí vracet se domů.Mladý muž se kterým navázala velice upřímný vztah, byl synem zámožné rodiny šlechtického původu a ona si velmi přála nás s Pietrem Berollinim seznámit.Podívali jsme se na sebe poněkud lítostivě,že plánované prázdniny strávíme bez Laury,ale odepsali jsme,že jistě za ní rádi na poslední týden přijedeme a popřáli jí krásný čas.

Mladý sympatický Pietro, o pět let starší než Laura si nás hned získal svojí jemnou a mírnou povahou.Původní obavy,že šlechtický titul a postavení rodiny by mohlo být vztahu na překážku se pozvolna rozplynuly a nám netrvalo dlouho se s milým mužem spřátelit.Později nám naše dcera svěřila,jak se statečný otec Pietra Berolliniho vzepřel rodinné šlechtické tradici a odmítl se oženit s nevěstou s modrou krví,kterou si velmi silně prosazoval pan Berollini starší.Zamiloval se do operetní zpěvačky,když pobýval na studiích ve Florencii a o několik let starší a nemajetnou ženu si oproti konvencím vzal.Z láskyplného vzahu vzešel syn Pietro a jeho mladší sestra Violeta,rovněž velmi milé děvče.

Do té doby pevný vztah mladých lidí Pietra a Laury byl později vystaven zkoušce.Zamilovaný muž požádal v posledním ročníku konzervatoře svou lásku o ruku.Laura souhlasila a vyslovila své niterné přání.Díky silné františkánské víře,ve které vyrůstala, požádala svého milého, aby byli oddaní ve skromné  kapli františkánů v Sieně,kde ona sama často o samotě rozjímala.Mladý muž se nedokázal přes její přání přenést a i jeho rodina,úzce spjata s katolickou církví a po generace oddávaná v katedrálách ,byla rovněž proti.Z dopisů jsme se dovídali,že se Pietro již několik týdnů neukázal a Laura se nám svěřila,že i přesto,že je velmi smutná svůj postoj měnit nebude.Respektovali jsme její touhu,ale nedokázali jsme jí v této situaci objektivně poradit.,,Může se stát"poznamenal Pietro,,že se jejich vztah zhroutí".,,Pokud se tak stane můj milý,přijde jiný"odvětila jsem.

Když k nám po nějaké době zavítal Vincento,vylíčili jsme mu vztah naší dcery a mladého Pietra,který byl završen žádostí o ruku a v současné době se zdálo,že skončil.Mlčky nás jako vždy s úsměvem vyslechl.Zdánlivě nesouvisle odvětil,že by Lauru sám s velkou radostí oddal.Pietro začal poněkud rozhazovat rukama,zda přítel vůbec poslouchal co jsme mu povídali.Vincento dodal,že krásné město Sienu zná jen z našeho vyprávění a velmi rád,by ho navštívil.Vstala jsem od stolu,přinesla Laury psaní a ukazála mu ho.,,Tak příteli čti"řekla,,už několik měsíců spolu nejsou".,,Jestli o něm píše i po několika měsících,láska stále trvá"poznamenal Vincento,,napište jí  prosím o mé nabídce a vyřiďte pozdravení"dodal ještě,aniž by do dopisu nahlédnul.

Netrvalo dlouho a příští psaní ze Sieny přineslo rozuzlení.Po přečtení krásných vět od naší dcery jsem s pláčem usedla a podala dopis mému muži.Mladý Pietro již déle nedokázal čekat a Lauru navštívil v domnění,že změnila názor.Ale ona mu ve své upřímnosti sdělila z jaké hloubky vyvěrá její rozhodnutí.Svěřila se s příběhem své rodiny,vyprávěla mu o nemocném malém bráškovi,který jako velmi malý zemřel mamince v náruči.Vylíčila mu mé několikaměsíční trápení a následné uzdravení spojené s vírou ve svatého Františka a milovanou Kláru,díky pouti s naším drahým přítelem Vincentem.Trpělivě jí vyslechl a následně přišlo pochopení a smíření.,,Je pro mě více důležitý život s tebou,než jedinný den svatby" řekl jí Pietro Berollini.

Skromná františkánská kaple v Sieně pojala svou velikostí pouze nejbližší členy rodiny novomanželů.Můj milovaný muž se spokojeně usmíval,že  přání oddat se v malé kapli se splnilo jeho dceři.Rozzářená Laura v perleťově bílých šatech  láskyplně hleděla na svého nastávajícího muže a všichni jsme naslouchali poklidné řeči Vincenta ve svátosti manželského slibu. Později ho Laura dlouze objala a řekla:,,Děkuji ti za všechno strýčku".

 

Doslov:

Naše láska s Pietrem se léty prohloubila a zralý věk s sebou přinesl více moudrosti.V oddanosti jeden druhému,víře v život a přijetí všech okolností,které v přítomnosti vyvstávali jsme i my pokračovali ve své každodenní pouti.